Jak měl být zlikvidován Tito

Bosenské město Drvar se za války stalo dějištěm strhujícího dramatu.

Je podzim 1941. Na území okupovaných Čech poblíže Sedlčan se začíná formovat 500. SS prapor padákových myslivců divize „Brandenburg“. Jeho přislušníky se stávají muži „zocelených nervů“, které už nikdo nemusí učit chladnokrevně zabíjet, ale i lidé, jimi byly pro různé přestupky a porušení tuhé německé disciplíny vyměřeny nejpřímější tresty. Teď se jim nabízí jedinečná příležitost. Chcete, aby bylo všechna smazáno a zapomenuto? zní věčně opakovaná otázka. A oni chtějí jít udělat cokoli, třeba hned a kamkoli. Zatím však netuší zhola nic, teď a ani o několik měsíců později. Nikdo i nich neví, co bude vlastně následovat po tomto neobyčejně tvrdém pozemním výcviku, kdy a kam se prapor přesune, jaké poslání ho čeká. Nikdo z nich samozřejmě neví ani to, že podrážděný vůdce již nejednou přikazoval říšskému vedoucímu SS Himmlerovi: „Umlčte už konečné Tita! Zlikvidujte jeho štáb! Na Balkáne potřebuji mít klid!“ Přání snad stokrát vyslovené — a pořád jsou to jen slova. Slova bez odezvy. Boj na jugoslávské půdě roste a sílí dál. A ne od včerejška. Onen známý komunistický signál „Proletáři všech zemí Jugoslávie, na svá místa, do prvních bojových radí“ zazněl už v červnu 1941. Vůdce musí mít na Balkáně klid. Z pochopitelných důvodů. Situace na východní frontě ho přivádí k šílenství, v Itálii se tlačí Američané k Římu, a kdyby se měl splnit jistý Churchilův výrok, pokusí se Spojenci zaútočit i přes Balkán.

Ale je vůbec někdo schopen klid na tomto poloostrově zajistit? Hitler nakonec vsadil na Rendulice. Generál-plukovník Lothar Rendulic, jak ostatně dokazoval i sám Himmler, znal přece balkánské poměry jako málokdo. A tak ho vůdce jednoduše jmenoval velitelem nově zformované 2. tankové armády na Balkáně a oddal se bláhovým vidinám, že Rendulic nezklame; že Titův štáb bude co nevidět zničen, partyzánské brigády rozdrceny a Tito uloven živý či mrtvý jako atraktivní kořist. Rouška tajemství, která až dosud visela před každým příslušníkem 500. SS praporu padákových myslivců, byla konečně poodhalena. Vybraná směsice zkušených vrahů, bezcílných rváčů, zlodějů a mužů odsouzených pro vojenskou nekázeň, se z okupovaných Čech přesouvá do jednoho z okupovaných územních prostorů Jugoslávie.

 Počátkem ledna 1944 změnil Titův vrchní štáb svě stanoviště. Z Jajce se přemístil do Drvaru, do nevelikého bosenského města, obklopeného bohatě zalesněnými kopci. Město svým způsobem ojedinělé. Od roku 1941 bylo několikrát okupováno a znovu zase osvobozeno, takže pod fašistickým útlakem prožilo v celkovém souhrnu zhruba deset měsíců. Doba nepochybně krátká, ale na poznání fašistických zvěrstev dlouhá až přespříliš. Zvláště při vzpomínce na rok 1941, kdy tu ustašovci tak surově vraždili a některé ze zatčených dokonce zaživa pohřbili, se svírají pěsti a slzy derou do očí. Vrchní štáb je tedy v Drvaru, prozatím v domě občana Milana Mandiče. Až ženijní jednotka dokončí stavbu dřevěného domku o třech místnostech a předsíni, který vyrůstá přímo nad strží u vchodu do „Keranovy jeskyně“, přestěhuje se do něho. Bude to místo nesrovnatelné výhodnější, kryté, daleko líp chráněné. Bezpečnější se tady zdá být všechno, vzdálenost od města, prostředí i ta jeskyně s dlouhou a zužující se chodbou a podzemní vodní nádrží. Drvar ovsem není jen sídlem vrchního štábu. V Drvaru působí i ÚV KSJ a také zde pobývají členové vojenských misí Sovětského svazu, Anglie a Spojených států severoamerických, sotva dva kilometry od města je soustředěn ÚV Svazu komunistické mládeže Jugoslávie a ve vzdálenější vesnici Sipovljani se kromě důstojnické školy vrchního štábu nachází i Protifašistická rada národního osvobození Jugoslávie.

