Konstantin Simonov: Očima mé generace (5)

Pár dní před zasedáním politbyra k udělování Stalinových cen, které se konalo 6. března 1950, jsem se stal šéfredaktorem listu Litěraturnaja gazeta. Na setkání šestého března se projednávaly závažné principiální otázky, jejichž význam přesahuje hodnocení děl, o nichž se mluvilo.

Obr.: Stěpan Pavlovič Zlobin

První se týká románu Emmanuila Kazakeviče „Jaro na Odře“ (10), který toho roku dostal Stalinovu cenu druhého stupně.
„Román má nedostatky,“ uzavřel Stalin diskusi o Jaru na Odře. „Všechno tam není zachyceno správně. Píše se tam o Rokossovském, Koněvovi, ale hlavnímu frontu na Odře velel Žukov. Žukov má své chyby, některé jeho vlastnosti neměli na frontě rádi, ale je třeba přiznat, že bojoval lip než Koněv a o nic hůř než Rokossovskij. A to Kazakevič nezachytil správně. Má tam v románu člena vojenské rady Sizokrylova a ten dělá to, co by měl dělat velitel. Zastupuje ho všude. A pak taková chyba — nemá tam Žukova. Jako by vůbec neexistoval. To je špatné. Román „Jaro na Odře“ svědčí o talentu, Kazakevič umí psát. Tak jak rozhodneme? Udělit mu cenu? Jestli ano, musíme soudruhu Kazakevičovi vyřídit, aby zvážil naše námitky a chyby napravil. Vypouštět některá fakta, jak to dělá on, je v každém případě chybné.“

Po těchto úvahách Kazakevič nakonec cenu dostal. Druhý den jsem se s ním setkal ve Fadějevově pracovně ve Svazu spisovatelů. Proč zrovna na mě padl los mu to vyřídit, si už přesně nevzpomínám.

Slovo od slova jsem mu vypověděl, co se stalo. Zuřil a byl uražen — na jiné i na sebe, lítal po Fadějevově pracovně, skřípal zuby, vzdychal a klel, protože ho předtím nutili, aby nejen stáhl z románu Žukovovo jméno, ale i funkci velitele frontu. „Stalin to vycítil správně,“ přiznal mrzutě, „má naprostou pravdu. Polovinu z toho, co podnikal Sizokrylov, dělal v mé první verzi Velitel frontu. Proč jsem souhlasil, podvolil se nátlaku? Ale co jsem měl dělat? Nikdo by to neotiskl, ani by je to nenapadlo, dokud to nepředělám. Mám to teď vrátit zpátky? Jak tam včlenit velitele frontu, když román už časopisecky vyšel ve dvou vydáních, by přeložen do cizích jazyků, co teď mohu vyspravit a vyměnit?“

Na zasedání, kde se udělovaly Stalinovy ceny v roce 1951, jsem nebyl. Ležel jsem s vysokou horečkou. Pokud si dobře pamatuji — s delším zápalem plic. Ale uprostřed března 1952, kdy se udělovaly naposled, jsem přítomen byl.

Lišilo se od všech předchozích především tim, že je Stalin neřídil sám. Předal předsednictví Malenkovovi; toho to poněkud vyvedlo z míry. Seděl za predsednickým stolem a ostatní nedaleko něho. Nejblíž, v křesle s pultem jako oni seděl Stalin. Vlastně ani moc neseděl, víc se procházel podél řady, v níž stálo jeho křeslo, prohlížel si přítomné, kladl otázky, vyslovoval se k problémům. Malenkovovo předsednictví se prakticky omezilo na to, že díla, která měla být posouzena, četl v tom pořádku, jak byla uvedena v návrhu.

