Kdo byl Jan Otto

Narodil se 8. listopadu 1844 jako nejstarší ze sedmi dětí v rodině ranhojiče v Přibyslavi. Jeho rodiče si nemohli dovolit platit studia, takže se vyučil tiskařem. Knihám zůstává věrný po celý život. Ve svých jedenadvaceti letech na sebe upozorňuje známé pražské politiky a publicisty, bratry Eduarda a Julia Grégry, kteří ho zaměstnají ve své tiskárně, kde získává obrovské zkušenosti.

Prochází řadou profesí – od manuálního pracovníka, přes účetního a disponenta, až je mu nakonec svěřeno vedení edice s pojmenováním Matice lidu. Svou pílí, pracovitostí a také výhodným sňatkem s Miladou, dcerou zámožného tiskaře, nakladatele a knihkupce Jaroslava Pospíšila, se v roce 1871 osamostatňuje. Všechny poznatky a postřehy zde získané pak může bohatě uplatňovat a dále rozvíjet v knihtiskárně, kterou přebírá po svém tchánovi na Václavském náměstí v Praze. A ještě ve stejném roce 1871 začne vydávat sbírku Osvěta lidu, po níž následují Laciná knihovna národní, Paleček a některé další.

Podnikatel

V roce 1874 si Otto zřizuje rovněž knihkupectví, které vede až do roku 1884. Jako bystrý pozorovatel trhu rychle zjišťuje, že k úspěchu v knihtiskařském oboru a vůbec v celé své nakladatelské činnosti bude muset nutně investovat. Je mu jasné, že jinak nevydrží, protože nejen tehdejší silná německá, nýbrž i česká konkurence začíná zostřovat tržní podmínky. Svědčí o tom i taková dodnes známá jména jeho soupeřů, jako například Vilímek, Laichter, Topič, Kočí a celá řada dalších skutečných pojmů českého vydavatelského života! Jan Otto proto podstupuje nutné podnikatelské riziko a rozšiřuje svůj závod. Nejdříve v roce 1879 přichází do Jungmannovy třídy a o čtyři roky později do domu číslo 34 na Karlově náměstí. Svojí promyšlenou a samozřejmě velkoryse pojatou nakladatelskou i tiskárenskou činností s prioritou na českou tematiku se jeho podnik brzy vyšvihne mezi přední domácí subjekty, které produkují rovněž největší díla umělecká a vědecká. Spektrum jeho nakladatelské aktivity je ohromné – od ucelených edicí až po různorodá periodika, jako například rodinný týdeník Zlatá Praha nebo Masarykův časopis Athenaeum.
Otto je střízlivě uvažujícím hospodářem. Dokazuje to i jeho rozhodnutí z konce 19. století, když poznává, že jeho podnik se rozrůstá do takových rozměrů, které – byť by jinému majiteli jistě způsobily opojnou radost – by ve stále zostřujících se podmínkách jen stěží udržel nebo by šel se ziskem dolů. A tak v roce 1899 prodává knihtiskárnu nově vzniklé České grafické společnosti Unii, jejímž se současně stal členem a prvním předsedou. Dokáže zapojit i několik stovek externích specialistů z celé řady odvětví společenských a přírodních věd, ale na straně druhé jen hrstku redaktorů. Otto umí přísně kalkulovat a jako na lékárenských vážkách měří nejen míru spotřeby papíru, tiskárenské černě a vynaložené energie, ale i náklady na živou sílu se zvláštním zřetelem na uplatnění a samozřejmě i rentabilitu každého jednotlivce. Když k tomu připočteme, že je to doba, kdy se vlastně ještě ani nepoužívá telefon a veškeré kontakty mezi redakcí a tiskárnou a zpracovateli a dalšími zaangažovanými lidmi se odehrávají buď pěším pochodem po tehdy nevábných pražských komunikacích, případně bryčkou (ale to jen tehdy, když se jedná o nějaké těžší balíky), tak nelze než smeknout v hluboké úctě.

