Komunismus a fašismus (26)

IV. Může fašismus získat nové pozice?

1. Snáší se neokonzervatismus s fašismem?

Současná situace připomíná mnohé, co charakterizovalo dvacátá léta a počátek let třicátých. K latentní ekonomické nejistotě, ke krizi, která přináší rozsáhlou trvalou nezaměstnanost, přistoupila silně zvýšená hladina politické nejistoty, vyhrocená prudkými politickými pohyby ve střední a východní Evropě. V historicky tradičně ohrožovaných i nových regionech vypukly ozbrojené střety, národy a etnika jsou vtahována do bezvýchodných, ničivých válek.

Temné síly, které využívají nacionalistických a rasistických nálad a současně je intenzívně přiživují, se uplatňují nejen na jihu Afriky, ale také ve Spojených státech. Obavy z nezaměstnanosti, z konkurence přistěhovalců, z kriminality, z rozkladu měst a místní kultury a v neposlední řadě ze ztráty autonomity, nezávislosti, z důsledku totální manipulace a kontroly, které přináší informační technika a civilizace, zasahují všechny vyspělé s.táty. Jsou základnou pro působení neonacistických, rasistických, xenofobních /proti všem cizincům zaměřených/ skupin, stran, front a hnutí, která prohlašují, že jsou schopna obnovit pořádek a zavést pevný řád. Prosté recepty, s nimiž se obracejí na postižené, zvláště na znepokojenou mládež, a „příklady rozhodnosti“ užít k jejich prosazení i brutálního násilí /pogromy, pumové útoky, podpalování objektů obydlených cizinci/, nezůstávají bez vlivu. Ve Francii získala Le Pěnová Francouzská nacionální fronta v parlamentních volbách v roce 1988 14 procent hlasů.

Také neokonzervatismus má řadu místních, regionálních podob, ovlivněných jeho eklekticismem, přizpůsobováním okamžité sociálně třídní objednávce /od konzervatismu anglických toryů přes symbiózu byrokratismu s pseudolidovostí CSU v Bavorsku, až po nové formy konzervatismu v Rusku – Ruská volba J.Gajdara/.

V České republice je analýza úlohy, jakou vůči neonacismu a fašismu sehrává neokonzervatismus, zvláště aktuální, neboť se mu tu podařilo ve velké míře ovládnout politický terén.

Neokonzervatismus je útočně antikomunistický. V různých svých vystoupeních a výpadech proti komunismu používá podobných, či shodných argumentů jakých svého času používali fašisté.

Fašismu se podobá i v dalších ohledech natolik, že jejich vztah lze vyjádřit jako určitou symbiózu /vzájemně prospěšné soužití/ dvou samostatných organismů. Nelze zapomenout, že nacisté vyšli mj. i z německého konzervatismu a že i neokonzervatismus se vyznačuje značnou rozhodností, s níž hodlá očistit kapitalismus od všech cizích příměsí a nánosů, kterými jej zatížilo rozporné dvacáté století /mj.právě díky tlakům Sovětského svazu a zemí „reálného socialismu“/. Také neokonzervativci se hodlají vracet k hlubinné tradici a pravým hodnotám, jejichž původ umisťují do různých historických údobí /od pozdního novověku po časný starověk/.

Neofašisté /postfašisté/ se k neokonzervatismu hlásí. Národní hnutí Itálie /Finzio/ např. oceňuje ideje svobodné individuality /!/ a svobodného tržního hospodářství. Bossiho Severní liga podporuje maloburžoazní představy o potlačování podnikatelů velkým zbytnělým federálním státem a živí šovinismus vůči Jihu a nálady nesnášenlivosti vůči cizincům. A Katalánská národní strana podporuje neokonzervativní politiku socialisty Gonzálese. Skutečný politický galimatyáš!

Nemáme ovšem v úmyslu tyto analogie zveličovat a vracet tak údery, vedené pod pás. V důsledku totální kampaně vymývání mozků, organizované zkušenými zahraničními a posléze i domácími experty, se však dokonale podařilo zpřeházet nejen hodnotící znaménka, ale také ideové apolitické fronty. Černé je vydáváno za bílé a bílé za černé. Svévolné, často pouze podle jejich vlastního sebeocenění, jsou značkovány strany levého a pravého spektra politiky. Tak se např. ODS sama nesporně považuje za stranu pravicovou, ale některými svými protivníky je z pozice obhajoby autentických pravicových principů označována jako levicová, či dokonce extrémně levicová strana. Na druhé straně vsak levice, podle téže argumentace, protože zdůrazňuje roli státu a strany a nutně tak vrhá občany do závislého postavení a činí je bezmocnými, představuje konzervativní, reakční prvek. A aby byl názorový zmatek dovršen, je i fašismus, zdůrazňující roli státu, strany a führera, označen za levicové hnutí. Kritikovi politiky současné mocenské koalice, M. Zelenému, z toho např. vychází, ze ODS je fašistická strana /M. Zelený, Špígl, 10, února 1995/.

Taková rozlišování jsou značně poznamenána dobovými předsudky. Levici je přiděleno nejen pouhé přerozdělování /vysoké daně, omezování poptávky, restriktivní politika apod./, ale hlavně centralizace, byrokratická intervence do života podniků i lidí, krátkodechost. Pravici jsou naopak přiznány ty nejskvělejší hodnoty. V chaotickém výčtu se naráží i na kapitál a privatizaci, ale hlavně se vyzdvihuje: autonomie jedinců, rodiny, obcí a podniků, spoléhání na jedince a rodinu /nikoli na stát a stranictví/, tvorba hodnot a rozšiřování nabídky při minimálních daních, vláda odborníků a současně i přímá demokracie, diskuse a dialog, seberegulační procesy, samospráva a strategická orientace. Snad jen ta expanzivní politika znepokojuje. Ale i ta je přece stavěna proti levicovému „kosmopolitismu“ a má znamenat rozšiřování podmínek pro celosvětový svobodný trh. Černý Petr ideologie je zcela přenechán „levici“ /Srovnej M. Zelený, cit.článek/. Jako kriterium je při srovnávání zvoleno, jaká úloha je přidělena sociálně „vyprázdněnému“ státu. Zcela se opomíjí, že idea „slabého státu“ se týká podnikatelů, nikoli jejich zaměstnanců.

Pokračování