Válka v Mali – odplata za hřích

Zprávy prosakující ze severu Mali jsou děsivé; mladí lidé ukamenovaní k smrti, kultovní starověké svatyně rozebírány, nějakých 365 000 uprchlíků uniká před bitím a bičováním za sebemenší porušením práva Šaría. Ale zlý sen, odvíjející se v této západoafrické zemi, není ani tolik produktem radikální verze islámu jako spíše následkem pranice Západu o zdroje na tomhle rozsáhlém kontinentu, a odplatou za hřích nedávné libyjské války.

Současná krize, svírající sever Mali – oblast o ploše Francie – má původ v počátečních létech Bushovy vlády, kdy USA vyhlásily Saharskou poušť za semeniště „terorizmu“ a vrhly do oblasti zbraně a zvláštní síly coby součást Transsaharské protiteroristické iniciativy. Ale podle antropologa Jeremyho Keenana, který provádí rozsáhlé vykopávky v Mali a v přilehlých oblastech, nemá nálepka „terorismu“ ve skutečnosti žádný základ, byla jen vytvořena k ospravedlnění militarizace Afriky.   

Vojenská mašinérie USA tvrdí, že Taliban v Afghánistánu padl, teroristé se přesunuli na západ, do Afrického rohu, Súdánu a na Saharu. Ale Keenan říká: „Nebyl pro to vůbec žádný důkaz…skutečně výplod představivosti.“ Skutečným cílem rozšíření vojenských šlépějí USA byly „ropné zásoby a postupně narůstající čínská hrozba na kontinentu“.   

USA momentálně dostávají z Afriky kolem 18 procent svých energetických dodávek; do roku 2015 se očekává nárůst na 25 %. Afrika také uspokojuje asi tak třetinu energetických potřeb Číny, a navíc měď, platinu, dřevo a železnou rudu. Podle deníku Financial Times byla na hranici Alžírska a Mali objevena naleziště plynu.

V Africe došlo k teroristickým činům. V roce 1998 došlo k výbuchům v Keni a v roce 2002 v synagoze v Tunisku. Atentátníci z madridského vlaku v roce 2004 byli napojeni na Marockou islámskou bojovou skupinu, organizaci, která položila bomby v Casablance v roce 2003.

Ale tyto skupiny neměly žádné vazby na mezinárodní teroristická seskupení jako je al-Káida, a jedinou z nich, o které se dá říci, že sídlí na Sahaře, byla Alžírská salafistická skupina pro kázání a boj (GSPC, Groupe Salafiste pour la Predication et le Combat), která se později přejmenovala na „Al-Káidu v islámském Maghrebu“ (AQIM, Al Qa’ida in Islamic Maghreb). V roce 2006 také Skupina pro mezinárodní krize dospěla k závěru, že Sahara „není líhní terorismu“ a že většina severoafrických vlád vidí Transsaharskou iniciativu jako cestu k zaklepání na vrcholek zbrojní techniky, jako jsou útočné vrtulníky, zařízení k nočnímu vidění a propracované komunikační sítě.

Když bylo v roce 2008 založeno Africké velitelství USA (AFRICOM) Iniciativu převzalo a začalo pracovat přímo se zeměmi v oblasti, krom jiného s Mali, Marokem, Tuniskem, Čadem, Nigerem, Mauretánií a Senegalem. Jedinou zemí v oblasti, která vazby na AFRICOM skutečně neměla, byla Libye.

USA mají základní smlouvu s Ugandou, Ghanou, Namibií, Ghanou, Gabunem a Zambií. Asi 1500 příslušníků námořní pěchoty USA je momentálně v Lemonier, základně francouzské cizinecké legie v Džibuti na Africkém rohu.

Nálepka „terorismu“ byla vždy nestálá. USA například podporovaly invazi Etiopie do Somálska Etiopie v roce 2006, která svrhla vládu Svazu islámských soudů (Union of Islamic Courts; UIC). Washington říkal, že UIC byla spjatá s al-Káidou, ale nikdy o tom nepřinesl sebemenší důkaz. UIC bylo umírněné islamistické hnutí, které vyhnalo Spojenými státy podporované válečné lodě a vneslo mír do Somálska, poprvé od roku 1991. Zahrnovalo takové radikální islamistické skupiny jako Shabab, ale tyhle organizace vládu neovládaly.

Etiopská invaze všechno změnila. Pro Somálce je Etiopie tradičním nepřítelem, a Shabab dokázal sjednotit značnou část obyvatel proti okupaci. Tudíž skupinka, která byla v UIC okrajová, se stala páteří odporu. „Konečným výsledkem Spojenými státy podporované invaze bylo vehnání Somálska do náručí al-Káidy“, řekl bývalý ministr zahraničí Somálska Ismaciil Buubaa.

Krize v Mali má dlouhou historii, s kořeny na jedné straně v hluboké chudobě země  a na druhé v tlaku berberských nomádských Tuaregů, kteří dlouho kontrolovali transsaharský obchod, na širší autonomii a větší kus rozvojového koláče. Tuaregové čtyřikrát zinscenovali neúspěšnou revoltu od roku 1960, kdy Mali získala nezávislost na Francii, ale pád Muammara Kaddáfího v Libyi jim dal jedinečnou příležitost.

Kaddáfí dlouho podporoval Tuaregy v jejich válce za nezávislost, a mnoho Tuaregů sloužilo jako provládní žoldáci v Libyi. Když Kaddáfí padl, roh hojnosti se zbraněmi se otevřel Tuaregům, kteří rychle využili svoji nově nabytou palebnou sílu proti většinou bezzubé maliské armádě.

