Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (3)

Motto: Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem. (Thomas Mann)

Cestou do Pohořelic

Kolem 22. hodiny odcházeli němečtí občané určení k opuštění města ze všech třinácti seřadišť přes Staré Brno a Vídeňskou ulicí směrem k Rajhradu. Není pravdou, že existovalo jen jedno ústřední shromaždiště v parku Starobrněnského kláštera, jak to tvrdí publicista O. Filip a v souladu s ním i další autoři. Přicházeli sem pouze Němci z příslušného policejního revíru, nahodilá přítomnost někoho z jiné části města na této skutečnosti nic nemění. V duchu spekulace o společném odchodu z klášterního parku byl v něm v roce 1995 zřízen pomník připomínající odsun. Místo bylo zvoleno velice uváženě, do parku i kláštera přijíždějí návštěvnici z celé republiky i ze světa, aby poznali místo působeni významných osobností vědy a kultury. Při této příležitosti nemohou bez povšimnutí minout pomník odsunu, ačkoliv co do jeho historického opodstatnění nemusel stát právě zde, nýbrž na kterémkoli z dvanácti dalších, naprosto stejně významných seřadišt. Na prvním místě německým a potom také českým nápisem hlásá: ”30. května 1945 museli Němci z Brna a okolí opustit svou domovinu. Kéž v budoucnosti všichni lidé v Evropě mohou žít v míru a s úctou k lidským právům.“

Nikde ani náznak, že 30. květen 1945 byl kausální výslednicí předchozího historického procesu, ani slovo omluvy za vlastní podíl na genocidně vedené druhé světové válce. Podle jednostranné povahy textu bylo Brno pouze domovinou Němců a povzdech o lidských právech nelze vázat ? žádné jiné historické skutečnosti než právě ke 30. květnu 1945. Když brněnská veřejnost vyslovovala své námitky proti takto pojatému památníku, dostala z úředních míst odpověď, že pomník je na soukromém pozemku a jeho zřízení je soukromou záležitostí. Jenže na tomto velmi frekventovaném místě neoslovuje mimojdoucí návštěvníky pouze soukromě.

Na Jižním okraji města, někde na Vídeňské ulici, snad u Ústředního hřbitova, došlo ? prvnímu a vlastně jedinému konfliktnímu střetu. Jeden ze strážných použil v sebeobraně zbraň. Výstřelem zasáhl nejenom útočníka, nýbrž nešťastnou náhodou i nezúčastněnou ženu stojící opodál. To jsou jediná dvě úmrtí způsobená střelnou zbraní. Bez jakéhokoliv dalšího střetnutí opustili vystěhovanci region města Bma. Wenzel Jaksch ve své Petici pro OSN byl v roce 1947 jiného názoru a zanechal nám v ní kuriózní pohled na transfer. Podle jeho vyjádření „Cestou museli projit Ústředním hřbitovem, kde z úředního rozkazu musely býti všechny německé hroby otevřeny a náhrobní kameny povaleny.“ A o něco dál dodává: „Příkopy podél cesty byly plny mrtvol.“ Je to bezdůvodná pomluva, k ničemu takovému nedošlo. Je politováníhodné, že sociální demokrat W. Jaksch, bývalý československý poslanec, účastník zahraničního odboje a mezinárodně zkušený politik podlehl tak ubohé argumentaci a předestřel ji dokonce na světovém fóru.

Na cestě z Brna byl v Modřících nalezen v bezvědomí neznámý muž. Za několik hodin po ošetření místním lékařem skonal a byl pohřben na místním hřbitově. Policejní zpráva sice uvádí, že neznámý u sebe neměl žádné doklady, přesto ho považovala za Němce a účastníka transportu. Z čeho tak usuzovala, nevíme. Nálezy neidentifikovatelných osob nebyly však v té době ojedinělé.

Odcházející Němce po dnešní silnici E 52, v roce 1945 stále ještě neoficiálně nazývané císařskou, leckdo sledoval s velkou mírou zadostiučinění. Nebyl to také první ”Marsch nach Pohrlitz“, česká válečná generace měla v živé paměti přinejmenším dva jiné.

