Historie popraviště v Plzni – Lobzích

Dne 28. prosince 1941 jsou vysíláni do prostoru tak zvaného protektorátu čs. odbojáři-parašutisté. Letadlem z Anglie letí tři skupiny parašutistů:

1. skupina Silver A — jehož posádku tvoří parašutisté Alfred Bartoš alias Emil Sedlák, rotm. Josef Valčík — Zdeněk Toušek, Jiří Potůček — Alois Tolar.

2. skupina Silver В — jehož posádku tvoři parašutisté Zemek alias Vladimír Vrba, Škácha — Jan Novák.

3. skupina Antropoid — jehož posádku tvoří parašutisté Josef Gabčik alias Zdeněk Vyskočil, Jan Kubiš — Otto Strnad,

V noci 29. 12. 1941 o 2. hodině 12 minut se dostal letoun do protiletecké obrany nad Škodovkou v Plzni. Pro mlhu nemohl letoun nalézt prostor udaný před odletem, a proto ve 2.24 hodiny došlo k vysazení skupiny Antropoid v prostoru východně od Plzně, mezi obcemi Ejpovice a Kyšice, na tak zvané Pohodnici.

Při přistávání se jeden z parašutistů zranil na noze. Kolem 1. nebo 2. ledna 1942 se doslali parašutisté do rodiny Václava Stehlíka z Rokycan. Po seznámení a předložení doporučení od poslance Němce z našeho velvyslanectví v Londýně požádali o lékařskou pomoc.

Železničář Stehlík, který se již řadu let znal důvěrně s lékařem Čápem z Rokycan, požádal jej o léčení parašutisty. Jednalo se o distorsi v hlezenném kloubu a podezření na zlomeninu kotníku. MUDr. Čáp říká, že se mu představil (jako poručík Beneš a vyřizoval pozdrav od poslance Němce. Druhý nemluvil. Jen z několika jednoslabičných slov se dalo usuzovat, že jde o našeho člověka slovenské národnosti. Podle toho by bylo možno usuzovat, že šlo o Kubiše a Gabčíka. Noha byla dána do sádry, a aby rychle usychala, byl pacient přemístěn ke kamnům.

Druhý den Františel Mareška, zeť Václava Stehlíka, odvedl oba parašutisty na nádraží. Podle výpovědi Josefa Matase, vrchního strážmistra SNB v. v. říká:

„Dostavil jsem se do služby jako velitel policejní věznice ve Veleslavínově třídě. Službu konající mi hlásil, že v cele je muž, údajně Pavlík, který nemluví a že byl předveden strážníkem z hlavního nádraží, kde mu Pavlíka předal nějaký železničář. Za chvíli za mnou přišel inspektor Král a oznámil mi, že mám zavřeného parašutistu a dožadoval se vstupu do cely. Odkázal jsem ho na 18. hodinu. Král po příchodu do cely dal znamení Pavlíkovi, který se mírně pousmál, aniž promluvil. Vysvětlil poté, že byl shozen v okolí Plzně a ujal se ho nějaký železničář, který jej dopravil do Plzně, aby se ho nadále ujal pan Král.

Druhý den jsme jej nechali ošetřit policejním lékařem MUDr. Exnerem, který nařídil převoz do nemocnice do péče: MUDr. Šimery, který, jak se později ukázalo, byl vedoucím odbojové skupiny v nemocnici. Po několika týdnech byl Pavlík vyléčen, byl vybaven potřebným prádlem, doklady a jinými potřebnými věcmi a Pavlíka jsem doprovodil k večernímu vlaku na Prahu.“ Tolik výpověď jednoho z očitých svědků celé příhody.

Tím skončila jedna z mnohých drobných a důležitých akcí čs. lidu proti okupantům. Začínala tím však druhá stránka věcí — důsledky při chybě, nebo zradě. Začínala lobezská tragédie.

Asi v polovině května 1942 došlo v rodině železničáře Stehlíka k prudké výměně názorů mezi ním a zetěm Františkem Mareškou. Ten ve své zlobě se dostavil na městský policejní úřad a oznámil, že u Stehlíků jsou na půdě přechováváni parašutisté. Toto opakoval i na četnické stanici. Nedal nic na rozmlouvání policistů a četníků a trval na tom, aby bylo vyrozuměno gestapo. To ihned nařídilo převezení celé rodiny Stehlíkovy do Plzně.

Děti Mareškovy, chlapec a děvče, byly předány sousedům a do Plzně převezeni staří Stehlíkovi, jejich dva synové, jeho dcera, paní Marešková, a její muž Fr. Mareška. I v autě četníci naléhali na Marešku, aby vzal udání zpět, ale ten tvrdošíjně trval na svém.

Druhý den, 27. 5. 1942, byl spáchán atentát na Heydricha. Nastalo velké zatýkání a ihned na to 28. 5. 1942 byla celá rodina Stehlíkova i s Mareškou a jeho ženou na střelnici v Lobzích popravena. Gestapo udělalo prohlídku v domě Stehlíkových, co se dalo ukrást, odvezlo, ale po malých dětech se neptali, a proto zůstaly ušetřeny před zvůlí fašistů.

Václav Stehlík byl tvrdý jako žula, ať s ním dělali, co chtěli, nepromluvil. Na popravu kráčel hrdě a bez jakéhokoliv zachvění se postavil před popravčí četu. Mareška naproti tomu stále poukazoval na to, že on na případ poukázal a že je to nespravedlivé, ale rozkaz zněl zastřelit všechny, a proto ani udavač neušel svému trestu smrti. Ostatní byli postupně zastřeleni za drastických okolností. Paní Stehlíková na zemi, kde omdlela. Rovněž tak i její dcera Marešková, která byla bez sebe. Starší Stehlíkův syn se počal s vojáky rvát, a proto byl i on jedním z německých vojáků zastřelen z pistole. Mlaší syn, sedmnáctiletý Stehlík, byl dovlečen k valu, a tam pistolí zastřelen, jelikož se držel neustále nohou vojáků.

Zaměstnanci pohřebního ústavu, kteří byli popravě přítomni opodál, nemohli se rozrušením na vše dívat a nikomu nebylo do řeči. Poté přinášeli němečtí vojáci rakve. Na všech bylo znát skleslost, ale v očích českých zaměstnanců byli stejně odsuzováni jako ti druzí, kteří k popravě dali příkaz. Dvě rakve byly těžší, neboť v nich bylo po dvou mrtvých. Byl to pro mne nejsmutnější zážitek za 38 let služby u pohřebního ústavu, vyprávěl pan Karel Sedlák.

Tím ještě tragédie Lobez neskončila. Dne 30. května 1942 v dopoledních hodinách byla obklíčena obec Krašovice u Plas německými nacisty. Jedna část konala hlídkování kolem obce dalekohledy, co se v obci děje, a druhá část nacistů-vojáků dělala prohlídku. Toto zpozorovala žena Aloise Vágnera, která ihned vzbudila muže, který spal po noční směně. Tento okamžik se mu stal osudným. Vágner vyrozuměl v sousedním domku mlynářského dělníka Josefa Paška, s kterým se pokusil schovat střelnou zbraň na jiné příhodné místo. Toto sledovali Němci dalekohledy, a tak byli oba zatčeni. Za tři dny dne 2. června 1942 byli Vágner a Pašek popraveni v Lobzích.

Stejný osud potkal Rudolfa Švába, strojvedoucího ČSD, pro údajné schvalování atentátu na Heydricha a byl popraven dne 3. června 1942 v Lobzích. Dne 4. června 1942 byla poprava neznámého muže, který byl dodán gestapem z II. A oddělení, které bylo pověřeno vyšetřováním komunistické odbojové činnosti. Doposud se nedalo jeho totožnost zjistit.

Poslední poprava v Lobzích byla provedena na Václavu Cafourkovi a Blaženě Fenclové, tehdy osmnáctileté, pro schvalování atentátu na Heydricha a poslouchání zahraničního rozhlasu. Poprava se konala 15. 6. 1942. Při této popravě stálo několik zvědavců na stráni popraviště, kam proti nim člen plzeňského gestapa Josef Wex vystřelil několik ran z pistole.

Jelikož popraviště v Lobzích se stalo již velmi známým, bylo popraviště přeloženo do nedalekých Vejprnic u Plzně.

Tak skončilo popraveni 12 českých vlastenců, až na jednoho neohrožených a statečných lidí, bojujících proti fašismu a okupaci.

 

Archiv NoS