Socialismus a komunismus
Jednoho dne v parlamentu se mi představila francouzská studentka s tím, že od profesora Rupnika dostala v semináři úkol, zpracovat studii na téma vztah KSČM ke KSČ.
Konkrétně odpovědi na otázky, jak KSČM hodnotí základní politické dokumenty KSČ a zejména v čem na ně navazuje. Šídlo v pytli neutajíš a ona se ani nesnažila utajit záměr. S troškou nadsázky jsem se tedy dotázal, kterou KSČ má na mysli. Reagovala pochopitelně nechápavě. Ptal jsem se tedy, zda má na mysli KSČ třicátých let, která vytyčila úkol připravit a organizovat pracující k odstranění vykořisťovatelského systému? Počtem svých členů patřila tehdy KSČ mezi tři nejsilnější strany Komunistické internacionály. Nebo KSČ poloviny dvacátých let s aktivitami (spíš pasivitami ) tajemníků B. Jílka a V. Bolena? Či snad KSČ v roce 1936, kdy si stanovila jako hlavní úkol organizování široké fronty občanů republiky proti fašismu a válce? KSČ byla jedinou politickou stranou u nás, která jako celek přešla do ilegality. Ačkoliv nacisté fyzicky zlikvidovali více než 25 000 členů KSČ, přesto strana byla po válce nejpřipravenější silou české politické scény. Ale je možné, ptal jsem se, že prof. Rupnik má na mysli tu KSČ, jejíž moskevské vedení zpracovalo základní směry Košického vládního programu, na kterém participovaly i další politické strany – sociální demokracie, národní socialisté, lidovci, a na Slovensku z počátku Demokratická strana. Osobně se domnívám, že vybrané dokumenty sjezdů KSČM jsou v některých pasážích obsahově poměrně blízké materiálům schváleným na VIII. sjezdu KSČ roku 1946, v nichž se akcentovalo pokojné přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou.
KSČM se několikrát omluvila a ve svých sjezdových materiálech odsoudila činnost představitelů a orgánů strany, kteří počátkem padesátých let, v době studené války, uvěřili provokacím západních tajných služeb a připustili hrubé porušování zákonnosti, což vedlo k tragickým omylům a nenahraditelným ztrátám lidským. Ale závěr let padesátých a zejména zlatá léta šedesátá, to už byla úplně jiná situace. Obrovské úspěchy československé kultury na světové výstavě v Bruselu roku 1958, v Praze Semafor, vlna skvělé filmové tvorby. A navíc, mezi občany mimořádně rostla důvěra v KSČ – její odlišnost od strany z počátku padesátých let je dost zjevná. Studentka z Paříže se nestačila divit a jen tiše hlesla, že si nemyslela, o jak složité téma se tu jedná.
Ale to je právě podstatné. Nedopusťme barbarizaci v hodnocení dějin! Projevuje se v černobílém pohledu, zejména ve zjednodušování! Znáte je, tvrdí stále dokola – komunismus byl stejný jako fašismus, Stalin byl jako Hitler a podobné nesmysly, například doba do roku 1989 se označuje jako období komunismu! Co je komunismus? Jaký je obsah tohoto slova? Než se pokusíme věci alespoň částečně vyjasnit, řekněme si alespoň, co komunismus není. Není to systém, který u nás existoval do roku 1989. I kdyby na všech kanálech televize tvrdili opak, je to lež. Komunismus jako společensko-ekonomický systém nebyl realizován ani u nás, ani nikde jinde. Přesto někteří politici navrhují zakázat stranu s tímto názvem, protože se domnívají, že skrývá zločinnou teorii i praxi.
V. I. Lenin napsal, že komunismus je vyšší druh nové společnosti. Za první vývojovou fázi komunistické společenské formace byl již od 19. století pokládán socialismus, definovaný jako společenství rovnoprávných, svobodných občanů, spojených mezi sebou ideou vzájemné pomoci a podporou v procesu společné tvůrčí práce. Podle původních představ měl mít socialismus již některé důležité rysy následující formace komunistické, především společenské vlastnictví výrobních prostředků a hlavně žádné vykořisťování ani žádné jiné formy útlaku člověka člověkem. Jinak řečeno – sociální rovnost všech lidí. Teoretici předpokládali, že komunismus se bude moci rozvíjet až poté, co se upevní socialismus, který měl patřičně oceňovat osobní výkony jednotlivců a hodnotit každého podle výsledků jeho práce. Pro komunistickou společnost však měla platit jiná zásada, pracovat měl každý podle svých schopností a za to měly být plně uspokojovány jeho potřeby. Teorii vědeckého komunismu zveřejnili K. Marx a B. Engels v Londýně 24. června 1872. Shromáždili argumenty o tom, že kapitalismus je jednou z mnoha fází vývoje lidské společnosti, a protože jako systém má řadu vnitřních rozporů, bude nahrazen socialismem. Když Marx s Engelsem objevili zákonitosti společenského vývoje, staly se socialismus a komunismus disciplínami vědeckými.
Ale ještě předtím, na počátku 19. století, například existoval socialismus a komunismus utopický. Zde vidíme zřejmou souvislost s rozšířenou tezí o přirozené rovnosti všech lidí a z toho plynoucích požadavků na rovná politická práva pro všechny. Před padesáti lety přednášel nám tuto látku ve velké posluchárně v budově filozofické fakulty v brněnské Grohově ulici velmi poutavě nezapomenutelný Jaroslav Šabata. Pokud se nemýlím, zněla v té souvislosti mnohá jména utopických socialistů či dokonce komunistů. C. H. Saint-Simon (1760-1825) předpovídal vznik nového společenského systému, ve kterém vůdčí postavení budou mít vědci, dělníci, továrníci a obchodníci. Ještě zajímavějším utopistou byl Robert Owen (1771-1858), zakladatel první mateřské školy ve Velké Británii. Ovšemže organizoval hlavně pracovní komuny a patřil k velkým kritikům soukromého vlastnictví. Víc jeho zločinů neznám, tak bych se přimlouval, aby ani Owenovo dílo nebylo zakázáno, obsahuje mnoho zajímavých postřehů.
Bohužel patří ke smutným kapitolám moderních dějin, že řada myšlenek velkých filozofů 19. století byla později realizována dokonce někdy proti duchu jejich učení a ne jen šťastným způsobem. Vždy při hodnocení musíme srovnávat s jinými pokusy, zda opravdu byly tak úspěšné, jak jsou dnes propagandou prezentovány. Ale v žádném případě nevystačíme se žádným jednoduchým hodnocením.
Zdeněk KLANICA
http://www.halonoviny.cz/, 4. února 2009