Postupimská dohoda (1)

jako mezinárodně právně dohodnutá koncepce mírového uspořádání Evropy

Rok 1945 znamená pronikavý obrat ve vývoji mezinárodních vztahů. Tento mezník je charakterizován vítězstvím národů Evropy nad fašistickými agresory, které bylo možno vybojovat především díky hrdinnému úsilí národů Sovětského svazu. Vítězství národů vytvořilo základnu pro závazné stanovení důležitých zásad demokratické úpravy mezinárodních vztahů. Tyto zásady byly mezinárodně právně formulovány v Postupimské dohodě a v Chartě Organizace spojených národů. Oba tyto dokumenty jsou výsledkem boje národů protihitlerovské koalice, mají tedy tytéž kořeny a mají společně sloužit všeobecnému mírovému uspořádání.

Usnesení protihitlerovské koalice dala německému národu možnost, aby definitivně skoncoval se zhoubnou minulostí, a otevřela cestu k nové budoucnosti. Německý národ a antifašisticko-demokratický a mírumilovný stát, který měl německý národ vybudovat, měly být jako rovnoprávný člen zapojeny do mírového uspořádání v Evropě a do mezinárodní spolupráce, až by německý národ splnil nejdůležitější požadavky zakotvené v Postupimské dohodě. Postupimská dohoda má zvláštní význam i proto, že je souhrnným mezinárodně. právním výrazem zásad protihitlerovské koalice.

Vytýčením základních rysů poválečného uspořádání Evropy charakterizovala tato dohoda důležité základy zajištění evropské bezpečnosti tím, že stanovila jednotné zásady trvalého míru v Evropě. V čem je třeba vidět podstatné prvky charakterizující tento systém bezpečnosti?

1. Postupimská dohoda pojala zajištění míru a bezpečnosti v rámci všeobecného mírového uspořádání jako celoevropský problém. Zkušenosti dvou světových válek dokázaly, že i evropský mír je nedělitelný. Jeho zajištění se týká všech států bez výjimky. V rámci této celoevropské problematiky musela v historické situaci roku 1945 zaujmout ústřední místo otázka, jak znemožnit novou imperialistickou německou politiku, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že druhá světová válka byla vyvolána agresívní politikou německého fašismu.

2. Mírové uspořádání v Evropě mělo spočívat na základě zásad obecně demokratického mezinárodního práva, jak byly vyjádřeny v Chartě Organizace spojených národů, totiž zásad mírového soužití států s různým společenským zřízením. To bylo po obsahové stránce vyjádřeno v závazku států protihitlerovské koalice k mírové spolupráci v poválečné době, k mírové spolupráci, která byla přes rozdílné společenské zřízení příslušných států považována za možnou a zároveň za nezbytnou.

3. K zajištění míru měl být zejména — jak to formulovala Postupimská dohoda — definitivně odstraněn německý militarismus a nacismus a měla být podniknuta veškerá opatření nezbytná k tomu, aby z německé půdy již nikdy nemohl být ohrožován žádný sousední národ nebo zachování míru ve světě. Změny v Německu, které byly v zájmu zajištění míru, měly být zároveň rozhodující zárukou budoucího nerušeného mírového vývoje všech evropských národů.

4. Usneseními o naprosté demilitarizaci Německa a závazky všeobecného omezení zbrojení měly být v Evropě vytvořeny poměry, které by byly vyloučily opětovné závody ve zbrojení a přípravu agrese.

5. Nové evropské mírové uspořádání mělo spočívat na respektování územní celistvosti všech evropských států a opírat se přitom o celoevropský systém pevných hranic.

6. Systém evropské bezpečnosti, jak byl vytýčen v dohodách protihitlerovské koalice, se měl začlenit do celkového systému zajištění míru a mezinárodní bezpečnosti, jak je charakterizován v Chartě Organizace spojených národů co do svých cílů a zásad i co do svých podstatných prvků.

Vývoj v uplynulém čtvrtstoletí v Evropě, který vedl ke konfrontaci nejsilnějších vojenských bloků, k zesíleným stupňovaným závodům ve zbrojení a v neposlední řadě k obnově agresívní politiky německého imperialismu v bonnském státě, podtrhuje aktuálnost zásad systému evropské bezpečnosti, které byly v Postupimi závazně formulovány hlavními mocnostmi protihitlerovské koalice.