Když se začalo mluvit o Tursunově (11) románu Učitel a Bajalinovově (12) příběhu Na břehu jezera, Stalin najednou prohlásil:

„Zač je navrhujete? Za to, že jsou to dobré knihy, nebo za to, že autoři jsou představitelé národnostních republik?“

Takto formulovaná otázka poněkud překvapila ty, kteří právě referovali o navržených knihách. Stalin okamžitě postřehl jejich rozpaky a řekl:

„Berete lidem perspektivu. Budou mít dojem, že odvedli dobrou práci. Jestli jim dáte cenu z lítosti, zabijete jejich tvořivost. Potřebují ještě pracovat, ne spokojovat se s dosaženým. Řeknou si: dostali jsme cenu, nač se ještě snažit? Vychovávat lidi k práci lze jen náročně, perspektivu vytváříme jen přísným hodnocením.“

Byl jistý rozpor v tom, jak Stalin na jedné straně rozšiřoval okruh udělených cen a na druhé je hodnotil s žoviálnim cynismem a tolerancí. Z jeho vlastní iniciativy vznikly tehdy všechny ceny třetího stupně, které zdvojnásobily, ne-li ztrojnásobily okruh každoročně vyznamenaných. A najednou začal především v literatuře hlásat náročnost, odmítal slabé věci, mluvil o nutnosti vysoké umělecké kvality, pouštěl se do podrobnosti, co se autorovi podařilo a co ne, vyjadřoval se v tom smyslu, že přemíra publicity může knihu pokazit, že autor by se měl držet blíže k životu, že literaturu netvoří jen kladní, ideální hrdinové a tak dále a tak podobně.

Čím si vysvětlit tento rozpor v jeho soudech i cílech?  Náladovostí nebo změnou duševních stavů? Sotva jenom tím.

Stalin měl literaturu opravdu rád, mezi ostatními druhy umění ji pokládal za rozhodující a nakonec důležitější než všechny ostatní. Rád četl a mluvil o četbě se znalostí věci. Pamatoval si i jednotlivé knihy do všech podrobností. Nepochybuji, že měl v sobě uměleckou žilku, možná ještě z dob svého mládí, kdy ho zaujala poezie — i když vcelku nakonec hodnotil navržená díla jako politik, jako díla politického dosahu. Avšak jeho vkus nebyl neomylný. Byl svérázný.

Zřejmě sám v sobě vedl neviditelný boj mezi vnitřním, osobním a na druhé straně aktuálním politickým hodnocením jednotlivých děl. Nikdy se tím netajil a nedal se tím omezovat.

Toho.dne začala celá diskuse hodnocením románu Stěpana Zlobina „Stěpan Razin“ (13). Průběh tohoto hodnocení ve mně zanechal silný a současně tísnivý dojem.

„Zlobin dobře ukázal rozdíl mezi rolnickou a kozáckou podstatou Razinova povstání,“ prohlásil Stalin. „Udělal to v literatuře první a udělal to dobře. Ve všech třech povstáních — Razinově, Pugačovově a Bolotnikovově — bylo jen Bolotnikovovo v podstatě rolnickou revolucí. Povstání Razina a Pugačova měla silnou kozáckou příchuť. Razin stejně jako Pugačov spojenectví s rolníky jenom trpěli, smířili se s ním, nepochopili, jakou sílu a moc tají v sobě rolnická revoluce.“

Dobře si vzpomínám, jak Stalin, když probral politickou stránku Zlobinova románu, jeho historickou pravdivost, přešel k jeho uměleckým kvalitám a několik minut chválil Zlobina slovy, jakých věru neužíval často. Mluvil o velkém talentu autora, který napsal vynikající historický román.

Zdálo se, že tím by všechno mělo skončit. Ale v okamžiku, kdy jsem stejně jako ostatní čekal, že se Zlobinem je to jasné a měli bychom přejít k dalšímu dílu, kdosi, už si přesně nevzpomínám, snad sám předsedající Malenkov zalistoval ve spisech a řekl:

„Soudruhu Staline, bylo zjištěno, že za svého pobytu v zajetí v německém koncentračním táboře se Zlobin nechoval dobře, jsou proti němu výhrady.“

Bylo to jako blesk z čistého nebe, něco podobného jsem neslyšel na žádném zasedání. Věděl jsem ovšem, že když se připravovaly materiály ke Stalinovým cenám, někdo ze své služební povinnosti předkládal patřičné svědectví někam k osobnímu spisu autorů. O tom se do té doby nikdy nemluvilo a jestli k tomu opravdu docházelo, pak jindy a bez nás, hříšníků.

