Zwingli a Kalvín (1)

zwingliV dějinách křesťansko feudální Evropy 16. století sehrálo značnou úlohu Švýcarsko, konfederace městských i venkovských kantonů, rozložených v alpských údolích i podhůřích. Jeho zvýznamnění souvisí s příznivými politickými a hospodářskými podmínkami země, s nástupem buržoazní společnosti a následnými změnami v oblasti ideologické, zvláště nábožensko teologické.

Rozmetávání církevních tradic a ustálených myšlenkových stereotypů napomohla mohutná reformační bouře, která se rozpoutala nad Německem a postupně začínala pronikat i do sousedních zemí.

Nemalou měrou se o toto rozšíření přičinili Zwingli s Kalvínem, jejichž přínos novému teologickému myšlení byl tak svébytný, že jsou spolu s Lutherem počítaní ke klasikům reformace a vliv jejich učení sahá až k současným reformovaným církvím.

Ujasněme si některé historické skutečnosti a ujasněme si jejich význam pro dnešek.

Ulrich Zwingli (1484-1531) byl více než kterýkoliv jiný reformátor poznamenán humanistickým myšlením, jehož stopy v něm zůstaly po celý život. Není divu. Vždyť nabývá teologického a filozofického vzdělání ve století renesančního kvasu, kdy Evropa přetéká obdivem k vědám, umění a literatuře, zpřístupňuje kulturní a filozofické hodnoty antiky, odvrací se od teocentrických názorů a oslavuje nové pojetí světa a člověka. Bern, Basilej a Vídeň, to jsou města, která ho natrvalo poznamenávají. Neutuchající obdiv ho přivádí k významnému reprezentantu evropských humanistů — Erasmu Rotterdamskému. Myšlenky tohoto učence můžeme zcela oprávněně považovat za reformační podhoubí. Třebaže sám reformaci nepřijal, ovlivnil ji. Ve své Chvále bláznivosti, věnované anglickému příteli T. Morovi, zesměšňoval římskou kurii a její představitele dlouho před úderným vystoupením M. Luthera.

Zwingli pochytil hodně cenného jak z osobní návštěvy, tak z pečlivého studia Erasmových spisů. Učenec ho orientuje také na filologické zkoumání pramenů, zejména pramenů tehdy nejvíce ceněných, Starého a Nového zákona. Pojí je úcta k velkým myslitelům předkřesťanské antiky, s nimiž se Zwingli cítí být duchovně spřízněn.

Třebaže humanismus zasáhl všechny reformátory, jejich spolupracovníky i žáky, někteří se s jeho podstatou rozešli. Avšak u Zwingliho jsou stopy humanistického myšlení a filozofické erudice patrny ve všech spisech, které jsou ve skutečnosti nábožensko filozofickými traktáty. Takovým je spis Archeteles [1522), kde žádá, aby autorita Písma byla stavěna nad autoritu církevního učení, takovými jsou i pozdější spisy Počet z víry [1530) a Výklad křestanské víry (1531). Zcela filozofický je v nich způsob uvažování o bohu, lidské závislosti, zcela neteologické je odvozování hříšnosti lidské ne z prvního hříchu, ale z integrity tělesnosti a duchovna. Také v Kristu viděl především mravně lidský vzor, hodný nápodoby, nezdůrazňuje příliš význam jeho smrti.

Humanistická rozumová kritika církevní zbožnosti a mravní nespokojenost s praxí kněží přivedla Zwingliho na stranu reformace. Po teologickém svěcení v Kostnici, pro nás neblaze proslulé, působí jako farář v Glaru a Einsiedelnu. Již v této době, nezávisle na Lutherovi, si uvědomuje mnohé rozpory mezi učením bible, kázanou teorií a praktickými zvyklostmi katolické církve. Spisy německého reformátora, přicházející do Švýcarska, však podporují jeho odvahu a Zwingli se dostává do sporu s kostnickým biskupem o otázce půstu. To již je kazatelem sedmitisícového města Curychu.

S úmyslem získat pro své reformační cíle městskou radu nabízí jí veřejnou disputaci. Dochází k ní v lednu 1523. Obsah jednání shrnuje Zwingli do 67 vět, tzv. Schlussreden, jejichž rozšířený výklad ještě téhož roku vychází knižně. V nich se programově klade důraz na Písmo: „Všichni, kdož praví, že evangelium není ničím bez záruky církve, bloudí a rouhají se Bohu.“ A dále: „… všichni, kdož si jiného učení váží, stejně nebo více než evangelia, bloudí a nevědí, co je evangelium.“

Tyto věty byly schváleny a přijaty; městská rada dává za pravdu Zwinglimu a usnáší se stavět autoritu Písma svatého nad autoritu církevního učení, částečným úspěchem jsou i některé praktické reformy, například konfiskace klášterního majetku, jež je použit k péči o chudé. Vzedmutá vlna nepokojů, násilné poškozování kostelů a odstraňování obrazů si však vyžádaly další dvě veřejné disputace, přinášející Zwinglimu vítězství a Curychu definitivní vymanění se z područí Říma.

Rok 1525, kdy proběhla třetí disputace, si udržel kulturně politický význam až do dnešní doby. V tomto roce dosahuje reformace největšího rozpětí a dobývá nejvýznamnějších vítězství. Ve spise Výklad o pravém a bludném náboženství podává Zwingli soustavný výklad reformačního učení. Jsou uzavřeny kláštery, zrušen biskupský úřad, odmítnut celibát, katolické svátosti, uctívání soch a obrazů; poprvé je slavena „večeře Páně“ podle nového obřadu.

Díky Zwinglimu byla curyšská reformace, tak jako posléze i v ostatních švýcarských městských republikách, úzce spjata s úřední mocí.

Zwingli byl typem politicky uvažujícího člověka, jemuž funkce proroka-kazatele splývala s povinností „pečovat“ o lid. Proto se zaměřil na sociální etiku a politiku, proto ustavil soudní výbor, který bděl nad občanskými mravy, i zvláštní soud pro manželské záležitosti.

Za nejdůležitější Zwingliho počin v oblasti teologické lze považovat založení „Prophezei“, která se stala základem curyšské univerzity a reformovaných teologických škol na celém světě. Zde se studovalo, četlo a vysvětlovalo Písmo. Pětkrát týdně se scházeli kazatelé, faráři, žáci a odborníci, srovnávali řecký, latinský i hebrejský text Starého a Nového zákona a nalézali nejstarší a nejpůvodnější jazykové znění. Z těchto zasedání vzešel curyšský překlad Písma do němčiny, tzv. curyšská bible, která se dodnes vyznačuje jazykovou přesností. Zwingli považoval Písmo za závazné; byl to zákon, bylo to vyjádření boží vůle. Proto také k Písmu se obracel při řešení soudních pří, v něm hledal radu a jemu přizpůsoboval soudní výroky a nařízení.

Tyto reformy byly vbrzku napodobovány a šířily se i do dalších měst, především do Bernu, Basileje, Svatého Havla, Glaru aj. Začal se tvořit svaz evangelických kantonů. Složitá vnitropolitická situace země však utužila odpor kantonů katolických, neboť prosazované a uskutečňované změny se nedotýkaly pouze náboženské sféry, ale přinášely s sebou i politické, sociální aj. opravy. Několikaleté napětí propuklo roku 1531 ve válku, v níž byl Curych v bitvě u Kappelu poražen a Zwingli zabit. Vítězství katolíků dočasně přibrzdilo postup reformace, zabránit jí však nedokázalo. Její horliví příznivci neustále rozšiřovali okruh působení.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *