Anatol France: Ostrov Tučňáků (1)

Úryvek ze závěrečné části knihy děsí svou jasnozřivostí

V jihozápadní části města, na návrší, které si uchovalo původní název Svatomichalský týn, se rozprostíralo náměstí s parčíkem, kde doposud staré stromy skláněly nad trávníky své vysílené paže. Na severním svahu vybudovali zahradní architekti vodopád, jeskyně, bystřinu, jezero, ostrůvky. Celé město bylo odtud vidět i s jeho ulicemi, třídami, s jeho náměstími, s jeho střechami i báněmi, s jeho visutými dráhami, s jeho davy lidí pohrouženými do ticha a z té vzdálenosti jakoby očarovanými. Tento parčík byl nejzdravějším koutem hlavního města: nebe zde vůbec nebalil kouř a lidé sem vodili děti, aby si pohrály. V létě si sem po obědě chodívalo na chvíli odpočinout pár zaměstnanců z nedalekých úřadů a laboratoří, ale jejich přítomnost nijak nerušila tuto klidnou samotu.

A tak také jednoho červnového dne v poledne si přišla sednout na lavičku v odlehlém zákoutí severního svahu telegrafistka Karlička Pelíšková. Aby si oči uklidnila trochou té zeleně, posadila se zády k městu. Karlička byla urostlá a vyrovnaná tmavovláska s hnědýma očima a vypadala na pětadvacet až osmadvacet let. Sotva se posadila, již si k ní přisedl Jura Jasínek, zaměstnanec elektrárenského trustu. On byl zase plavovlasý, štíhlý a jako stříbro živý, s trochu zženštilými rysy; zřejmě nebyl starší než ona, ale mlaději vypadal. Protože se tady téměř dennodenně setkávali, našli v sobě zalíbení a rádi si popovídali. V jejich hovoru však nikdy nebylo nic něžného, důvěrného ani zamilovaného. Karlička by asi nebyla proti nějaké té něžnůstce, třebaže na svou důvěřivost již jednou doplatila; ale Jura Jasínek se vždy choval krajně zdrženlivě jak v hovoru, tak i v jednání; stále se s ní bavil čistě v intelektuální rovině, bavil se pouze o všeobecných věcech, třebaže se o všech problémech vyjadřoval s naprostou a tvrdou otevřeností.

Ochotně jí vyprávěl o organizaci společnosti a o pracovních podmínkách.

„Bohatství je pouze prostředkem šťastného života,“ říkával. „To oni z něho udělali hlavní smysl života.“

Takové poměry jim připadaly hrůzné.

Stále se vraceli k určitým vědeckým tématům, která jim byla tak blízká.

Toho dne uvažovali o vývoji chemie.

„Od okamžiku,“ řekl Jasínek, „kdy jsme viděli, jak se rádium přeměňuje v hélium, přestali jsme tvrdit, že prvky jsou nezměnitelné; tím padly všechny staré zákony o přímém poměru a zachování hmoty.“

„Přesto však existují chemické zákony,“ řekla.

Byla žena a tak potřebovala něčemu věřit.

Nenucené pokračoval:

„Když si nyní můžeme pořídit jakékoliv množství rádia, má věda takové prostředky k analýze, o kterých sejí nikdy ani nesnilo; v tom, čemu říkáme prvky, dnes vidíme nesmírně bohaté sloučeniny a ve hmotě odkrýváme energii, která podle všeho vzrůstá právě úměrně ke své mizivosti.“

Povídali si a ptákům házeli drobečky chleba; kolem nich si hrály děti. Mluvili hned o tom a hned zase o onom.

„Ve čtvrtohorách žili na tomto pahorku divocí koně,“ řekl Jasínek. „Když tady vloni kladli vodovod, narazili na bohaté naleziště kostí pakoňů.“

Hlavou jí vrtalo, zda již v té době byl na světě člověk. Řekl jí, že člověk prakoně nejdříve lovil a teprve potom se je pokoušel ochočit.