K prvnímu došlo zvečera 13. března 1939. Po několikadenním pozdvižení brněnských Němců, řízeném z Berlína a Vídně, vytáhlo přes šest tisíc nacistů a jejich stoupenců stejnou cestou k Pohořelicím. Vyzbrojeni dýkami, pěstními boxery, nařezanými železnými trubkami, někteří i pistolemi, byli připraveni smést z cesty kohokoliv, kdo by se jim postavil na odpor. Cestou zapalovali stohy slámy, aby apokalyptickými sceneriemi zdrtili vědomí českého obyvatelstva, což jim v plné míře vyšlo. U Ledců, kudy tehdy procházela státní hranice pomnichovského Česko-Slovenska, rozehnali osazenstvo prozatímní celnice a stavení zapálili. U Pohořelic, tehdy už v okupovaném území, očekávali průvod tamější nacističtí předáci, aby převzali a doručili do Berlína petici s naléhavým požadavkem o zásah proti Česko-Slovensku.

Celý pochod měl v režii již zmiňovaný JUDr. Karl Schwabe z Bma, prodloužená ruka státního tajemníka v říšském ministerstvu zahraničních věcí E. von Weiszäckera. Po návratu od Pohořelic zůstali Němci soustředěni v Modřících a okolí, aby ráno 14. března, po vzoru klasických fašistických převratů, vpochodovali demonstrativním způsobem do Bma a převzali v něm moc. Zásluhou české policie dočasně z puče sešlo. Provedli jej o 24 hodin později, na úsvitu 15. března, v předstihu před příjezdem prvního vozidla wehrmachtu na okraj města. Z hlediska tehdejšího platného právního řádu to byla velezrada a všichni účastníci puče měli být po válce předáni soudům k náležitému potrestání.

Druhý pochod po stejné silnici, ve stejném směru a dokonce téměř ve výroční den předchozího, jenže o šest let později, 17. dubna 1945, absolvoval volksturm z Brna a okolí. Vystrojeni různorodými uniformami, jiní pouze v civilním oblečení s páskami na rukávech, pochodovali, starší spíše pokulhávali, směrem k frontě. Většinou nesli na ramenou protitankové pěsti, což větším dílem vysvětluje, proč Rudá armáda na přístupech k Brnu měla tak velké tankové ztráty. To ještě stále brněnským nacistům nedocházelo, že za krátký čas skončí válka v jejich neprospěch a budou naříkat nad důsledky toho všeho, co způsobili svým proválečným fanatismem.

Rovněž nářky nad tím, že vypovězené Němce tu a tam provázeli ozbrojení mládenci, výrostci pod zákonnou hranicí dospělosti, není nic nevysvětlitelného.

Okupanti v rámci totální mobilizace pracovních sil zavřeli od 1. září 1944 větší počet brněnských středních škol a jejich studenty i profesory nahnali na nucené práce do válečně důležitého průmyslu.

Strategie berlínská, provedení měli na starosti brněnští Němci. Někdejší studenti, nyní „hilfsarbajtři“, byli posíláni na nejhorší práce za otrockou mzdu. Jejich dílovedoucí a předáci pocházeli většinou z řad domácích Němců … Není divu, že někteří nasazenci předložili po válce svou osobní křivdu k odčinění.

Autoři naříkající nad odsunem by neměli zapomínat na tento německý zločin.

Za teplé a jasné noci, městečko ještě úplně nespalo, došli první vypovězenci do Rajhradu. Šli tiše, s hlavami svěšenými, snad apaticky, snad přemítající nad vším tím, co od velkoněmeckého oblouznění až do těchto chvil prožili. Domácí lidé vycházeli mezi vrata a dveře, aby sledovali neobyčejný děj. Hleděli na procházející mlčky, se zjevným vnitřním napětím, nikdo však nezvolal nějakou obdobu biblického – Ukřižuji. Nikdo je také ale nepolitoval. Ačkoliv byla teplá noc, do mrazivého psychického ticha pronikaly občas jen povely doprovodných stráží.

V Rajhradě bylo Němců hned všude plno. Zaplnili sokolovnu, orlovnu, hostinské sály, po frontě ještě nově neobydlený zemský sirotčinec a jiné prostory, otužilejší tábořili pod širým nebem na fotbalovém hřišti. Místní zkušenosti z krátkodobého pobytu Němců v městečku neodpovídají svědectví účastníka pochodu, jehož slova pod iniciálami M. W. cituje Karel Richter ve své knize nesprávně nazvané Sudety. Sudety byl zeměpisný název pro severočeský hornatý úsek mezi Labem a horním tokem Odry. Údolí Kladské Nisy dělilo je na západní a východní. Na rakouských mapách byl to jen zřídka používaný pojem.

Sudety nikdy nepředstavovaly kompaktní etnický, ekonomický anebo správní celek, a už vůbec nelze pod tento pojem zahrnovat všechny Němce žijící před druhou světovou válkou v českých zemích. Snaha chápat všechny české a moravské Němce jako ucelené etnikum je neopodstatněná. Uvědomoval si to i A. Hitler, když s platností od 15. dubna 1939 dal zřídit tzv. říšskou župu Sudety. Nemohla tvořit úplně jednotný územní celek, a proto byla rozdělena na vládní obvody Cheb, Ústí nad Labem a Opava. Jihočeské a jihomoravské okupované pohraničí bylo připojeno k rakouským župám, Hlučínsko do provincie Horní Slezsko. Nynější pojetí Sudet a sudetských Němců navazuje na velkoněmecké nacionalistické a později nacistické úsilí o vytvoření svébytného a uceleného německého sudetského kmene, odlišného mimo jiné i rasově, aby tím zdůvodnili své imperiální nátlaky vůči českým zemím. Zahrnovat jihomoravské Němce a část jižní Moravy pod pojem Sudety je naprosto nesprávné. Poněvadž původní svědectví M. W. neznáme a K. Richter neuvádí pramen, musíme je převzít v té podobě, v jaké je publikováno:

„Přibližně po 15 kilometrech cesty u Rajhradu byli ti, co byli znaveni a vyčerpáni a nemohli dál, zahnáni do rajhradského lágru. Tam je přepadly partyzánky, svlékly je do naha a ženy i muže prohledávaly, zda nemají šperky a peníze. Přitom jim rozstříhávali šaty při hledání cenných předmětů. Nesčetní lidé tam byli ubiti k smrti a podle výpovědí mnohých, kteří došli do Pohořelic, i zastřeleni (rozuměj v Rajhradě – pozn. V. Z.). Nepopsatelné scény se odehrávaly na pohořelické silnici, navíc se odpoledne přihnala hrozná bouřka (proložil V. Z.), která zaplavila příkopy podél cesty. Znavení a vyčerpaní lidé klouzali po změklé půdě, byli poháněni bitím a ranami bičem…

Příkopy byly plné oděvů, kufrů, potravin, které vyčerpaní lidé odhazovali.

 

Obr. Oto Filip

Účastník i K. Richter nám v této pasáži předložili k dešifrování hned několik závažných otázek. Především co to byl rajhradský lágr, když v městečku za okupace nebyl postaven žádný objekt, který by byl třeba i vzdáleně připodobnitelný nějakému typu pracovního, sběrného, nápravného či internačního tábora nebo objekt pro dislokované komando z nějakého koncentračního tábora. Rovněž tak žádný už předtím vybudovaný objekt nebyl na lágr v tom obvyklém slova významu adaptován. Už už byla na pořadu negativní odpověď, když v zachovaných písemnostech místní buňky NSDAP byl nalezen nacyklostilovaný přehled o činnosti, v němž se uvádělo, že vánoční oslava 1944 bude v KLV lágru. V České republice zůstalo pátrání po rozvinutém znění názvu bezvýsledné. Teprve archivní odborníci v Berlíně vyslovili domněnku, že by mohlo jít o málo frekventovaný název Kinderlandverschickerung-Lager, pro nějž ani neexistoval český ekvivalent, protože takových zařízení nebylo mnoho a byla vedena výlučně německy. Názor německých kolegů byl správný. Zmíněný chlapecký zemský sirotčinec v Rajhradě byl za války zrušen a přeměněn na chlapecký internát přislušníků Hitlerjugend, a proto se mu všeobecně říkalo HitlerjugendHeim. Jiný název místní obyvatelé neznali, pouze věděli, že jsou tu děti pocházející z rozbombardovaných měst v říši. Konfrontace historické skutečnosti s názvem potvrdila ztotožnění zkratky KLV-Lager s někdejším zemským sirotčincem. Jenže to nebyla nějaká stodola, šopna nebo sklad, nýbrž bytelná, na svou dobu moderní budova. Němci by do ní jinak své děti asi nenastěhovali. Jestliže účastník vysídlovacího pochodu měl tak výrazně zafixován v hlavě název lágr pro někdejší sirotčinec, musel o tomto ubytovacím zařízení mnohé z doby okupace vědět a tomu asi také odpovídalo jeho politické začlenění.