Když to Stalin uslyšel, zastavil se – v té chvíli se zrovna procházel — a dlouho mlčel. Pak prošel řadami kolem nás jednou, dvakrát, třikrát, pak přerušil mlčení a do napjatého ticha zcela srozumitelně pronesl otázku, adresovanou nikoli nám, ale sobě:

„Prominout?“ Šel dál, obrátil se, znovu se zastavil a dokončil: „Nebo neprominout?“

Procházel se dál. Nevim, jak dlouho to trvalo, myslím, že dlouho ne, ale v tom napětí nám to připadalo nesnesitelně nekonečné.

„Prominout, nebo neprominout?“ znovu opakoval Stalin, teď již bez pauzy mezi oběma slovesy.

Znovu se prošel a znovu se vrátil. A s touž intonací opakoval:

„Prominout, nebo neprominout?“

Dvakrát nebo třikrát se prošel tam a zpět a odpověděl sám sobě: „Prominout“.

Tak před našima očima poprvé rozhodl Stalin jednoznačně osud člověka, kterého jsme znali a četli jeho knihu. Já sám jsem Zlobina znal míň než ostatní, jeho knihy mě příliš nevzněcovaly, necítil jsem k němu ani sympatie, ani antipatie, ale sám pocit, že se tu před mýma očima rozhoduje o osudu člověka, byl otřesný. „Prominout, či neprominout,“ vysloveně s touto intonací znamenalo na jedné straně Stalinovu cenu, na druhé lágr a možná i smrt. Bylo v tom cosi tísnivého, strašného, skličujícího — a to mluvím o svých dnešních, nikoli tehdejších pocitech.

Tehdy přece nešlo o to prominout či neprominout člověku, který se údajně provinil před svou zemí, posuzovala se přece vynikající kniha, věnovaná historii této země. Později se dokázalo, že se Zlobin nejen ničím neprovinil, naopak osvědčil v lágru nevšední statečnost a sehrál důležitou roli v sovětském táborovém podzemí. Nešlo tedy před našima očima o to, jestli prominout nebo neprominout vinu, ale jestli uvěřit či neuvěřit pomluvě nevinného muže, zformulované v duchu těchto let se všemi nutnými nezvratnými důkazy.

Když o tom dnes přemýšlím, připadá mi scéna, na níž Stalin hraje roli nejvyššího soudce, který si kategoricky přisvojil právo soudit či omilostnit, ještě tíživější, než jsem ji viděl tenkrát. Ale napadá mě ještě jeden nečekaný důvod. Zdravý smysl mi dostatečné napovídá, že v Zlobinově případu sotva mohlo dojít k tak nečekanému odhalení. Podobné okolnosti se v takových případech posuzovaly dřív. Dnes jsem téměř přesvědčen o tom, že Stalin ještě před zasedáním dokonale věděl o posudku, který o Zlobinovi na patřičném místě připravili, ale rozhodl se jím neřídit a Zlobinovi za Stěpana Razina udělit cenu. Dokonce ji ani nesnížil na druhý nebo třetí stupeň a ponechal mu první. Je-li tomu tak, pak celé divadlo „Prominout či neprominout“ bylo sehráno pro nás, přítomné představitele inteligence. Abychom věděli, jak to chodí a kdo o těchto otázkách rozhoduje s konečnou platností. Kdo bez ohledu na hříchy rozhodl tomu člověku odpustit a cenu udělit. Kdo má právo na tuto vyšší spravedlnost i v případě, že se dotyčný provinil. Jiní mysli jenom na vinu a domnívají se, že ji nelze prominout, ale Stalin je toho názoru, že vinu lze odpustit, jestliže člověk dokázal něco vynikajícího.

Nemohu hodnověrně tvrdit, že to bylo přesně tak, ale jsem téměř přesvědčen, že můj dohad je správný. Schopnost projevit se za jistých okolností jako velký, dokonce výjimečný herec byla Stalinovi vlastni a tvořila neoddělitelnou část jeho politického talentu.

