Zápas o Tibet

Agresivní zájem o Tibet je staršího data a nelze zapomenout na kořeny zájmu trvajícího do dnešních dnů.

Tibetský nadkmenový svaz se zrodil již v 7. století, ale byl mocensky ohrožován podobnými zákroky feudálních států ve svém okolí. V 8. století se šíří buddhismus a Tibet nachází oporu u čínských buddhistů. Od 15. století se však v zemi formuje a dotváří církevně-feudální vláda a oficiální ideolgie pod vlivem dalajlamy a pančenlamy, přesněji družin okolo nich a vlivných klášterů, se prosadí ve formě lamaismu. Pokud vím, nikdo z českých pravicově orientovaných politiků si nedal práci, aby prostudoval nedemokratické prvky a záhy i tradice tohoto politického a náboženského hnutí. Otroci určení k práci pro kláštery dnes již nikoho nezajímají.

Cizí agrese

V roce 1793 se podařilo odrazit nápor z Nepálu. Invaze začala již o rok dříve a Tibet požádal o pomoc tehdejší čínský stát. Vyvinulo se z toho čínsko-tibetské spojenectví, ovšem převaha čínského vlivu byla patrná, Tibet byl skutečně malým státem s rozlohou asi 910 000 km2, ale se sotva jedním milionem obyvatel, ale i to je nejisté číslo vzhledem k civilizačnímu vývoji v Číně a Tibetu. Spojenecký svazek čínsko-tibetský byl vědomě oslabován a ničen, když v rámci tzv. opiové války Angličané, Francouzi a Němci usilovali oslabit Čínu, aby se stala jejich koloniálním územím. Upoutat pozornost k Tibetu by nutně oslabilo čínskou obranyschopnost.

Diverzní aktivity Gurků, podněcované britskými agenty, vyvrcholily v letech 1841-1855, kdy domácí tibetské síly musely odrážet gurské jednotky, posilované britskými zbraněmi. Tibet byl zatlačován na cestu kolaborace s Angličany. Od 80. let 19. století se Tibet dostal pod britský vliv, britská administrativa, hlavně však vojenské oddíly, přicházely z Indie, kde byl již anglický vliv zakotven. V roce 1903 se desetitisícová anglická expedice dostala do Tibetu a tibetský odpor byl utopen v krvi. Dalajlama musel uprchnout. 7. září 1904 Angličané okupovali Lhasu.

Lhasa, tehdy snad s 50 000 obyvateli, se stala místem pokoření tibetského lidu. Angličané si vynutili anglo-tibetskou konvenci, která dokonce stanovila hranice Tibetu zabráním části původního čínského území, aby koloniální anglický zisk byl co největší. Ve vnucené konvenci si Angličané vynutili stejné výhody, jaké měli po porážce Číny po opiové válce a v koncesích vynucených na čínské vládě. Anglická administrativa si osvojila postavení připomínající správu Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939. Angličané si zřizovali právně chráněné mise, sice formálně obchodního charakteru, ale ve skutečnosti to byly vojensko-byrokratické body moci.

Pomoc Tibetu přišla z nečekané strany. Nelze popřít, že také carské Rusko mělo zájem ovlivňovat poměry v Číně. Rusko byla velmoc. Angličané se museli svých pozic vzdát anglo-ruskou dohodou z roku 1907. Nepřijetí dohody hrozilo válkou. Moskva, aby měla v případě konfliktu zajištěné zázemí, deklarovala, že Tibet je nedílnou součástí Číny. Tibet ani Čína to neodmítly, byla to záchrana před anglickým kolonialismem. V únoru a březnu 1910 bylo hlavní město obsazeno oddílem čínského vojska, což byla mocenská záruka před anglickým tlakem. Angličtí agenti však vyvolali protičínské diverzní akce, posilovali tibetský nacionalismus a postavení klášterů. Dokonce vznikla gerilová válka proti Číňanům.

Změna nastala po mladočínské revoluci, kdy byly čínské jednotky z Tibetu staženy. Britové se cítili ve výhodné pozici a podporovali tibetský separatismus zejména poté, co geologové uváděli informace o bohatství surovin. Anglický zásah byl promyšlený. Londýn znovu kreslil pro Čínu nevhodnou hranici Tibetu, ale nejen to. Do Tibetu proudily moderní zbraně, Angličané uspořádali školení tibetských důstojníků a poddůstojníků, často za pomoci indických koloniálních jednotek. Londýn založil i evropskou školu pro děti tibetské aristokracie. Angličané vyhlásili program Velkého Tibetu. Připomíná to heslo italských fašistů z roku 1939 Velká Albánie. Dnes i heslo Velká Gruzie. Kolonizátoři jsou stejní. Škoda, že tehdy nebyli čeští zelení, mohli by řečnit demokracii.