„Člověk,“ dodal, „byl nejdříve lovec, potom se stal pastýřem, zemědělcem, průmyslníkem… A tyto různé civilizace se střídaly v časovém rozpětí, které my asi nikdy nepochopíme.“

Vytáhl hodinky. Karlička se zeptala, zda již není načase, aby se vrátili do kanceláře. Odpověděl jí, že ne, že je teprve půl jedné.

Nějaké děvčátko si před jejich lavicí dělalo pískové bábovičky; a kolem poskakoval asi sedmi- nebo osmiletý hošíček. Jeho matka si vyšívala na vedlejší lavici a on si zatím hrál na splašeného koně a s veškerou fantazií, které jsou jen děti schopny, si představoval, zeje koníčkem a zároveň někým, kdo ho pronásleduje a vyděšeně před ním utíká. Splašeně poskakoval a volal: „Chyťte ho, slyšíte! Honem! Ten kůň se zbláznil! Chyťte ho za uzdu!“

Karlička se zeptala: „Myslíte, že kdysi byli lidé šťastnější?“

Její společník jí odpověděl: „Dokud byli mladší, méně trpěli. Chovali se jako ten chlapeček: hráli si na umění, na ctnosti, na neřesti, na hrdinství, na víru, na rozkoše; měli sny a ty je rozptylovaly. Rámusili; bavili se. Ale nyní…“

Nedopověděl a znovu se podíval na hodinky.

Dítě, které pobíhalo kolem, klopýtlo o kyblíček děvčátka a natáhlo se na písku jak dlouhé, tak široké. Chvíli nehybně leželo, potom se na ručkách nadzvedlo; čelíčko se mu zkrabatilo, pusa zkřivila a najednou se rozplakalo. Přiběhla jeho matka, ale Karlička je mezitím zvedla ze země a svým kapesníčkem mu utírala oči i ústa. Dítě doposud vzlykalo; Jasínek je vzal do náruče:

„Tak již neplač, maličký! Povím ti pohádku: Jednou jeden rybář hodil své sítě do moře a vylovil měděný uzavřený hrníček; nožem jej otevřel. Z hrníčku vystoupil dým, který se vznášel až k oblakům, a ten dým potom houstl a houstl a nakonec se z něj stal obr, který silně kýchl, ano tak silně, že celý svět se rozsypal na prášek…“

Jasínek se zarazil, suše se zasmál a kvapně vrátil dítě jeho matce. Potom opět vytáhl hodinky, klekl si na lavičku, lokty se opřel o opěradlo a díval se na město.

Do nedohledna se zvedala spousta domů, nepatrná ve své obrovitosti.

Karlička pohlédla stejným směrem.

„Jak je dnes hezky!“ řekla. „Slunce svítí a kouř na obzoru je jako ze zlata. Na civilizaci je nejhroznější to, že nás okrádá o denní světlo.“

Neodpověděl; upíral pohled na nějaký bod ve městě.

Nějakou chvíli mlčeli a potom spatřili, jak se asi tři kilometry odtud, za řekou, někde v nejbohatší čtvrti města, zvedá jakási zlověstná mlha. Vzápětí se až k nim donesl rachot výbuchu a k čistému nebi prudce vyrostl obrovský kouřový strom. Povětří se pomalu plnilo zvláštním, nepostižitelným hukotem, vytvářeným bolestným řevem tisíců a tisíců lidí. Křik se ozýval i docela blízko parčíku.

„Co to vybuchlo?“

Lidé hrůzou ustrnuli; tragická neštěstí sice byla na denním pořádku, ale nikdo nepamatoval tak silný výbuch a každý si všiml této strašné novinky.

Lidé se pokoušeli určit místo pohromy; jmenovali čtvrti, ulice, různé budovy, kluby, divadla, obchodní domy. Topografické údaje se zpřesňovaly, soustřeďovaly na jediný bod.

„To vyletěl do vzduchu ocelářský trust.“

Jasínek zastrčil hodinky do kapsy.

Karlička ho upřeně pozorovala a oči měla plné úžasu. Potom mu zašeptala do ucha:

„Vy jste to věděl? Čekal jste to?… To vy jste…“

Velmi klidně odpověděl:

„Toto město musí zahynout.“

Sladce a zasněně prohodila:

„Také si to myslím.“

A oba se klidně vrátili ke své práci.

Pokračování