Jaroslav Heyrovský

 

Kandidátů na Nobelovu cenu z našich řad bylo několik. Jaroslav Vrchlický, Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina, Alois Jirásek a pak i ten ze všech československých občanů nejvážnější kandidát – Karel Čapek. Leč žádný nebyl přijat.

Vychován v přísném režimu

A tak skutečně prvním Čechem, jenž dostal Nobelovu cenu, v tomto případě za chemii, se stal Jaroslav Heyrovský. Pocházel z rodiny univerzitního profesora římského práva na české univerzitě v Praze. V českém hlavním městě se rovněž narodil, a sice 20. prosince 1890. Mladý Jaroslav, stejně jako jeho čtyři sourozenci, byl vychováván sice v demokratickém prostředí rodiny českého vlastence a přítele Tomáše G. Masaryka, ale vzhledem ke svému talentu měl přísný režim a rodiče mu nic neslevili. Po studiu chemie, fyziky a matematiky na filozofické fakultě pražské univerzity odešel mladý Heyrovský do Londýna, kde se mohl na tamní University College specializovat na disciplíny fyzikální chemie. K jeho nejoblíbenějším patřily přednášky profesora Williama Ramseye, nositele Nobelovy ceny z roku 1904 za objev vzácných plynů ve vzduchu a za jejich zařazení v periodické soustavě prvků. A právě zde se mladý český chemik poprvé setkal s elektrochemií, která mu přinesla v budoucím životě nejednu pernou chvilku, ale také zasloužený úspěch.
Po první světové válce Heyrovský svůj studijní pobyt v Londýně úspěšně ukončil »velkým doktorátem“, jak se říká celé té těžké cestě vyplněné studiem a vlastním bádáním a ukončené obhajobou disertační práce s právem používání titulu doktora věd. Z prostředí anglických badatelů si odnesl řadu cenných zkušeností. Mezi nejvýznamnější jistě patřila zásada, že laboratorní práci je třeba vždy organizoval tak, aby se odvíjela přesně, logicky i s jednoduchou aparaturou.

Prvním místem, kde jedenatřicetiletý Heyrovský začal pracovat, byl Ústav analytické chemie Karlovy univerzity v Praze. To se psal rok 1921. Nastoupil totiž jako asistent u profesora Bohuslava Braunera, vynikajícího českého chemika, jenž byl jedním z prvních, kdo pochopil zásadní důležitost Mendělejevova periodického zákona a kdo dokázal určit atomovou váhu nejednoho prvku ze skupiny vzácných zemin. Tento syn Františka Augusta Braunera, vedle Palackého a Riegra snad vůbec nejuznávanějšího českého vlasteneckého politika 19. století, si získal velké mezinárodní jméno, o čemž svědčí i ta skutečnost, že byl členem sboru navrhovatelů na Nobelovu cenu za chemii. Heyrovského pocty se samozřejmě již nedožil, neboť zemřel v roce 1935. Ale instinktivně vytušil, že má mimořádně nadaného asistenta, kterému poskytoval nejlepší možné podmínky k rozvoji, zejména v onom novém oboru, který se jmenuje elektrochemie. Neuplynul ani rok a z asistenta Heyrovského se stal nejdříve mimořádný a v roce 1926 řádný profesor. Nutno dodat, že vůbec první profesor fyzikální chemie na české Karlově univerzitě.

Když jako mladému asistentovi jednou navrhli, aby se zabýval jevy povrchového napětí rtuti, nechal rtuť odkapávat ze skleněné trubičky s velmi malým vnitřním průřezem. A jelikož takové měření, respektive vážení kapek, představovalo pro mladého badatele nesmírně nudnou metodu, rozhodl se pro vylepšení postupu. Dnes bychom řekli inovace. Zkusil měřit elektrický proud, který byl mezi rtutí v trubičce a rtutí, která se nacházela na dně nádoby. Skleněná trubička ústila do roztoku, kterým již procházel stejnosměrný proud. Mladý vědec tak zavedl metodu, která může podstatnou měrou napomoci sledovat nepatrná kvanta rozličných látek rozpuštěných ve vodě a navíc i zjišťovat jejich poměrné zastoupení.

Polarografie

Heyrovský pak věnoval celou svoji vědeckou kariéru télo analytické metodě, kterou nazval polarografií. Ve spolupráci s japonským kolegou Masuzo Sikatou zkoncipoval v roce 1924 polarograf, tedy automatický přístroj k zapisování polarografických křivek. Stručně řečeno: sestavil jej ze zdroje regulovatelného stejnosměrného napětí a galvanometru registrujícího proud, který procházel analyzovaným roztokem mezi polarizovatelnou indikační elektrodou a pomocnou nepolarizovatelnou elektrodou. Dokázal, že pomocí tohoto přístroje lze rychle a přesně určit složení roztoku, aniž by došlo k jeho změně, s tím, že je i nadále použitelný. Brzy se potvrdily Heyrovského předpovědi, že tato metoda nalezne uplatnění nejen v chemickém průmyslu, potravinářství a farmaceutice, ale i při kontrole životního prostředí a rovněž k určování značného počtu anorganických i organických látek v řadě materiálů i ve stopových koncentracích.