Ponechme stranou nedoložené tvrzení o přítomných partyzánkách, závažnější je svědectví o loupežné prohlídce. K něčemu takovému skutečně došlo a nelze vyvracet, že nikomu nic nebylo ukradeno. Podstatou této prohlídky však bylo něco jiného. Němci museli v Rajhradě odevzdat všechny řezné, bodné a sečné nástroje. Kdo a proč to nařídil, dnes už nevíme, ale sotva to bylo bez příčiny. Po odchodu ze sokolovny zůstala v rohu sálu hromádka takových předmětů. O prohlídce máme svědectví i z jiného pramene. Vojáci o ní informovali majora Pistoriuse a žádali o rozhodnutí, mají-li se v prohlídce angažovat. Jejich velitel to nepřipustil, zdůraznil, že mají funkci záštity a taková činnost vojsku nenáleží.

Tvrzení M.W. o nesčetných ubitých a postřílených lidech je produktem příliš bujné fantazie a očividnou snahou desinterpretovat historii transferu podle scénáře a zájmů přesídleneckých organizací. Po odchodu Němců z Rajhradu nezůstal v místě žádný nemocný nebo mrtvý člověk. O tom by místní pohřební služba anebo hrobník či hřbitovní správa museli vědět. Ani v obecném povědomí takový poznatek není.

A konečně, jako to tehdy vlastně bylo s počasím? V publikovaných vzpomínkách účastníků nacházíme z počasí téměř vše od sněhové bouře až po nesnesitelné horko. Bylo to všechno v jednom dni reálné? Náš pamětník M. W. připomíná „hrůznou bouři“. Odpověď na jeho otázku připravila expertiza Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky v Brně. Dne 30.5.1945 se teploty pohybovaly v rozmezí od 12,8 °C do 26,7 °C, průměrná síla větru byla 3 metry za vteřinu, srážky nebyly zaznamenány žádné, dohlednost výborná. Příští den, 31. května, zaznamenali meteorologové teploty od 12,6 °C do 22,5 °C, vál severozápadní vítr o průměrné síle 3 m/s. Během dne přibývalo oblačnosti, mezi 15.05 a 15.20 hod. přišel mírný déšť. Další přeháňky nastaly mezi 18.20 až 20.15 hod., v tom čase přicházeli do Pohořelic poslední evakuanti. Přestože směrem na jižní Moravu srážky slábnou, pohybovat se i v mírné spršce nebylo zajisté příjemné. Uvedené srážkové údaje však vylučují „zaplavené příkopy podél cesty“ a klouzání lidi po rozměklé půdě nelze ničím vysvětlit. Nešli totiž polními cestami, nýbrž po asfaltové vozovce tehdejší nejvyšší kvality a za téměř nulového automobilového provozu. K rozmístění vystěhovaných Němců do vesnic v rajhradském okolí nedošlo. Ráno byli vyvedeni na císařskou silnici a začleněni do proudu směřujícího k Pohořelicím. Ozbrojený doprovod požádal na Staré poště (místní část Rajhradu) o pomoc rolníka Josefa Maršálka, který ochotně zapřáhl do vozu a zesláblé zavezl až na okraj města.

Průvod šel pomalu, jeho rychlost určovaly možnosti starších a unavených lidí.

