Kdo byl Allen Dulles?

 

Newyorský advokát a diplomat Allen Welsh Dulles je považován za jednoho z nejvýznamnějších činitelů americké zpravodajské služby – CIA. Je k takovému označení vskutku nějaký oprávněný důvod?

Kdo byl A. W. Dulles? Spíše je znám jeho o pět let starší bratr, John Foster Dulles (obr.2), známý harcovník »studené války«, jenž v letech 1953 až 1959 zastával funkci ministra zahraničí. S jeho působením v této roli je spojeno období doktríny na pokraji války a upevňování hegemonie USA v západních politických, hospodářských a vojenských aliancích.

 

Ale vraťme se k Allenu Dullesovi. Ve svých 19 letech byl jmenován šéfem evropské části americké tajné služby OSS (Office of Strategie Services) se sídlem ve švýcarském Bernu. To se psal rok 1942. Nebyl tedy už nejmladší, ale energie měl hodně, zejména na zákulisní manévry. Ačkoliv se k jeho sluchu dostávaly zprávy o osudu evropských Židů, přesto svoji hlavní aktivitu zaměřoval spíše na rozvíjení přísně tajných kontaktů s politiky, intelektuály, diplomaty a samozřejmě i agenty podzemního hnutí v hitlerovském Německu, kteří v hlubokém inkognitu oponovali nacismu, od nichž získával řadu strategicky významných informací pro vedení válečných operací.

Za všechny jistě stačí uvést, že se mu díky nasazenému agentovi v německých řadách dostal do rukou obsah depeše od německé mise v Argentině, která podávala hlášení velitelství německého ponorkového loďstva o plánovaném odplutí velkého amerického konvoje se strategickým zbožím do Evropy. Díky rychlému Dullesovu zákroku byl program plavby tohoto konvoje změněn a zachráněny byly nejen životy posádek, ale i válečný materiál určený pro spojence, včetně Sovětského svazu.

Mezi Němci měl nesporné kvalitní agenty…

Mezi jeho elitní informátory náleželi zejména dva muži, kteří viděli dál než ostatní němečtí činitelé a rozhodli se pro spolupráci s Američany. Prvním byl Hans Bernd Gisevius, soudce a pracovník zahraniční sekce vojenské výzvědné služby abwehru, jenž působil jako německý tajný agent pod krytím vicekonzula v Curychu. A druhým byl Fritz Kolbe, kterého Dulles pokládal za špičkový zdroj informací. Kolbe se jako tajemník Karla Rittera, styčného emisara německého ministerstva zahraničí při vrchním velitelství wehrmachtu, dostal ke spoustě přísně tajných dokumentů, které po tuctech předával Dullesově rezidentuře v Bernu. Tyto jeho zprávy byly tehdy považovány za natolik tajné, že Dulles nařídil, aby k nim měl přístup jen velmi omezený okruh lidí z OSS.

Dulles vedl separátní jednání za zády Sovětského svazu

I když je tedy možno Dullesově organizaci připsat některá pozitiva pro společný boj s nacistickým Německem, přesto velkou černou skvrnou na jeho kontě zůstávají přísně tajná jednání jeho služby s německými vojenskými a zpravodajskými činiteli o kapitulaci wehrmachtu a sil SS na západní frontě, zejména v severní Itálii. Jde o vyjednávání konaná za zády sovětského spojence. Celá akce dostala krycí kód Operace Sunrise.

Zvláštní roli v tomto sehrával Quido Zimmer, 33letý sportovně vyhlížející důstojník SS, který se sice řadil mezi střední úroveň těchto »nadlidí«, ale měl na svědomí dlouhou řadu obětí holocaustu z řad italských Židů. Nesporně se snažil uniknout zaslouženému trestu i černému svědomí, když se v posledních měsících roku 1944 před Dullesovými agenty stylizoval do role »odpůrce nacismu« a propagátora urychleného ukončení bojů. Alespoň na západní frontě.

A právě ze Zimmerova popudu došlo v listopadu 1944 k poradě činitelů Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) v italské Veroně. Nutno zdůraznit, že odtud vyšel nápad využít k tajnému jednání s Dullesovými lidmi italského občana. Navržen a schválen byl baron Luigi Parilli, původně obchodní představitel firem Kelvinator a Nash, jenž měl kontakty nejen na Zimmera, ale i na italské partyzány. Byly vyslány první signály k osobní schůzce.

A tak se 3. března 1945 ve švýcarském Luganu s vědomím Allena Dullese setkal jeden z členů jeho zpravodajské mise, Paul Blum, s dvěma důstojníky německé tajné služby a jedním italským obchodníkem. Byli to Zimmer, Parrilli a Eugen Dollman, Himmlerův představitel v Itálii. Toto jednání mělo vytvořit půdu pro setkání Karla Wolffa, generála SS a nejvyššího činitele nacistické správy nad severní Itálií, se samotným Allenem Dullesem.

Netrvalo to dlouho a již 8. března došlo v jiném švýcarském městě, Luzernu, k dalšímu jednání, a to dokonce mezi esesáckým generálem Wolffem a Allenem Dullesem, šéfem rezidentury OSS v Bernu. Wolff nabídl Dullesovi následující plán: v zájmu »ušetření lidských životů« – jak říká doslova tento esesák odpovědný za deportaci 300 000 Židů do vyhlazovacího tábora Treblinka – navrhl, že skupina německých armád »C«, které velel polní maršál Albert Kesselring, bez boje vyklidí Itálii a odejde do Německa s tím, že na její místo (opět bez boje) vstoupí britské kontingenty generála Harolda Alexandera. V pozadí Wolffovy nabídky se skrývala naděje, sice malá, ale doutnající, že se naplní Hitlerovy a Goebbelsovy spekulace o vzájemném střetnutí amerických a britských vojsk se Sověty, k němuž se Němci připojí jako spojenci Západu.