Na rozdíl od těchto ustanovení, která jsou závazná zejména pro státy protihitlerovské koalice a německý národ, došlo v západním Německu k vývoji, který je s nimi v příkrém rozporu. Ústup západních mocností od společných usnesení protihitlerovské koalice vytvořil předpoklady pro obnovu západoněmeckého imperialismu a militarismu, pro opětovné vyzbrojení a obnovu nacismu, které byly Postupimskou dohodou zakázány. Tyto mocnosti mají v rozhodující míře odpovědnost za vytvoření separátního západoněmeckého státu a tím i za rozdělení Německa.

Západoněmecký separátní stát byl v dalším průběhu vybudován jako nejsilnější západoevropská vojenská síla, která provádí politiku expanze, hegemonie a úsilí o atomové zbraně. Svými revanšistickými požadavky a zbrojením se stal hlavním nebezpečím pro evropskou bezpečnost.

Postupimská konference tří zakládajících států protihitlerovské koalice zasedala v zámku Cecilienhof v Nové zahradě v Postupimi.

Tento zámek byl od roku 1917 do Listopadové revoluce 1918 sídlem tehdejšího korunního prince Německé říše Viléma von Hohenzollern; Vilém, příp. jeho rodina bydleli v zámku do března 1945. Dějiny zámku Cecilienhof jsou zvlášť těsně spjaty se zhoubným militaristickofašistickým úsilím o moc, které národy v roce 1939 uvrhlo do nejstrašnější ze všech dosavadních válek.

Mělo proto symbolický význam, jestliže zúčtování s německými nacistickými a válečnými zločinci jménem národů protihitlerovské koalice proběhlo po bezpodmínečné kapitulaci fašistického Německa právě na tomto místě.

Podepsání Postupimské dohody v zámku Cecilienhof v Postupimi mělo právě z tohoto sídla starých reakčních tradicí dát podnět ke zrození antifašisticko-demokratického Německa, které by napříště žilo s ostatními národy v míru a v dobrých sousedských vztazích.

Postupimská konference, která se v oficiálních dokumentech často označuje jako „Berlínská konference“, se. konala od 17. července do 2. srpna 1945 ve velké reprezentativní zámecké hale.

Zasedací pořádek ukazují tři vlajky tehdejších spojenců na kulatém stole. Na pravé straně stolu zasedla sovětská delegace za vedení předsedy rady lidových komisařů J. V. Stalina a lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova, Vlevo seděla britská delegace. Od 17. do 25. července, během devíti zasedání, ji vedl ministerský předseda Churchill a ministr zahraničí Eden. S ohledem na vyhlášení výsledků britských parlamentních voleb byla konference na dva dny přerušena. Na základě volebního vítězství Labour party se posledních zasedání od 28. července do 2. srpna účastnili nový ministerský předseda Attlee a nový ministr zahraničí Bevin. Attlee byl již od počátku konference přítomen na jednáních jako pozorovatel, a to ve své funkci vůdce opozice Labour party.

Vpředu u stolu naproti dveřím seděla americká delegace. Nový president USA Harry S. Truman byl na počátku konference na Stalinův návrh zvolen stálým předsedou Postupimské konference. Napravo od Trumana bylo místo zahraničního ministra Byrnese.

Maurice Dejean, pracovník francouzského ministerstva zahraničí, se konference účastnil jako zástupce Francie z informativních důvodů, protože Francie byla podle usnesení konference tří mocností v Jaltě přizvána k okupaci a kontrole Německa.

Nahoře v prostorách schodiště a bývalého orchestru bylo přechodně přítomno asi 50 zahraničních novinářů, mezi nimi jako zvláštní dopisovatel John F. Kennedy, pozdější president USA, a známý sovětský spisovatel Boris Polevoj.

Dne 2. srpna 1945 byla konference úspěšně zakončena tím, že Stalin, Truman a Attlee podepsali Postupimskou dohodu.

Již ve zprávě o Krymské konferenci (v Jaltě) se tři velmoci dne 11. února 1945 zavázaly, že „zničí německý militarismus a národní socialismus a postarají se o to, aby Německo už nikdy nebylo s to narušovat světový mír.“

V tomto smyslu bylo v Postupimské dohodě uloženo vybudovat antifašisticko-demokratické zřízení v Německu. Tři přední mocnosti protihitlerovské koalice přitom jednaly jménem téměř 50 států, které byly koncem druhé světové války členy protihitlerovské koalice.
Na obou stranách konferenčního sálu jsou tehdejší pracovny tří vládních delegací.