Původně zformované útvary braly postupně za své a rozpadaly se do různě početných skupin. Cestou, aby si ulehčili, odkládali Němci část po částech něco ze svých zavazadel, podle Richterova pamětníka odkládali někteří i potraviny. To je dost málo pravděpodobné, protože jiným právě potraviny chyběly. Cestou k žádným brutálnostem nedocházelo, pokud je nespatřujeme v potřebě překazit nenápadné uhýbání z proudu a přípravu k útěku. Pokud doprovodný personál použil fyzického násilí, pak nikdy v takové míře, aby způsobil zranění nebo snad někoho usmrtil. Barvitá líčení o tom, jak byli Němci svlékáni, uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, a obdobné báchorky, by si nezasloužily pozornosti, nebýt vědomé snahy po démonizaci pochodu z Brna a jeho postavení jako protiváhy proslulých pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů. Vyspekulovaná „svědectví“ o plných příkopech mrtvých, zastřelených nebo kolbami stráží ubitých žen a mužů musela dostat logické pokračování.

Ti mrtví přece museli být někde, ale hlavně tajně zakopáni. Někde stranou, ale ne zas tak daleko, aby se nedalo s místem jejich posledního odpočinku politicky manipulovat.

Na svém pochodu k Pohořelicím, přibližně ve dvou třetinách cesty od Rajhradu, míjel průvod na Smolínském kopci, pokud ovšem kótu 231 za výraznější dominantu můžeme považovat, kamenný kříž pár kroků v poli od silnice. Zbudoval ho Jakub Haška na paměť kohosi, kdo zde byl zasažen bleskem, alespoň to tak vypráví místní tradice. Z nějakých dosud neobjasněných zdrojů vyrašila fáma, že právě tady u Haškova kříže je pohřbeno 1700 Němců povražděných cestou. V minulých letech tu často zastavovaly výpravy zahraničních návštěvníků jižní Moravy a jejich účastníci veřejně či potajmu zdobili kříž věnečky se stuhami v rakouských i německých státních barvách a u paty kříže zapalovali svíčky. Činili tak s neotřesitelnou jistotou, že stojí nad hrobem či hroby svých blízkých. Okolí kříže věnoval značnou pozornost i Ota Filip (1930), je však natolik zkušeným žurnalistou, aby ”se ctí“ vyvázl i v případě, že tu žádné pozůstatky zabitých nalezeny nebudou. Za tím účelem předestřel čtenářům dohady o vykopání hrobů a převezení jejich obsahu kamsi do neznáma, takže v obou případech mu nelze nic vytknout.

Historický průzkum ve Smolíně i na místě samém žádné hroby nepotvrdil. Na písemný dotaz odpověděl z pověření městského úřadu v Pohořelicích, kam Smolín náleží, lékař MUDr. Josef Hrabovský, smolínský starousedlík, lapidárním a naprosto výstižným konstatováním: „Něco bychom o tom museli ve vesnici vědět.“ Další ze spekulací o tajnostech brněnského transportu propadla a s ní zmizelo i zdobení kamenného svědka u silnice.

Transport na jeho závěru provázel 31. května primátor Vladimír Matula spolu s tajemníkem Kapounem a dalšími funkcionáři. Za přestávky v Rajhradě vyslechl mnohé stížnosti proti údajně nespravedlivému zařazení do transferu, a přestože předkládané důkazy a svědecké výpovědi nebyly vždy nejvěrohodnější, rozhodoval velkoryse a blíže neurčený počet Němců vrátil zpět do Brna. Potom pokračoval v cestě do Pohořelic, o níž nám ve svých pamětech zanechal důležité svědectví: „Přesvědčili jsme se, že nebyly žádné stížnosti na bezpečnost ani na zbrojováky a že odsun pokračoval celkem v pořádku a bez jakéhokoliv násilí.“ Na základě vlastního uvážení sledoval transport rovněž Matulův náměstek a jeho politický rival Josef Podsedník v doprovodu dalšího člena národního výboru kněze Pátera Petra Lekavého z fary u sv. Tomáše. V zásadním pohledu na cestu do Pohořelic se s primátorem příliš nerozcházel: „Po cestě jsme zahlédli několik pohozených uzlů s oděvními svršky, ale opuštěné Němce jsme neviděli. Teprve u Pohořelic jsme viděli kolem baráků konec transportu, ponejvíce staré lidi, kteří tam odpočívali pod dohledem ozbrojených zbrojováků.“ Pozoruhodné je, že ani Matula, ani Podsedník nezávisle na sobě neuvádějí ve svých pamětech žádné mrtvé. Příkopy plné mrtvol nebo 1700 povražděných u Haškova kříže nemohl žádný z nich přehlédnout a v době, kdy představitelé národního výboru města Brna sledovali silnici, nemohly být údajné oběti odklizeny. Následujícího dne projel trasu z Brna do Pohořelic lékař MUDr. Jiří Šňupárek, ale ani on cestou nezahlédl jedinou mrtvolu.