Takzvané „teroristické“ skupiny jako Ansar al-Din, al-Tawhid wa al-Jihad a AQIM se jen přistěhovaly poté, co Tuaregské národní hnutí za osvobození Azawadu vyhnalo maliskou armádu ze severu a vyhlásilo samostatnou zemi. Jsou to tyhle skupiny, kdo kamenuje lidi k smrti, boří svatyně Sufi a vynucuje kruté právo šaría. Tuaregové byli většinou vytlačeni stranou a mnozí z nich se vrátili do pouště a zanechali města jako Timbuktu, Gao a Kidal islamistickým skupinám.

Vedle původních protagonistů na severu Mali sílí napětí mezi islamisty a Songhai, největší etnickou skupinou v Mali. Kolují zvěsti, že Songhai organizují milice, čímž přidávají potenciálním potížím další rozměr.  

Nic z toho se nemuselo stát.

Když rada bezpečnosti OSN přijala 17. března 2011 Rezoluci č. 1973, bylo to na „ochranu civilistů“ v Libyi. Onoho času zkusil třiapadesátičlenný Africký svaz (AU) vyjednat politické řešení krize, ale dva dny po schválení rezoluce NATO zahájilo operaci Odyssey, která smetla Kaddáfího vzdušné síly a obrněné jednotky.

20. března se AU sešel v Mauretánii ve snaze boje zastavit. „Naší touhou“, čtete ve společném prohlášení AU, „je, aby byla respektována jednota a územní celistvost Libye, a také aby byl odmítnut jakýkoli druh zahraničního zásahu.“ AU si byl ostře vědom, že choulostivé post-koloniální hranice mají obrovský potenciál k vytváření nestability, a že pád Libye může vyvolat dominový efekt.

„Ať byla motivace zásadových útočníků NATO (ke zbavení se Kaddáfího) jakákoli, zákon nezamýšlených důsledků si dnes od Mali vynucuje těžkou daň“, řekl deníku Guardian (UK)bývalý oblastní zmocněnec OSN Robert Fowler, „a bude v tom pokračovat po celém Sahelu (pásmo stepí a savan na jižním okraji Sahary napříč Afrikou, přibližně po 13. rovnoběžce, oddělující Saharskou poušť od afrických tropických pralesů; pozn. překl.), jak jej, jednu z nejnestabilnějších oblastí světa,  překračuje obrovská hromada libyjských zbraní.“     

Desetiletí růstu vojenského zapojení USA na kontinentu nejen že nedokázalo zkrotit nestabilitu a růst takzvaných „teroristických“ skupin, akce USA v Somálsku a v Libyi vytváření takových organizací přímo přikrmovaly. A „výcvik“ mohl asi sotva věci ustálit. Ve skutečnosti kapitán Amadou Sanogo, který svrhl civilní vládu – akt, jenž vedl k úspěšné ofenzívě Tuaregů – byl vycvičen armádou Spojených států. Sanogo navštěvoval v létech 2005 a 2007 Institut na obranu jazyka (Defense Language Institute), v roce 2008 zpravodajský program armády USA a v roce 2010důstojnický výcvikový kurs.

„Terorismus“ v Africe je živený místními podmínkami, ne mezinárodním programem džihádu. Boko Harum v Nigérii reaguje na napětí mezi chudobou převážně islamistického severu země a jejím více prosperujícím křesťanským jihem. Podobné zlomové linie probíhají Nigerem, Pobřežím slonoviny a Kamerunem. Terorismus v Alžírsku a Maroku se zrcadlí v ekonomikách, které nedokáží poskytnout práci obrovské části svých obyvatel, spolu s autoritářskými politickými strukturami, které dusí jakýkoli pokus s tím něco udělat. Somálsko bylo prvním pěšákem ve studené válce, a navíc samou definicí chaosu. Když islamistická vláda začala onen chaos krotit, Spojené státy ji svrhly, a pustily z řetězu Shabab.  

Do boje s terorizmem na kontinentu proudí stamiliony dolarů, a vojenský aparát USA cvičí ozbrojené síly celých tuctů afrických národů. Kapitán maliské armády využil tuto finanční pomoc a výcvik k vítězství v převratu, jenž teď hrozí přerůst do oblastní války.  

Použije Maroko pomoc USA k boji s terorizmem nebo utáhne sevření na nerosty bohaté Západní Sahary a zažehne opět válku s Polisariem? Bude Niger bojovat s „teroristy“ nebo zlikviduje odpor Tuaregů proti francouzské těžbě uranu na Sahaře? Půjde Alžírsko po AQIM nebo po svých vlastních, mimo zákon postavených islamistických organizacích? Bude pomoc proti terorizmu v Nigérii převedena do rozbití odporu místních lidí vůči těžbě ropy v deltě Nigeru?

Bajonety zdroj terorizmu a nestability v Africe neodstraní. Vojenská řešení ve skutečnosti tíhnou ke konání jako je nábor seržantů pro seskupení jako AQIM. Afrika nepotřebuje víc zbraní, ale spíše pomoc, rozvoj a programy, které vytáhnou značnou část obyvatel kontinentu z chudoby.

Článek původně vyšel na Dispatches from the Edge . Conn Hallinan, 27. srpna 2012

Překlad Vladimír Sedláček