Bývalý kuřácký salón nalevo od konferenčního sálu, vyložený tmavým dřevem, byl pracovnou americké delegace. Jejími členy byli:

• – president USA Harry S. Truman,
• – ministr zahraničí USA James F. Byrnes,
• – admiral William D. Leahy,
• – velvyslanec USA v SSSR Averall Harriman,
• – generál George G. Marshall a jiní.

Na stěně visí tři americké plány na rozdělení Německa, které byly předloženy v souvislosti s poválečným řešením otázky Německa. (Blíže k této otázce dále).

V bývalé knihovně vedle pracovny americké delegace byla pracovna britské delegace. Jejími členy byli:

• – ministerský předseda Winston Churchill, od 17. do 25. července 1945
• – ministr zahraničí Anthony Eden
• – od 17. do 25. července 1945 ministerský předseda Clement Attlee
• – od 17. července do 2. srpna 1945 ministr zahraničí Ernest Bevin
• – od 28. července do 2. srpna 1945 stálý státní podtajemník Alexander Cadogan,
• – velvyslanec Jeho Veličenstva v Moskvě Sir Archibald Clark Kerr,
• – polní maršál Sir Harold Alexander a jiní.

Sovětské delegaci, která byla hostitelem, sloužil Bílý salón napravo od konferenčního sálu jako přijímací sál. Zde přijal maršál Sokolovský tři delegace.

Během debaty o budoucnosti Německa předložili Roosevelt a Churchill plány na rozdělení Německa.

Obr. 1 Návrh delegace USA v Teheránu 1943

Roosevelt předložil k diskusi námět, aby Prusko bylo pokud možno oslabeno, a aby se jeho rozloha zmenšila.

1. Prusko mělo vytvořit první samostatný německý stát.

2. Do druhého samostatného státu měl být začleněn Hannover a severozápadní oblasti Německa.

3. Třetí stát se měl skládat ze Saska a území okolo Lipska,

4. čtvrtý stát měl zahrnout oblast Hesenska, Darmstadtu, Kasselu a území jižně od Rýna a stará vestfálská města,

5. pátým státem mělo být Bavorsko, Bádensko a Wůrttembersko.

Mimoto měla být oblast Hamburku a oblast Kielského kanálu odtržena od Německa a podléhat správě Spojených národů nebo čtyř mocnosti.

Porúří a Sársko měly být podřízeny kontrole Spojených národů nebo svěřenecké správě celé Evropy.

Ve vztahu k americké poválečné politice zastupoval Roosevelt dvě hlavní linie:

1. rozdělení a tím oslabení Německa, aby tím bylo dosaženo vyřazení německé hospodářské konkurence na světovém trhu,
2. další spolupráci se Sovětským svazem, aby pro USA získal obrovský sovětský trh.

V tomto úsilí podporovaly Roosevelta vlivné politické a hospodářské kruhy USA. Kladným rysem bylo to, že tyto kruhy vycházely z antifašismu a z nutnosti spojenectví příp. další dobré spolupráce se Sovětským svazem i v době míru; negativní rys spočíval v tom, že tyto kruhy nebyly schopny podat Německu demokratickou alternativu.

Obr. 2 Plán ministra financi USA Morgentbana

Tato neschopnost se projevila zejména v plánu na rozdělení, který vypracoval ministr financí USA Morgenthau.

V září 1944 navrhl Morgenthau na separátní angloamerické vládní konferenci v Ouebecu v Kanadě tento postup vůči Německu:

– rozdělit Německo ve dva nezávislé státy a mezinárodní pásmo na západě,
– zničit, případně demontovat průmysl a zavřít doly, zejména v Porúří.

Francie měla dostat území na levé straně Rýna včetně Sárska.

Uskutečnění tohoto plánu by bylo pro hustě osídlené Německo znamenalo katastrofu, V západním tisku byl proto tento plán ne neprávem označen za „katastrofální neboli bramborový plán“.

Sovětští zástupci, kteří již v Teheránu varovali před rozdělením Německa, v diskusi s Churchillem a Edenem v říjnu 1944 v Moskvě ihned odmítli Morgenthauův plán jako zcela nepřijatelný.