Konec zákulisních jednání o separátním míru

Avšak tyto tajné kontakty byly nakonec odhaleny sovětskými agenty. Mimo jiné i přičiněním Kima Philbyho (obr.3), proslulého sovětského vyzvědače britského původu. Po stížnosti sovětského ministra zahraničních věcí V. M. Molotova u amerického velvyslance A. Harrimana ze dne 22. března 1945 a po následné výměně dopisů Stalina s Rooseveltem byla tato separátní jednání definitivně přerušena.
¨
Do čela americké zpravodajské služby

Ačkoli byla po druhé světové válce organizace OSS zrušena, Dulles zůstal i nadále v řadách profesionálů zpravodajského řemesla. Záhy se stal členem tříčlenného výboru, který měl předložit návrh na reorganizaci celého systému tajných služeb USA. Po založení CIA v roce 1947 se pak stal jejím význačným činitelem, jak o tom svědčí posléze i jeho jmenování do funkce zástupce ředitele (1951). Když generál Walter Beddell-Smith v roce 1953 opustil post nejvyššího šéfa CIA, tak na jeho místo prezident Dwight Eisenhower jmenoval právě Allena Dullese. Roli prezidenta v této souvislosti nutno zdůraznit, protože Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency) totiž vznikla z rozhodnutí Kongresu v roce 1947 jakožto hlavní informační agentura pro prezidenta USA, jemuž je i přímo podřízena. Po příchodu Allena Dullese do jejího vedení bylo původní informační spektrum ještě rozšířeno o aktivity tzv. krycích operací, jejichž úkolem bylo přispět k pádu režimů praktikujících politiku odporující zájmům USA.

Velký hráč »studené války«

Za dobu osmi let, kdy stál Allen Dulles v čele CIA, což je rekordní doba vyrovnaná pouze Georgem Tenetem (šéf CIA v letech 1996-2004), jeho organizace několikrát hrubě zasahovala do záležitostí jiných zemí. Podstatnou měrou například přispěla k převratu v Íránu v roce 1953, který vedl generál Záhidí a vyústil ve svržení vlády premiéra Muhammada Mosaddeka, jenž se předtím znelíbil tím, že nechal znárodnit íránské ropné zdroje. O rok později byl podobným způsobem svržen guatemalský prezident Guzmán Jacobo Arbenz, jemuž Washington zase vytýkal mimo jiné pozemkovou reformu z roku 1952.

Krach v Zátoce sviní

Jedné části jižního kubánského pobřeží se říká Playa Girón (Zátoka sviní). Jde zároveň o synonymum pro invazi exilových Kubánců, kterou v dubnu 1961 organizovala rovněž Dullesova CIA s cílem svrhnout Fidela Castra. A rovněž dopadla s velkou ostudou. Richard Bissell, Dullesův náměstek pro diverzní operace a hlavní plánovač invaze na Kubu, jenž měl předtím lví podíl na svržení guatemalského prezidenta Arbenze, řekl posléze historikovi Michaelovi Beschlossovi: »Náš plán měl být podpořen atentátem. Počítali jsme s tím, že Castro bude zavražděn ještě před vyloděním.«

U Playa Girón se v den »D« vylodilo asi 1500 kubánských emigrantů z tzv. brigády 2506 v očekávání, že této jejich akci Washington poskytne leteckou podporu. Avšak nový americký prezident John Kennedy nesouhlasil s tímto způsobem realizace celé operace a letecký zásah zrušil. Navíc se nesplnilo ujišťování vůdců kubánské exilové komunity, že kubánské obyvatelstvo spontánně povstane proti Castrově vládě. Celá akce tak byla předem odsouzena k nezdaru. Během šestatřiceti hodin jednotky kubánské armády a milice s nasazením tanků a letectva rozdrtily výsadek. V boji padlo 114 útočníků a 1189 osob bylo zajato. Namísto svržení Castrova režimu zvýšila celá operace popularitu Fidela Castra.

Prezident Kennedy musel Dullese vyhodit

To však rozhodně nelze říci o Allenu Dullesovi. Jeho akcie okamžitě klesly k bodu mrazu. Není divu, že ho prezident Kennedy záhy odvolal z postu ředitele CIA. Ale ještě předtím mu ve své pracovně patřičně umyl hlavu.

Ironií osudu se pak stejný Allen Dulles o dva roky později stal členem komise soudce nejvyššího soudu Earla Warrena, která měla na pokyn prezidenta Lyndona Johnsona vyšetřit atentát na prezidenta Johna Kennedyho v texaském Dallasu 22. listopadu 1963. Nic v podstatě nebylo objasněno, kromě uveřejnění části tajných dokumentů této komise, které naznačily, že se na spiknutí proti J. F. Kennedymu podílely i některé složky CIA a FBI, které nesouhlasily s realistickými prvky v jeho vnitřní i zahraniční politice. Sám Allen Dulles se dožil 76 let a zemřel 29. ledna 1969.

Po jeho smrti prakticky do současnosti se stále vedou debaty o místu a úloze této organizace, v jejímž čele stál. Zejména skandál Watergate (1972), jakkoli do něj CIA nebyla přímo zapletena, vyvolal pak nutnost nového vymezení úkolů této služby včetně pevnější kontroly. Podařilo se to? Jaká to vskutku hamletovská otázka!

Michal RYBÍN

Obr. 1 – Generál Walter Bedell-Smith, první šéf CIA