 

Únor—duben 1979

(1) Konstantin Michajlovič Simonov (1915—1979), ruský a sovětský spisovatel, básník, dramatik a publicista. V roce 1938 absolvoval literární institut. Za Velké vlastenecké války působil jako zpravodaj deníku Krasnaja zvězda. Poslanec Nejvyššího sovětu, aktivní činitel mírového hnuti, člen vedení Svazu spisovatelů SSSR. Výrazně přispěl k vývoji sovětské literatury po válce. Významná díla: Živí a mrtví, Člověk se nerodí prO válku; i divadelních her — Příběh jedné lásky, Ruští lidé, Chlapík z našeho města, aj.

(2) Alexandr Alexandrovič Fadějev (1901—1956), ruský sovětský spisovatel. V letech 1946 — 1954 byl předsedou a generálním tajemníkem Svazu spisovatelů SSSR Nejznámější dila — Porážka, Mladá garda.

(3) Boris Leontjevič Gorbatov (1908—1954), ruský sov. spisovatel. Zúčastnil se polárních výprav, s Rudou armádou došel do Berlína. Popularitu získal dílem Nepokoření, kde líčí patriotismus a vůli sovětských lidí žijících ze 2. svět. války na okupovaných ůzemích

(4) Profesoři N. G. Kljujevová a G. I. Roskin vynalezli před válkou protirakovinný preparát KR (krutin – varianta francouzského tripazonu), o jehož účinnosti dodnes vedou odborníci spory. Rukopis jejich práce Bioterapie zhoubných nádorů (vyšlo v nakladatelství Akademie lékařských věd, Moskva 1946) odevzdal tajemník Akademie věd SSSR akademik V. V. Parin na žádost obou autorů při své návšlěvě v USA v roce 1946 v rámci výměny vědeckých zkušenosti americkým nakladatelům. Stalin, který věřil v obrovskou účinnost KR, pokládal tento čin za vážné vyzrazení státního tajemství. V. V. Parin byl obviněn ze špionáže a odsouzen k 25 letům vězení. N. G. Kljujevová a G. I. Roskin byli zbaveni svých míst, ministr zdravotnictví G. A. Mitěrev se musel zodpovídat před soudem cti a celou zemí proběhla široká kampaň, která všechny účastníky odsoudila jako kosmopolity. Po XX. sjezdu byli všichni rehabilitováni.

(5) Vasilij Alexandrovič Smirnov (1905), ruský sov. spisovatel. Jedná se o jeho román Svět začiná za humny, pojednávající o povolžské vesnici z počátku našeho století.

(6) Vasilij Grigorjevič Jan (1874—1954), ruský sov. spisovatel. Od 30. let psal výhradně historickou prózu. Proslul trilogii Vpád Mongolů, jejíž jeden díl tvořil román Čingischán.

(7) Sergej Petrovič Borodin (1902—1974), ruský sov. spisovatel. Účastnil se expedicí do Kazachstánu, Tádžikistánu, Arménie a na Pamir, odkud čerpal materiály pro své prózy. 

(8) Alexandr Nikolajevič Stěpanov (1892—1965), ruský sov. spisovatel. Pocházel z tradiční vojenské rodiny, s otcem prožil rusko-japonskou válku v Port Arthuru. Odtud čerpal náměty téměř pro veškerou tvorbu. 

(9) A. Suvorov (18. stol.), ruský vojevůdce; M. Kutuzov (18. stol.). ruský vojevůdce; F Ušakov (18 stol.), ruský admirál; P. Nachimov (19. stol.), ruský admirál.

(10) Emmanuil Genrichovič Kazakevič {1913—1962), ruský sov. spisovatel, básník a překladatel. Začal psát v jidiš, překládal ruskou klasickou literaturu do jazyka jidiš. Román Jaro na Odře patří k jeho nejznámějším dílům.

(11) Parda Tursun (1909 — 1957), uzbecký spisovatel. Námětově čerpal z prostředí uzbeckého venkova.

(12) Kasymaly Bajalinov (1902-1979), kirgizský prozaik. Námětem románu Na břehu jezera je život v Kirgizii za 2. světové války.

(13) Stěpan Pavlovič Zlobin (1903—1965), ruský sov. spisovatel. Úspěchu dosáhl zájmena v historickém žánru. Nejznámějším jeho dílem je román Stěpan Razin. 

Z časopisu ZNAMJA, přeložil Milan HORÁK

Z časopisu Sputnik, Archiv NoS