Obchodník

V roce 1899 si Jan Otto zřizuje filiálku s knihkupectvím ve Vídni v domě číslo 3 na Gluckgasse. Jeho vstup do Vídně definitivně vyřeší pro českou menšinu naléhavou potřebu moderního obchodu s knihami a časopisy v rodné řeči. V této souvislosti možno uvést, že knihkupectví české menšiny už ve Vídni existují od druhé poloviny 18. století, jakými jsou například Kallivodische Buchgewölbe na Dominikánském náměstí, nebo později Česká expedice Hromádkova či Gorischkovo knihkupectví na Štěpánském náměstí. Ale postupně se vlivem řady narůstajících těžkostí vytrácejí z přední linie, až nakonec mnohé z nich úplně zaniknou.
Nutno ještě dodat, že právě díky Ottovi je možno od roku 1906 vydávat česky tištěný Vídeňský národní kalendář, který se právem stává každoroční přehlídkou jak organizační, tak i kulturní činnosti vídeňských Čechů. Tento příklad Jana Otta přitahuje i další pražské nakladatele. Po něm si ve Vídni zřizuje pobočku také Josef Vilímek na Neubaugasse a pak na Gurtelu a pozadu nezůstává ani knihtiskárna a knihkupectví společnosti Melantrích v IX. vídeňském okrese.
Jak si Otto počíná ve Vídni jako obchodník? Uveďme si to na faktech. Tak například ze zachované smlouvy mezi jeho nakladatelstvím a Národní radou Čechů dolnorakouských, což je reprezentativní orgán české menšiny ve Vídni, vyplývají poměrně tvrdé podmínky k vydávání Vídeňského národního kalendáře. Je mimo jiné stanoveno, že představitelé české menšiny musí zajistit nejen obsahovou stránku, ale – jak to doslova stojí v tomto dokumentu – »též pečovati svědomitě o rozvoj platný a co možná největší odbyt kalendáře toho v kruzích českých vídeňských i ostatní širší veřejnosti s tím, že Národní rada dodá nejméně pět tiskových archů zábavného i poučného textu, začež firma J. Otto jí hradí honorář čtyři koruny za každou stranu textu bez obrázků, přičemž Národní rada postará se o zjednávání inzerátů nejméně o 32 stranách, strana po 40 korunách, na obálce po 80 korunách“.
Nakladatel Otto si také vymíní, že Národní rada je povinna z celkového nákladu 5000 výtisků odebrat a zaplatit 2000 kusů, sice s poloviční slevou, ale bez práva na nárok vrácení peněz za neprodané výtisky. Ale z druhé strany ovšem platí, že pokud se jedná o provize, je Jan Otto velkorysý. Z archivních dokumentů vyplývá, že při úhrnném obnosu do 1500 korun, který je získán za prodej jeho textů ve Vídni, nakladatel poskytuje 30% provize. Jestliže výnos tuto částku převýší a pohybuje se mezi 1500 a 3000 korun, vyplácí nakladatel jistě zajímavou částku odpovídající 40 % z obratu. A pokud se jedná o více než 3000 korun, nabízí dokonce Š0% provizi. Tato pravidla se Ottovi vyplácejí, protože již letmý pohled do tiskovin, které vydává – a to nejen ve Vídni, ale i v Čechách a na Moravě potvrzuje poměrně velký zájem řady firem, drobných i větších, nacházet svojí propagaci právě na jejich stránkách.