Vydatně zesílený 500. SS prapor padákových myslivců čeká na rozkaz. Na povel k útoku čeká i jeho velitel SS-Hauptsturmführer Kurt Ripke. Operace, která změní Drvar v peklo, se neúprosně blíží. Náčelník štábu 2. tankové armády plukovník von Farnbiler, pověřený drvarskou akcí, vypracoval rozsáhlý a detailní plán, podle něhož mělo všechno vyjít do poslední tečky. A protože byl velice náruživým šachistou, nerozpakoval se chystanou akci nazvat velkolepě „Operace skok koně“. Plán naprosto jasný. Nejdříve bude město zasypáno bombami. Potom udeří výsadek. Jedna část praporu zaútočí ze vzduchu, druhá přistane na místě určení v nákladních kluzácích. Úkol přikazuje: vydržet v Drvoru nejméně čtyřiadvacet hodin, do doby, než se do města dostanou tankové a moto-mechanizované oddíly. Každá skupina, a je jich celkem devět, má své speciální poslání. Skupina „Útočník“ se zmocní „Moskvy“, čili zatkne misi sovětskou, další si poradí s „Londýnem“, jiná s „Amerikou“. To nejdůležitější pak obstará skupina „Panter“. Přepadne štáb a uloví Tita. Živého, nebo mrtvého. Letadlo typu Čáp, které v Drvaru přistane, dopraví potom rudého maršála na záhřebské letiště.

Míjí minuta za minutou. Hodina leteckého přepadení Drvaru se kvapem přibližuje. Na polních letištích u Záhřebu, Zrenjaniny a Banje Luky stojí na sto letadel určených k akci „Operace skok koně“. A prapor čeká. A upírá zraky na Titovu fotografii, kterou byl vybaven každý, kdo se co nevidět ocitne v drvarských ulicích. Náčelník štábu 2. německé tankové armády na Balkáně plukovník van Farnfailer, autor plánu na likvidaci Tita, jak vidno, pamatoval na všechno.

24. květen 1944. Drvarský Dům kultury se večer zaplnil do posledního místa. Promítací plátno ožívá vzrušujícím dějem.  Zfilmovaný příběh o sovětské dívce Zoje Kosmoděmjanské vyvolává v nejednom z přítomných vzpomínky na mladou jugoslávskou národní hrdinku Marii Buriačovou, která svým tělem zakryla nepřátelské kulometné hnízdo. A když představení skončí, nikdo se nezvedá, nikdo se nemá k odchodu. Kdosi rozezvučí harmoniku a celý sál zpívá. Dnes víc než kdykoli předtím. Jistě proto, že zítřejší den je dnem 52. Titových narozenin. Však také zpráva o tom, že v krejčovské a obuvnické dílně přichystali pro Tita  malé dárky – novou maršálskou uniformu a praktické vysoké boty — probouzí radost až dětinskou.

25. květen 1944. Krátce před šestou hodinou strážní hlídka zjišťuje, že k městu směřují ve velké výšce dvě letadla. Nad Drvarem potom několikrát zakrouží a vzápětí mizí z dohledu. Neklid z poplachu ještě neutichl, když v místnosti dozorčího vrchního štábu zazvoní telefon. „Haló, 33, haló, 33,“ ozývá se ve sluchátku, „zde Petravec. Slyšíte mě? Ve jmění na Drvar letí 6 štuk!“
Za několik málo okamžiků jedno vlna letadel střídá druhou. Štuky, dorniery, messerschmitty. Bomby, od nejlehčích po nejtěžší, boří a zapalují domy na všech stranách. A sotva tohle běsnění skončí, přilétávají odpoutané nákladní kluzáky a dopravní letadla typu JU-52. Pod kupolemi různobarevných padáků se snášejí k zemi padákoví myslivci SS. Města hoří, ale město se zároveň brání. Takřka každý dům, zbořeniště, skoro každá hromada kamení se mění v pevnost. Vybraná „elita“ Kurta Ripkeho zuřivě dobíjí raněně a umírající. Zpustošenými ulicemi se rozléhají úsečná slova; „Kde je Tito? Kde je Tito?“

