Měnová reforma 1953 v Plzni

Je to trochu pozdě, protože výročí této reformy bylo 1. června, ale nedá mi to, abych nereagoval na ty smyšlenky, které v souvislosti s reformou byly v tisku. Měnovou reformu v Plzni jsem sám zažil.

Sdělovací prostředky neuvedly, z jakých důvodů se mladému lidově demokratickému státu nedostávalo peněz. Západ vyhlásil embargo, takže zdroj zahraničního obchodu byl jenom ze zemí socialistického tábora. Američané nám zadržovali zlatý poklad. Díky embargu se musel budovat těžký průmysl, což bylo náročné na finance.
Rovněž dnešní tisk kritizoval, že komunisté nezajistili výrobu spotřebního zboží, že ho bylo nedostatek.To souvisí také s embargem. Kromě toho obchodníci vyvíjeli záškodnickou činnost. Takzvaní šmelináři schovávali zboží. Krátce před reformou v mém rodišti v Holýšově odhalili u prodavače textilu v prvním patře v bytě nad obchodem dvojitou stěnu, kde ve vytvořeném prostoru byly štosy rolí látek a jiný textil. A takových bylo v okolí více, takže správně udělaly tehdejší orgány, že všechno nalezené zboží vystavily na podlaze v sále Lidového domu ve Staňkově. Bylo toho skutečně mnoho a zájem obyvatel o tuto výstavu byl veliký. To byla také příčina nedostatku zboží. Ale existovaly takzvané šatenky a je zajímavé, že moji rodiče v obchodech na šatenky dostali oblečení pro všech nás sedm dětí. l boty. Pro ty, kteří se honili po módě s plnými šatníky bylo zboží skutečně málo. Nám to v těchto létech stačilo.

Teď k samotné reformě. V tisku oblbují občany, že se reforma přísně tajila. A jak to, že o výměně peněz se mluvilo mezi lidmi už měsíc předem, kdy někteří lidé kupovali skutečně hodnotné zboží, které pak v obchodech už několik týdnů před reformou chybělo. Mohu to dokumentovat na vlastním případě. Z ušetřeného sociálního stipendia (bral jsem je ve výši 1200 Kč ve starých penězích) jsem si chtěl koupit náramkové hodinky Poběda, které byly skutečně kvalitní a stály 4800 Kč. Ale od začátku května nebyly k sehnání. Měl jsem našetřeno 3600 Kč, zbytek by mi půjčil děda. Otec mě přemlouval, abych si tedy koupil kapesní hodinky. Když jsem zjistil, že prodávají tenké kapesní hodinky s ráfkem na ruku, tak jsem si je za 3600 Kč koupil. Nu a za 14 dní byla měnová reforma.

Je pravda, že oficiálně představitelé v rozhlase tvrdili, že reforma nebude. Ale lidi tomu nevěřili.

Šuškanda existovala. Když jsem šel 31. 5. 1953 v Plzni ze školy v půl druhé na vlak, tak na Hlavním nádraží byly vyprodány všechny stánky, ve kterých normálně bylo občerstvení, drobné zboží, knihy a tisk. Byla jen prázdná okna a regály a stánky zamčené. Tak věděli lidé o reformě nebo ne? Večer pak byla reforma oznámena.

Druhý den, t.j. 1. června, jsme měli po velké přestávce ve škole volnou hodinu. Šel jsem ven ze školy a viděl jsem, že nahoře v Tylově ulici jde průvod lidí. Byla to ulice od Škodovky. Tak jsem se tam šel podívat. Škodovka skutečně táhla na náměstí. Někteří lidé vtrhli do vrat zdrávky a za chvíli létaly z oken obrazy prezidenta, nástěnky a další věci. Děvčata říkala, že tam ve třídách udělali strašný nepořádek. Naší škole se to vyhnulo, protože vchod do našeho gymnázia byl o ulici níž. Ale část lidi se oddělila a šli po Klatovské třídě na náměstí s Masarykovým pomníkem a obdobné jako ve zdravotnické škole působili v Obchodní akademii. Rovněž vyhazovaly obrazy z oken. Pak jsem se musel vrátit do školy.

