Afghánistán – peklo paradoxů (IV)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje?

Lidová demokratická strana Afghánistánu

Jsou určitě osudové chvíle, ve kterých se v životě toho nebo jiného národa setkáme se spisovateli.

Známe to dobře z Československa, z období kolem převratu v roce 1989, ale i z 19. století a také z jiných zemí. Jeto v podstatě výsledek toho, že pokrokovým silám (neboť ty většinou mají zájem na zásadních, ve prospěch lidu působících, změnách) chybějí profesionální politici. Nahrazují je lidé schopní pochopit samu podstatu pohybů ve společnosti. Ve většině případů jsou to spisovatelé. K obdobné situaci došlo i v Afghánistánu v šedesátých letech 20. století. Literatura zaujímala ve společenském životě této země od 13. století významné místo a sehrála svou úlohu i ve vývoji islámských literatur. Žel, do Čech a Evropy vůbec se dostala jen výjimečně, a až snad na několik odborníků o ní vesměs Evropané vědí jen opravdu velmi málo.

Vážnost, či – povězme – tradiční vážnost, již si afghánské písemnictví za staletí vysloužilo, samozřejmě zvětšovala šance spisovatelů šedesátých let soustředit kolem sebe všechny pokrokově a revolučně naladěné intelektuály tehdejší afghánské společnosti. V roce 1963 se vytváří jádro organizace politické strany – Jednotné národní fronty Afghánistánu (JNFA), které pomáhali vytvořit spisovatel N. M. Tarakí, ministerští úředníci B. Karmal a Š. M. Dos, důstojníci M. A. Chajbr (Kchiber) a M. T. Badachši a řada dalších. Po necelých dvou letech se ukázalo, že provizorní, příliš volná a nezávazná, organizace „fronty“ nemůže vyhovovat podmínkám politického boje, který se stále zostřoval. A tak byla 1. ledna 1965 založena Lidová demokratická strana Afghánistánu (LDSA), určeny její organizační struktury, projednán politický program, cíle a úkoly LDSA a zvolen ústřední výbor. (Afghánský pramen neurčeného původu, ale dokonale informovaný, uvádí: „Na prvním plénu ÚV LDSA za přítomnosti všech delegátů sjezdu byl zvolen generálním tajemníkem Núr Muhammad Tarakí a Babrak Karmal tajemníkem. ÚV tvoří 7 členů (N.M. Tarakí, B.Karmal, S. A. Kaámand, S.M. Zeraj, G.D. PndžSeri, M.T. BadachS, Š.Šachpar) a Čtyři kandidáti (Š.Bab, K.Misak, MZacher, AV.Safi).

Program dotvořili v Moskvě

Strana začala, v prvním období nepravidelně, vydávat svůj ústřední časopis. Jmenoval se Halk (tj. Národ). V dubnu 1966 vněm byl zveřejněn politicky vyvážený Program LDSA. Snad by se dal označit i jako umírněně reálný. Nešel daleko, rozhodně ne dál, než v daném období bylo možné postoupit. I z toho je vidět, že v začátku byla afghánská revoluce skutečně jen vnitřní afghánskou záležitostí a vycházela ze znalostí vlastních problémů, potřeb a možností.

Program zahrnoval boj proti imperialismu a feudálnímu zřízení a odmítal jakékoli sektářství. V té době byla LDSA, jak se módně říká, „otevřenou“ stranou, která chtěla kolem sebe soustředit všechny pokrokové síly a také vyhovět jejich oprávněným sociálním potřebám v rámci národní a demokratické revoluce. Jako cíl si určila převzít politickou moc avytvořit stát pracujících, uskutečnit sociální reformy, s jejichž pomocí by se překonala zaostalost Afghánistánu, a zajistit další rozvoj společnosti. Až sem bylo všechno v pořádku.

Kdyby v programu nebyl určen jako konečný cíl: „Vybudování socialistické společnosti na základě tvůrčího uplatnění obecných revolučních zákonitostí marxismu – leninismu v národních podmínkách afghánské společnosti.“

Tato slova nevznikla při intelektuálských debatách kábulských kaváren, ale v prachu úřadoven na moskevském Starém náměstí, kde měla sídlo Komunistická strana Sovětského svazu. Jejich nereálnost vylekala, ne-li odpudila řadu přirozených stoupenců a spojenců národní a demokratické revoluce. Zněla jim cize, nesrozumitelně, nepřátelsky. Neznamenala nic víc a nic méně, než fikci skoku rovnýma nohama zraného středověku do rozvinutého systému zbyrokratizovaných stranických aparátů.

Ne nadarmo pobýval B. Karmal často v Moskvě a v Praze, kde byl ideologicky zpracováván na tajných stranických školách. Ne nadarmo prošel výchovou československé rozvědky jako tzv. vlivový agent na nejvyšší úrovni. Je to jasné, poslední odstavec do programu LDSA nebyl vepsán proto, aby uspokojil potřeby afghánských národů, ale aby se líbil v moskevských kancelářích, v nichž „myslel“ ideolog M. A. Suslov a jeho pomocníci. (Po čase se stali „architekty perestrojky“ a později prohlásí, že „komunistická strana je už nereformovatelná“ a utekla od toho, co pomáhali svými byrokratickými mozky rozkládat. Hledáme-li počátky dlouholeté tragédie afghánského lidu, potom ne v tajných spisech KGB nebo GRU, ale v posledním odstavci programového prohlášení LDSA.)

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993