Zápal Jaroslava Heyrovského pro vědeckovýzkumnou práci byl tak mocný, že když se v roce 1926 oženil, tak se svojí chotí Marií odjel na svatební cestu na pařížskou Sorbonnu, která se protáhla na půl roku. Šlo samozřejmě o studijní pobyt, při kterém porovnávali polarografii se spektrální analýzou. Jisté nepřekvapuje, že se právě na půdě této slavné instituce setkali s jinou vášnivou badatelkou, s Marií Curieovou. Heyrovského manželka byla po celý život jeho věrnou spolupracovnicí, které patří velký obdiv. Vždyť i výchova dvou dětí – dcery Jitky a syna Michaela – spočívala především na jejích bedrech. Tatínek totiž obvykle pracoval od časných ranních hodin až do sedmé večer a rovněž práce o víkendech nebyla v jeho případě žádnou výjimkou. Přesto si však dokázal někdy najít alespoň trochu času, aby si zahrál na klavír nebo zašel na fotbal, který patřil už od dětství k jeho nejoblíbenějším sportům.

Snad to bylo jeho nadšení pro práci, pohoda v rodině a vůbec mladistvý zjev, že Heyrovský býval svými studenty někdy považován za jednoho z nich. To se samozřejmě neobešlo bez komických situací,    které pan profesor vždy s úsměvným nadhledem dokázal překlenout. Byl proto velmi oblíben. Stejně tak si získával přízeň posluchačů i tím,  že uměl poutavě přednášet a hlavně vysvětlit i takové záležitosti svého oboru, které svojí složitou povahou zrovna neskýtaly příliš mnoho prostoru k chápavému úsměvu.

V polovině třicátých let, když byl Heyrovský v rozpuku sil, se zdálo, že se jeho renomé podstatně rozšíří po celém světě. Svědčilo o tom pozvání k přednáškovému turné po Spojených státech, které na téma polarografie uskutečnil v podobě přednášek na několika amerických univerzitách během roku 1933. V následujícím roce ho pozvali do Moskvy, kde vystupoval na vědecké konference konané při příležitosti 100. výročí narozenin vynikajícího ruského chemika Dmitrije Ivanovice Mendělejeva. Avšak brzy byl jeho mezinárodní rozlet zastaven. Nacisté obsadili republiku, začala druhá světová válka a došlo k uzavření českých vysokých škol. A Heyrovskému při vší té smůle opět zasvitl paprsek naděje. Ukázalo se, že německý profesor Johann Böhm, jenž převzal vedení ústavu, nebyl žádný horlivým přívržencem nacismu, ba naopak, což se projevilo i tím, že pod svým krytím nechal Heyrovského u sebe pracovat. To také přispělo k tomu, že válečná léta byla naplněna usilovnou prací, neboť právě v jejich průběhu dokázal vylepšit svoji metodu polarografie, a to jak za pomoci osciloskopu, který zaznamenával prudké proměny elektrodových potenciálů, tak i zavedením rtuťové elektrody tryskové vedle kapkové. Mohl o tom napsat i vědeckou publikaci.

Od šéfa badatelského ústavu k Nobelově ceně

Avšak v květnu 1945 se vše posuzovalo revoluční optikou. Stačilo slovo jednoho nebo dvou lidí a Heyrovského pobyt v chemickém ústavu byl prostě považován za kolaboraci a basta! Teprve s pomocí velkého počtu skutečných svědků, jak vědeckých pracovníků, tak i studentských organizací, byl nakonec rehabilitován nejen Heyrovský, ale i samotný  Böhm. V roce 1950 byl Heyrovský jmenován šéfem samostatného Polarografického ústavu při Karlově univerzitě a o dva roky později slavnostně prohlášen akademikem, což byla tehdy velmi prestižní a vůbec nejvyšší vědecká hodnost. V roce 1955 mu bylo uděleno vysoké státní vyznamenání, Řád republiky.

Akademik Jaroslav Heyrovský v prosinci 1959 oslavil své devětašedesáté narozeniny a jako nejlepší dárek, který mohl dostat, bylo udělení Nobelovy ceny za chemii, kterou si osobně ve Stockholmu převzal z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI.

Český projev profesora Ólandera

„Pane profesore Heyrovský, jste původcem jedné z nejdůležitějších metod současné chemické analýzy,“ česky prohlásil tehdy ve svém úvodním projevu profesor G. A. Olander z Královské švédské akademie věd a k překvapení všech přítomných pokračoval i nadále bezchybnou češtinou: „Váš přístroj je mimořádně jednoduchý, jen něco padajících rtuťových kapiček, ale Vy a Vaši spolupracovníci jste ukázalí, že ho lze užít k nejrozmanitějším účelům. Trvalo řadu let, než si polarografické metody povšiml zahraniční svět. Ale od té chvíle její význam stále víc a více roste, ne skoky, aby na sebe upozorňovala nezasvěcené, nýbrž postupně získávala tato metoda důvěru analytických chemiků.«

I nadále velmi plodným vědcem

Po Nobelově ceně následovaly další pocty a další uznání a čestná členství v řadě světových vědeckých institucí od Německé akademie věd v Berlíně až po Americkou akademii věd a umění v Bostonu. Rok po jejím udělení byl Heyrovský podruhé vyznamenán Řádem republiky. Heyrovský byl i nadále velmi plodným vědcem i autorem publikací, které se těšily velkému zájmu v zahraničí. Například v roce 1962 vydal Základy polarografie (společné s J. Kutou), které byly přeloženy do pěti jazyků, včetně angličtiny (1966). Oborová čestná plaketa Československé akademie věd za zásluhy v chemických vědách nese Heyrovského jméno. Také Ústav fyzikální chemie a elektrochemie byl po něm pojmenován.

Vynikající český vědec akademik Jaroslav Heyrovský skonal na Velikonoční pondělí 27. března 1967. Bylo mu sedmasedmdesát let.

Michal RYBÍN, Archiv NoS