Když jsem šel po vyučování na vlak, měl jsem půl hodiny čas a tak jsem se šel podívat na náměstí. Dnes říkají, že náměstí bylo obšancované policií, vojáky a Lidovými milicemi. Je zajímavé, že my študáci jsme volně prošli na náměstí. Nikdo nás nezastavil, žádné vojáky a milicionáře jsme neviděli. Na náměstí bylo mnoho lidí. Někdo k nim mluvil. Během projevu nikdo nekřičel, nepískal, všichni poslouchali. Pak jsem musel na vlak. Mnoho škodováků, kteří dojížděli (a těch bylo z Plzeňska většina), šlo také na vlak. Od spolužáků z Plzně jsem se druhý den dozvěděl, že se demonstranti po skončení projevů v klidu rozešli.

Za zmínku stojí podívaná z Wilsonova mostu, který je na bývalé Stalinově třídě přes řeku Radbuzu. Postávali tam lidé ve větším množství a ukazovali na vodu. Plavalo tam dost papírových peněz. Lidé se tomu smáli a říkali: „Heleď, šmelinářům a boháčům uplavaly peníze!"

Po několika dnech jsem byl s dědou navštívit jeho bratra, mého prastrýce, který bydlel v Plzni v obyčejném činžovním domě s bytem 1 + 1. Tento prastrýc se za první republiky ve Škodovce vypracoval až na dílovedoucího a po krizi v roce 1936 protekčně obstaral práci mému otci v galvanické dílně.

Když přišla řeč na měnovou reformu a reakci škodováků, tak strýc řekl dědovi, že lidi poštvali známí reakcionáři. Že lidi vyhecovali. Většinou to byli lidé, kteří po Únoru 1948 byli vyakčněni a museli jít dělat do továren. Plzeňáci neměli taková zkušenosti s reakcí, jako pražští dělníci. Proto v Praze k tak velké akci nedošlo.

U fotografie v Právu z 31. 5. 2008 je chybné datum. Nebylo to 1. června, ale 2. června. Totiž 1. června večer se ještě sešli reakcionáři u pomníku TGM. a štvali tam proti republice. Když se něco vždycky dělo, tak se lito lidé scházeli buď u základního kamene k americkému pomníku a nebo u Masaryka (v den výročí osvobození Plzně vždy na základním kamenu k americkému pomníku položili představitelé města věnce). Je jasné, že to nadále nemohli funkcionáři trpět. A tak rozhodli, že pomník bude odstraněn. Stalo se tak ráno 2. června. Shodou okolnosti jsem šel od vlaku v půl osmé do školy a potřeboval jsem na Klatovské třídě něco koupit. U pomníku byl jeřáb a právě na sochu uvazovali lano. Kolem okukovali lidé asi v tom počtu, jak ukazuje fotografie. Mohu tvrdit, že kdyby ti reakcionáři, jak je lidé nazývali, se nesrocovávali a nezneužívali pomník, mohl stát tento pomník v Plzni dodnes.

Teď k vlastní výměně peněz. Nás bylo doma 7 dětí. Aby rodiče mohli využít limit k výměně peněz 1:5, museli si 1500 Kč půjčit od dědy, který měl doma 25.000 Kč a na knížce 5 tisíc. Takže my jsme ke škodě nepřišli. A tak na tom byla většina lidí. Kdo měl uložené peníze na vkladní knížce, byl při výměně peněz také zvýhodněn. Většina občanů nemohla mít statisícové úspory za 8 let po válce. A kdo je měl na vázaném vkladu a nebo normálně ve větších částkách, tak buď to byly peníze z divné činnosti z války a nebo za nepoctivou práci. A těchto lidí většině národa nebylo líto ani v tom roce 1953.

Jestli je litují ti dnešní tlučhubové, tak ať. Proč se nepozastavují nad těmi dnešními milionáři a miliardáři a nelitují většinu národa? Nechtělo by to zopakovat měnovou reformu z r. 1953?

Karel Brožovský, Chomutov

Z časopisu : Hraničář. Zpravodaj Klubů pohraničí Čech, Moravy a Slezska. Vydává Národní rada Klubu českého pohraničí, o.s., Ročník XVII., č. 5 (115), září-říjen 2008, s. 13