SS-Hauptsturmführer Kurt Ripke tak houževnatý odpor rozhodně neočekával. Celý Drvar, vzdor tomu, že ho útok zastihl ve spánku, je kamennou pevností. Kdo může, komu ještě síly stačí, je no místě. Patnáctiletá školačka Mika Bosničová, i přes nebezpečí, které ji hrozí, se rozběhne k partyzánskému tanku a prokáže platnou službu jeho osádce. Krátce poté je esesáckými noži ubodána k smrti. V budově krajského výboru Svazu komunistické mládeže Jugoslávie se zabarikádovala šestičlenná skupina omladinců. Svou pevnost hájí do posledního náboje. Nakonec umírají všichni, tedy i Duško Bursač, bratr národní hrdinky, na niž si diváci vzpoměli při promítání filmu o Zoje Kosmoděmjanské.

Kurt Ripke zřejmě nepředvídal ledacos. Snad ani to ne, že Tito bude ještě stačit vyslat kurýra mimo město pro pomoc. Důstojnická škola vrchního štábu pod velením majora Branka Poljanace se probila do Drvaru už kolem osmé hodiny. Ale Kurt Ripke, velitel výsadku, věří, stále věří, že rozkaz splní. Štáb umlčí a Tito poputuje vzdušnou cestou do Záhřebu, živý, nebo mrtvý. „Všechny síly vrhnout proti jeskyni!“ volá.

V 11,30 hodin duní nad Drvarem letecké motory znovu. Osádky letadel zasypávají město bombami a jednotlivé cíle ostřelují ještě z palubních zbraní. Děj z časných ranních hodin má své pokračování. Pod kupolemi padáku se snáší do Drvaru čerstvá posila. Jenomže čerstvou posilu dostává i druhá strana – od 3. lické a dalmatinské brigády. 500. SS prapor padákových myslivců se zatím tlačí krok za krokem pod kopec Grodina – k jeskyni.

V dřevěném domku vrchního štábu padlo rozhodnutí: z padákových šňůr uplést dlouhé a pevné lano a prorazit podlahu. Otvorem v podlaze pak vedla nepříliš snadná cesta k okraji kanálu, odkud za tání sněhu a podzimních a jarních dešťů propadává voda podél stěny dvacetimetrové propasti dolů do potoka; tady se všichni pomocí lana spustili do kamenitého koryta. A potom cesta pokračovala k řece Unce a od Unce dál a dál, k vesnicím Ostaševci a Potoci.

Skupiny, jimž plukovník van Farnbiler svěřil úkoly nejčestnější, totálně zklamaly. Neboť „Operaci skok koně“ přežil jak Tito, tak jeho štáb i členové vojenských misí. To jediné, co dobyvatelům vrchního štábu v Drvaru zbylo, to jediné, na co se fanaticky vrhli a co se zanedlouho objevilo coby exponát na protibolševické výstavě ve Vídni, byla zbrusu nová maršálská uniforma.
Zbývá tedy už jen závěrečná tečka. A ta je víc než kuriózní. Letadlo typu Čáp, které přistálo na louce v těsném sousedství řeky Unce, odváželo z drvarského bojiště místo živého nebo mrtvého Tita těžce raněného velitele 500. SS praporu padákových myslivců SS-Hauptsturmführera Kurta Ripkeho.

Obr.1: V pozdních odpoledních hodinách ovládly už takřka celé město partyzánské oddíly. Ale protože hrozilo nebezpečí dalšího a ještě silnějšího bombardování, stáhly se do hor. A vrchní štábf Byl dopraven letadlem no ostrov Vis, odkud pochází i tento snímek.  

Obr.2: Snímek sice nejasný a nedostatečně výrazný, ala v každém případě vzácný dokument. Ukazuje radost skupiny esesáckých dobyvatelů Drvaru, která se právě zmocnila nové maršálské uniformy, jež měla být Titovi předána k jeho 52. narozeninám.