Odchodem vysídlenců z Rajhradu zanikla koncepce jejich dočasného rozmístění do vesnic kolem městečka. Tento nejpůvodnější záměr ZNV i městské správy byl nově přetransformován do okolí Pohořelic, kolem nichž v národnostně smíšených obcích měl do konce lepší vyhlídky na své uskutečnění. Ještě dřív, než bylo cokoliv uděláno pro realizaci pohořelické varianty vysídlovacího plánu, všechno předešlé přehlušil nový cíl pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice. Kdo a za jakých okolností navodil tuto změnu, sotva už poznáme. Rozhodně to nebyly brněnské správní a bezpečností instituce, přestože později vzaly přechod do Rakouska tichou cestou na vědomí.

V souvislosti s touto nejpalčivější změnou v koncepci transferu není zanedbatelný pohled na psaní tehdejšího brněnského tisku. Národně socialistické Slovo národa napsalo: ”Ve čtvrtek v noci budou brněnští Němci pochodovat dále k jihu přes Pohořelice.“ Sociálně demokratický Čin tuto tezi uvedl jen s malou obměnou: ”…celý transport Němců bude pochodovat směrem na rakouské hranice.“ Rovnost týž den referovala o cestě do Rajhradu a o přidělování Němců na práce v okolí, jako by zapomněla, že den předtím v redakčním článku uvedla poněkud odlišné stanovisko:

„Dělnictvo žádá, aby všichni Němci ihned opustili město Brno a byli dopraveni za hranice Československé republiky.“ Dva přístupy k německé otázce v Brně jsou patrné téměř od samého počátku jejího revolučního řešení. Radikální živelné pojetí transferu mělo naději na rozhodující vliv až v jisté vzdálenosti od Brna. Všechny rozkazy a příkazy během cesty byly předávány ústně po rojnici a spojkách, jiné spojení tehdy neexistovalo. Proto není bezdůvodná ani domněnka, že stačilo, aby někdo z doprovodu zvolal – „Do Rakouska!“ – nebo tak nějak podobně a už se změněná orientace lavinovitě šířila na všechny strany. Nelze tedy ani vyloučit původ nového cíle v nepravém či zkomoleném zvolání, zejména ne za té okolnosti, že něco takového přicházelo vhod.

Štábní kapitán Bedřich Pokorný, zemský velitel Národní bezpečnostní stráže v Brně, podal 2. června 1945 ve 13.00 hodin do sekretariátu ministra vnitra Václava Noska telefonické hlášení, v němž vysvětloval, proč dosud nedokázal splnit instrukci ministra ze 30. května. Za své služební cesty do Prahy, pravděpodobně spojené s účastí na poradě vyšších funkcionářů KSČ, navštívil i hotel Alcron, v němž prozatím bydleli ministři a přední vládní úředníci. Pro osvětlení brněnského transferu je záznam hlášení velice významný. Praví se v něm: ”ZNV v Brně nakonec rozhodl provésti odsun Němců z Brna tak, jak navrhl pan ministr vnitra v hotelu Alcron 30.5.1945 bezpečnostní delegaci moravské, internovat Němce na vhodných místech v pracovních a koncentračních táborech a neodsunovat až do rozhodnutí vlády Němce do Rakouska.“ Pokorný v další části svého hlášení vysvětluje obtížnost své zpáteční cesty. Říká, že do Mikulova dojel až 1. června večer, ”kdy už valná část proudu překročila rakouské hranice.” Z citovaného záznamu vyplývá, že ZNV 30. května 1945 rozhodoval o vystěhování Němců z Brna po konzultaci s ministrem vnitra a štkpt. Pokorný jel urychleně do Mikulova, aby zastavil živelný převod transferu přes rakouskou hranici.