Morgenthauův plán byl nejextrémnějším výrazem politiky „tvrdého míru“ s Německem. Vycházel z předpokladu, že v Německu neexistují žádné demokratické síly. Ale tento plán narazil v USA na rozsáhlý odpor, a to jak v některých vládních kruzích, tak i v demokratických vrstvách obyvatelstva. Proto Roosevelt Morgenthauův plán stáhl.

Churchill a Eden vyjádřili pochybnosti ve vztahu k tomuto plánu, a to zejména proto, že měli obavy z vypuknutí revoluce v Německu. Přesto však byl i Churchill stoupencem rozdělení Německa, což vyjádřil již v Teheránu, a to stoupencem izolace Pruska za tvrdých podmínek, odstoupení jihoněmeckých oblastí Bavorska, Bádenska, Wůrttemberska a Falce od řeky Saary až po Sasko (včetně) a jejich sloučení v podunajský svaz.

Stalin se jednoznačně postavil proti novým federacím států a zejména proti nové, životaneschopné podunajské federaci, protože Rakousko a Maďarsko nutně musí existovat jako vzájemně nezávislé země.

Koncem světové války, která však pro státy a národy protihitlerovské koalice probíhala vítězně, vyvodil Roosevelt důležité závěry a poučení pro americkou poválečnou politiku. Po návratu z Jalty prohlásil:

„Konference na Krymu byla mezníkem v dějinách USA. Senát a americký lid budou brzy stát před důležitým rozhodnutím, které určí osud USA a celého světa pro příští generaci. Polovičatá rozhodnutí zde nestačí. Buďto převezmeme odpovědnost za to, že dojde k mírové spolupráci celého světa, nebo budeme voláni k zodpovědnosti za nový světový konflikt.“

Krymská konference znamenala úspěšné úsilí tří vedoucích národů o to, aby našly společnou základnu míru pro všechny. Znamenala doslova konec systému jednostranných opatření a výlučných aliancí, oddělených oblastí vlivu, rovnováhy sil a všech ostatních nouzových řešení, o která se politikové po staletí pokoušeli, a která se neosvědčila!

Trumanův plán

Po smrti presidenta Roosevelta, v dubnu a květnu 1945, zaujala nová americká vláda v čele s dosavadním vicepresidentem Trumanem změněný postoj. Tato vláda začala uplatňovat tvrdší kurs vůči Sovětskému svazu.
Tak například zastavil president Truman ihned po kapitulaci fašistického Německa dodávky Sovětskému svazu v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu, ačkoliv Sovětský svaz ujistil USA, že se tři měsíce po skončení války v Evropě zapojí do boje proti militaristickému Japonsku.

Obr. 3 Návrh presidenta USA Trumana v Postupimi

Bez ohledu na jednoznačné prohlášení sovětské vlády z 9. května 1945, které vyjádřilo vůli Německo nerozdělovat, navrhl Truman během Postupimské konference rozdělit Německo na tři části:

• severoněmecký stát s hlavním městem Berlínem,
• západoněmecký stát s hlavním městem Essenem
• a s dočasnou mezinárodní kontrolou tohoto důležitého německého průmyslového centra,
• jihoněmecký stát s hlavním městem Vídní. K tomuto státu mělo patřit Bavorsko, Wůrttembersko, Bádensko, Rakousko a Maďarsko.

I v tomto návrhu se projevovala tendence k vytvoření federace podunajských států.

Ale Truman musel tento plán stáhnout. Zahraniční ministři spojenců se usnesli už v říjnu 1943 v Moskvě, že anexe Rakouska německým fašismem má být po osvobození země protihitlerovskou koalicí anulována a že Rakousku má být navrácena samostatnost.

Dne 2.srpna 1945 podepsal Truman společně se Stalinem a Attleem Postupimskou dohodu, která znamenala jasné odmítnutí plánů na rozdělení Německa.

Německo mělo být zachováno jako celek, ale jeho společenské zřízení mělo být od základu denacifikováno, demilitarizováno a demokratizováno.

• Pramen: Poslední poselství Franklina D. Roosevelta k americkému kongresu, Washington, dne 1. března 1945, otištěno v publikaci: Karl Bittel, Das Potsdamer Abkommen und andere Dokumente,.9. vydání, 1961, str. 62