Dalajlama se v roce 1913 mohl vrátit do Lhasy. Tibetská inteligence ustavila mladotibetskou politickou stranu a programově se zacílila na omezení vlivu kasty lamů. Otevřený a surový anglický kolonialismus vyvolal nespokojenost, která dosáhla až do úřadu pančelamy. Ten našel ochranu v Číně a 13. dalajlama oslabil vliv a pozice Angličanů. Tibet měl do jisté míry v rámci čínského státu určitou samosprávu.

Tajné síly

Zpravodajské síly v době čínsko-japonské války vyhlásily Tibet za neutrální, což oslabilo čínský i světový boj proti japonskému militarismu. Ze špionážních zdrojů také víme, že němečtí geologové se velmi pilně zajímali o bohatství surovin a spolupracovali s japonskou zpravodajskou službou, která se také snažila ovlivnit osoby vlivu na tibetské scéně, nebyla to scéna demokratická. Japonci slibovali v rámci jimi podporované Velké svobodné Asie Tibetu samostatnost. S jakým cílem je více než jasné. Několik klášterů se připravovalo na státní převrat proti Číně, ale té, kterou vedl Čankajšek.

Občanská válka v Číně

Také v Číně po roce 1945, s kořeny staršími, se rozpoutal boj protikapitalistických a protikoloniálních sil. V personální podobě na jedné straně Čankajšek, na druhé straně Mao Ce-tung. Ve třetí občanské válce v letech 1946-1949 po počátečních úspěších Čankajška, podporovaného USA, přece jen převážily síly protikapitalistické a část vojska Kuomintangu se uchránila na území Tibetu, spoléhala na podporu tibetské aristokracie, konzervativních společenských sil a některých klášterů. V Číně probíhala jak revoluce, tak i reforma. V agrární oblasti přešlo 47 milionů ha půdy do rukou malého a středního rolníka.

Vojska již lidově demokratické Číny vstoupila na území Tibetu, část obyvatel je vítala, část je odmítala, a to pod vlivem svého sociálního postavení. Reakční síly utíkaly do Indie. Proti čínské lidové armádě tibetské konzervativní síly neměly šanci, ani zahraniční pomoc ve zbraních je nezachránila. 26. října 1950 se ohlásil první vojenský úspěch. 23. května 1951 podepsal tibetský politik Ngapo dohodu o mírové spolupráci Tibetu a Číny. Buržoazní publicisté dohodu kritizují, ale objektivní pohled napovídá, že bylo zabráněno krveprolití a občanské válce. Tibetu dohoda prospěla, čínské úřady dostaly za úkol zrušit otroctví, zrušit poddanské, ještě feudální zvyklosti. Reforma se týkala zdravotnictví, školství, agrotechniky, komunikací a staletá zaostalost mizela v nenávratnu. Tibetská buržoazie v předcházejících letech nic takového nedovedla, nic nerealizovala, byť se orientovala a byla podporována z Velké Británie a USA.

Z mezinárodního hlediska byl důležitý a strategický postoj již nekoloniální Indie, která nejlépe mohla pozorovat poměry v Tibetu a v Nepálu a srovnávat. V indicko-čínské deklaraci 29. dubna 1954 se uznalo, a Nehrú to potvrdil, že Tibet je integrovanou součástí Číny. Nicméně zahraniční síly dokázaly v březnu 1959 vyvolat protičínské povstání. Šlo spíše o povstání stranící kapitalismu. Studená válka se rozlila i do Asie. Celá věc byla pikantní, neboť Indie měla zastupovat zájem Velké Británie v Tibetu. Tibetská autonomní administrativa zahájila reálnou činnost v září 1965.

Dodnes se ve školicích střediscích západních zpravodajských služeben učí poučky politologů, tvrdících, že nadnárodní celek, federace, unie apod. se nejlépe dají rozčlenit podporou separatistického nacionalismu a zneužíváním výkladu historie. Propaganda je tu vždy zbraní. Proto lze předpokládat, že záhy uslyšíme o jiných menšinách na území Číny, že jsou nespokojené, že se chtějí odtrhnout. Princip separatistického rozkladu byl přece s úspěchem vyzkoušen v SSSR, Jugoslávii a nyní se má praktikovat i v Číně.

Jiří FRAJDL

Naše Pravda, příloha Haló noviny 13. října 2008 – http://www.halonoviny.cz