Komunismus a fašismus (8)

2. Podstata fašismu

Fašismus je ideologie, politika a hnutí, které vstoupilo do dějin jako produkt kapitalismu, jako výsledek neřešitelnosti jeho rozporů a snahy velkého kapitálu čelit přímo, a to i těmi nejkrajnějšími prostředky, ohrožení a nebezpečí zániku systému. Stejnému cíli slouží také jeho novější, současné formy, využívající obdobné prostředky /např. šíření nenávisti vůči cizincům či „barevným“/. Fašismus, který posloužil zájmům velkokapitálu a je v tomto zájmu nadále využíván, se současně obrací proti zájmům obyčejných lidí, proti celým rasám a národům a otevřeně to vyhlašuje. Nad široké vrstvy lidí, ostatní národy a rasy, nad lidstvo jako celek staví povolaný panský národ či rasu, malou vůdčí elitu, prozřetelností vyvoleného vůdce. Zájmům vyvolených podřizuje zájmy, svobody a práva každého člověka.

Proti odpůrcům otevřeně ospravedlňuje právo použít a používá i ty nejkrutější prostředky. Násilí nejen ospravedlňuje, ale glorifikuje a velebí. Válku prohlašuje nejen za účinný prostředek politiky, ale také podněcuje a vysoce oceňuje jako špičkový výchovný prostředek kultivace vyvoleně .rasy či národa.

Fašismus slouží zejména velkému kapitálu a s nimi spojeným privilegovaným vládnoucím vrstvám /finanční oligarchii/, i když navenek vystupuje jako antikapitalistický. Tyto síly využívají fašistických stran, jejich ideologie a politiky, hnutí, které samy vyvolávají. Pomáhají jim zlomit odpor ohrožených neprivilegovaných,- sociálně slabých a krizí zjitřených vrstev, tříštit jejich organizace a nakonec levicové strany a odbory rozbít a rozmetat.

Pomoc, kterou velkokapitál, velkostatky a vojenské kruhy poskytovaly fašistům, byla nejen rozsáhlá a vydatná, ale také velmi promyšlená a důsledná. Jak píší J.Fišer a kol., konkrétně o působení SDP v československém pohraničí, „všechny kruhy, které ji podporovaly a vytvořily její aparát, nejdříve pečlivě prozkoumaly její sílu a únosnost. Aparát pak byl vytvořen a propaganda byla vedena nejen podle vzoru dosavadních stran, nýbrž podle vzoru propagandy obchodní. Úspěch předstihl veškerá očekávání“ /J.Fišer, V.Patzak, V.Perth: Jejich boj – co chce a čemu slouží Sudetendeutsche Partei, 1937, s.27/.

Smyslem fašismu bylo pomoci zadržovat občanské vyzrávání a nápor lidových vrstev na státní moc. Pod záminkou, že průměrní obyvatelé evropského prostoru jsou nezralí, nedospělí a poddajní, se snažil podlamovat jejich sebedůvěru a srážet je na kolena. Jakoukoli snahu prosazovat práva na samostatný, nezávislý postup konkrétních sociálních vrstev a skupin, zvláště dělnické třídy, denuncoval jako „zradu národa“.

Tato podstata byla fašisty skrývána pod hesly o dvojím ohrožení: rudém, komunistickém a zlatém, kapitalistickém. Fašisté dovedně udržovali nejistotu, kam vlastně hlavně jejich děl především míří. Praxe fašistické politiky jakoby dokazovala, že jde především o „vzpouru maloburžoazie“ proti kapitalismu, zároveň motivovanou obavami z komunismu. Takový předpoklad měl jisté oprávnění.

Předně, fašismus potřebuje k dosažení svých cílů masovou základnu. Hledají zejména mezi skupinami a vrstvami s nevyhraněnou, ambivalentní orientací, tj. zvláště mezi středními vrstvami, maloburžoazií, živnostníky a rolníky, ničenými konkurencí. Je však schopen zneužívat i tíživého sociálního postavení, osobních krizí a dezorientace dělníků, prostých lidí, lidí s nezajištěnou existencí, studentů apod. Neváhá využívat ve svých organizacích i lidské spodiny a kriminálních živlů, kterým svěřuje tu nejšpinavější práci. Široce se opírá o státní byrokracii, policejní aparát a armádu. Často využívá polovojenských teroristických organizací.

Dále, různé kapitálové skupiny hledají ve vypjatých situacích i neobvyklé formy, jak upevnit své celkové postavení na domácí půdě a vůči zahraniční konkurenci. Fašismus nabízí a využívá v zájmu velkokapitálu /a tím jakoby v zájmu konkrétních kapitálových seskupení uvnitř země/krajní, ale v dané situaci „účinné“ prostředky k likvidaci nepohodlné konkurence jak doma, tak v zahraničí. Napadá a ničí střední a malou židovskou buržoazii v Německu, obnovuje zahraniční a koloniální expanzi, krutě zasahuje buržoazii podmaněných národů. Rozhodující síly kapitálu této schopnosti fašismu využívají a konkurenty jeho záměrům bez milosti obětují. Takové metody „vyřizování konkurentů“ nezmizely v minulosti. Mohou být uznány za užitečné v okamžicích vystupňovaných krizí i v kruzích nadnárodního kapitálu. O jejich použití nebude rozhodovat široká občanská veřejnost, ale ta garnitura buržoazních ideologů a politiků, které dá velkoburžoazie přednost. Jak formy, tak metody budou ovšem poněkud přizpůsobeny nové situaci.

Prostředky, které fašismus využívá, jsou vždy podřízeny cílům, tj. přímé, otevřené obhajobě velkého kapitálu a zničení jeho protivníků. Mohou se ovšem osamostatnit tak, že se stávají samoúčelnými a přitom svou účinnost ztrácejí. V tom případe se buď fašismus přizpůsobí novým podmínkám /jako je tomu u jeho současných forem, nenosících vždy tak zřejmě na odiv drsné i brutální způsoby, k nimž se hodlá uchýlit/ nebo je politickou garniturou, která reprezentuje sebevědomější kapitálová seskupení, dočasně odložen a vytlačen na okraj politického spektra. Představa, že byl definitivně odložen do muzea politických ideologií a hnutí, přeceňuje dosah vnitřní /tržní/ seberegulace a úroveň racionality, jíž je vývoj kapitalismu v regionech i ve světovém měřítku provázen. Nedoceňuje ostrost střetů dvou základních politických garnitur, které mu nabízejí v různých situacích své služby: garnitury, která vyjadřuje spíše jeho sebevědomí a nezkrocenou expanzi a garnitury, která odráží jeho nevýhodné postavení, nejistoty a pochyby a snahu své postavení změnit všemi prostředky.

Pokračování