Encyklopedie

Jan Otto se stává synonymem pro zřejmě dosud nepřekonanou českou univerzální encyklopedii. Samozřejmě se jedná o jeho největší nakladatelský a také podnikatelský počin, jakým se bezesporu stává velmi úspěšná a vůbec největší česká všeobecná encyklopedie Ottův slovník naučný. Nechává se inspirovat první českou encyklopedií, kterou v letech 1860-1874 vydává František Ladislav Rieger ve snaze prezentovat vysokou úroveň české společnosti a podpořit české národní obrození.
Jan Otto přijímá Riegerovu výzvu a tuto vysokou laťku ještě mnohonásobně překonává. První díl Ottovy encyklopedie pod názvem Ottův slovník naučný vychází v roce 1888. Do roku 1909 pak plynule vycházejí další díly – celkem jde o 27 řádných svazků a jeden svazek doplňkový, které obsahují téměř 186 000 hesel na 25 789 stranách s 4888 ilustracemi a 479 zvláštními přílohami.
Za hlavního editora si Otto vybírá Jakuba Malého, který má s náročnou prací tohoto druhu velké zkušenosti, nebot již předtím působí jako jeden z editorů zmiňované Riegerovy encyklopedie. Není bez zajímavosti, že se na Ottově slovníku naučném podílí i profesor Tomáš Masaryk, budoucí první československý prezident, jenž se zde stává autorem textů z oblastí psychologie, sociologie, filozofie a logiky. Ottovou zásluhou se na tomto velkém díle podíl vlastně nový tým složený z předních osobností českého intelektu. Fakta říkají, že jde o 56 redaktorů a 1086 odborníků.
»Ottův slovník naučný zůstává skvělou příručkou, nepřekonanou ničím, co v Čechách od té doby vyšlo,“ uvádí Derek Sayer ve své knize The Coasts of Bohemia: A Czech History (Princeton University, 1998) a dodává: »Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií na světě, snad druhá co do počtu hesel a ilustrací za Encyclopaedií Britannicou.«
Vedle tohoto obrovského a pozoruhodného díla, které dodnes není u nás překonáno, se toto nakladatelství zaslouží i o takové velké projekty, jakým je Ottova světová knihovna, která do svého ukončení v roce 1931 dosáhne téměř 2000 titulů. Na ni pak úspěšně navazuje Světová četba. Dokonale se jí podaří seznamovat českou veřejnost ve vesměs kvalitních překladech s významnými díly světové literatury, přičemž anglická a ruská mají své samostatné řady.
Ačkoliv si je Otto vědom, že ne vždy bude výdělečný, přesto vydává rovněž díla českých spisovatelů za vskutku lidové ceny, neboť mu jde i o podpůrnou aktivitu. V jeho nakladatelství samozřejmě vycházejí i sebrané spisy Jaroslava Vrchlického, Jakuba Arbesa, Karoliny Světlé, ale i Williama Shakespeara a dalších světových autorů. Pro náročnější vydává výpravné knihy o Národním divadle, Život zvířat od známého německého zoologa a cestovatele Alfreda Brehma, stejně jako hudební a umělecká díla jako Brožíkovo album, Marold, Chitussi, Aleš a další.
Jan Otto umírá 29. května 1916. Po jeho smrti se podnik změní ve společnost s ručením omezeným. A ta se navzdory velké snaze jeho nových majitelů, včetně majitelova zetě Karla Mádla, dostane do trvalých potíží, až nakonec musí v roce 1936 svoji činnost ukončit. Nicméně role, jakou Ottovo nakladatelství sehrává při formování českého intelektu a i jako vzor úspěšného podnikání v nakladatelské oblasti, zůstává v moderních dějinách českého národa zapsána zlatým písmem.
Odkaz tohoto velkého českého vydavatelského domu se dnes snaží naplňovat jedno z pražských nakladatelství, které má ve svém štítu vepsán původní název – Ottovo nakladatelství. Rozvíjí původní českou a slovenskou encyklopedistiku a literaturu populárně naučného charakteru. Vydává všeobecné i oborové encyklopedie, atlasy, slovníky, obrazové publikace, jako jsou například Ottova encyklopedie Česká republika nebo Ottova všeobecná encyklopedie A-L, M-Ž ve dvou svazcích či Ottův historický atlas Česko a Ottův historický atlas Slovensko.

Zdeněk RUDLER

Archiv NoS