Mezitím také jednal s vládními činiteli bezpečnostní referent ZNV Karel Smítal, jistě ne bez součinnosti s Pokorným, dost možná, že navštívili i ministra vnitra spolu. Z telegramu, který přišel Smítalovi 1. 6. 1945, vyjímáme pro jeho závažnost obsáhlejší pasáž:

„Ministerstvo vnitra vzalo Vaši zprávu o usnesení k provedení neprodleného odsunu Němců z Brna se souhlasem na vědomí. Ministerstvo vnitra považuje za účelné, aby v akci bylo i nadále pokračováno: evakuované osoby buďtež s přihlédnutím k místním poměrům rozptýleny v internačních táborech, a pokud nebudou vydány další pokyny o odsunu německých obyvatel z území republiky, budiž Němců použito k nutným pracím, zejména zemědělským. Za ministra plk. Bartík.“

O přesídlení brněnských Němců na venkov referovalo téhož dne ministerstvo vnitra předsednictvu vlády. Za důležitou motivaci evakuace považovalo zcela oprávněně zmírnění bytové a zásobovací kalamity ve válkou těžce postiženém městě, „takže předložený požadavek lze za daných okolností považovati za oprávněný.“ Současně ministerstvo vnitra požádalo ministerstvo výživy k provedení takových opatření, aby nastalo „zmírnění nynějšího stavu.“ Z citovaného je zřejmé, že ministr Nosek nepovažoval brněnskou akci za odsun v mezinárodním pojetí, nýbrž jednoznačně za vnitropolitickou záležitost řešící hlubokou mnohostrannou krizi města Brna.

Německé vysídlení bylo i mimo Brno chápáno nejenom jako preventivní opatření proti dalšímu vyostřování národnostních konfliktů, ale i jako nouzové řešení krizové bytové a zásobovací situace. Německé obyvatelstvo mělo po celou dobu okupace nadlepšené potravinové i ošacovací příděly, žilo v luxusnějších domech a bytech, z velké části zabavených po zlikvidovaném židovském obyvatelstvu. Není divu, že místní revoluční národní výbory, těžce obstarávající potravu pro své občany, nezahrnovaly do své zásobovací péče Němce a současně požadovaly jejich soustředění do menších bytových prostor. Přestěhování Němců na venkov, kde přes všechny válečné důsledky byly přece jen příznivější podmínky obživy a česko-německé vztahy umírněnější, bylo i pro ně relativně ohleduplnějším záměrem. Koncepce státních a bezpečnostních úřadů se však dostala do rozporu s živelnými snahami, které převážily.

Dvě rozdílná pojetí německého transferu také vysvětlují, proč představitelé města s předstihem neinformovali o vystěhovalecké akci zplnomocněnce Rakouské republiky dr. V. Figdora, který nepochybně při nástupu do funkce navštívil i primátora města, takže o sobě navzájem věděli. Byla-li koncepce vysídlení zpočátku pojata jako vnitřní záležitost, nebylo takového jednání zapotřebí. Sám dr. Figdor bude ze své funkce intervenovat teprve tehdy, až hranice jeho země bude odsunem skutečně ohrožena.

Zatímco 1. června vedla vládní místa čilou korespondenci o událostech v Brně navzájem, Praha jednala s Brnem a štkpt. Pokorný byl na cestě do Mikulova, krizová situace přešla z Brna na Pohořelicko. Brněnskou občanskou atmosféru vcelku reálně vystihuje poznámka pplk. Ing. Sameše pro ministra Noska: „Po odchodu 25 000 Němců nastalo v Brně velké uvolnění.“ Bylo to skutečně tak. Bez nadsázky.

Pokračování