Očima jedné čtenářky

Ať už jedno, nebo dvě děti, v jiných případech i víc, každá rodina je bitá na tom, že chce, aby se její rod rozšiřoval a  naše budoucnost měla smysl. Naše budoucnost jsou děti a bez nich za několik let vymřeme, protože se z nás stane národ důchodců.

 

 

 

Já sama mám děti dvě, 5 let a 7 měsíců. Náš stát je ke mně natolik benevolentní, že mi neumožní dát starší dítě do školky, protože proč by to dělal, jsem na mateřské, doma s druhým potomkem, takže se mohu starat o další.

Jenže, každá maminka mi potvrdí, že dítě potřebuje kolektiv, aby se dál rozvíjelo. Potřebuje pedagogický dozor, aby se jeho směr ubíral tam kam má. Potřebuje péči odborníků, aby se naučilo pořádně mluvit, pokud má třeba logopedické potíže, potřebuje vyrůstat v kolektivu, aby se naučilo společenskému chování.

Každý malý capart se učí, že se musí dělit, že nesmí ubližovat, musí chránit slabší, nesmí lhát a mnoho dalšího. Jenže ať se rodiče budou snažit jak chtějí, tohle všechno mu nedají v té míře, jak potřebují. Potom to dopadá, jako že jsme národ nevychovanců, a naše republika všude ve světě získává tuto pověst bez větších snah.

Představa toho, že tímto systémem si prošli i ti nejvyšší, kteří o nás teď rozhodují je žalostná. Není se pak čemu divit, že to u nás vypadá tak jak to je.

Naše normální česká rodina, dva dospělý a dvě děti, v dnešní době nezmůže nic, protože stát jí nic neumožní.

Manžel chodí do práce, od rána do večera, aby nás uživil, protože náklad 4-člené rodiny s dětmi například v tomto věkovém období je něco kolem 25.000,- v hrubých minimálních nákladech. Je tu počítáno s nejnižším nákladem na bydlení.

Vždyť jen to nejmenší robátko měsíčně spolkne 4-6.000,-. Nemohu jí nic vyčítat, vždyť roste každým dnem, jíst musí, oblékat se musí a mnoho dalšího. Nehledě na to, že ať přijdete k doktoru, nebo na sociální úřad, koukají na dítě, jestli je patřičně zajištěné, jak vypadá, v jakých podmínkách žije, jestli máte dostatečně velký byt a správnou kategorii, aby dítě mělo správný základ. Jenže už nikoho nezajímá, jestli na to máte, nebo si na to musíte půjčit.

Znám i rodiny, které by bez prarodičů dneska nezmohly nic, bez jejich podpory by skončily na ulici. Naše starší dcera má také své nároky, a to ne jen na stravu, ale i na osobní rozvoj. Také se jí nedá nic upírat. Jsou to děti, naše budoucnost. Musíme se o ně postarat.

Již několikrát jsem se v době zaměstnání ptala na otázku, kterou si z vás už minimálně jedno, každý z vás položil, KDO BERE PRŮMĚRNÝ PLAT ZA MĚ???

Podle čeho se vlastně stanovuje výše, jsou to jen odhady, nebo kdo rozhoduje třeba o výši mateřské? Rodičovském příspěvku? Pokud vezmu, že některá maminka pracovala na vysokém postu, brala např 30.000 hrubého měsíčně, a rozhodla se, že svou ratolest chce ovlivňovat po celou dobu „mateřské dovolené“. Vždyť na to nemá! Rodičovský příspěvek v tabulkových výměrech jí buď donutí žít na hranici bídy, nebo změnit dobu čerpání mateřské dovolené, tudíž její plán věnovat se dítěti je opět narušen a nemůže si zvolit.

Stát jí donutí vrátit se do práce dřív, aby dítko mohla uživit, a ona musí ať chce, nebo ne, dítě dát do jeslí, nebo hlídací agentuře, a co si budeme povídat, soukromé školky stojí dardu. Proč soukromé, státních škole v jednom roce ubylo, nebyly děti, a najednou, když je potřeba je otevřít, vymýšlejí, jak to obejít, aby se otevřít nemusely.

Jakou vlastně máme možnost volby mateřské? Žádnou, stejně se zaškatulkujem podle toho, jak chce stát a jejich nařízení.

Rodiče si dokážou od úst utrhnout, aby mohli dát dětem, ale jak dlouho to vydržíme?

Náš směr si nemůžeme určit, určují ho za nás lidé, kteří s námi nežijou a pochybuju, že si náš život někdy zkusili, nebo že by si ho s náma chtěli vyměnit. Umřeli by hlady a studem.

Převzato z www.prorodinysdetmi.cz/