Dioxin

agent-orangeTermínem dioxin je označována celá skupina nejnebezpečnějších xenobiotik – přírodě cizích látek.

Dioxin je totální jed, který působí na vše živé, od baktérií po člověka. Nebezpečí, jež dioxin představuje, můžeme rozsahem přirovnat pouze k následkům použití jaderné zbraně.



Na počátku třicátých let začala americká firma Dow Chemical vyrábět nové prostředky na konzervování dřeviny — polychlórfenoly, první látky obsahující dioxin. Už v roce 1936 se ve státě Mississippi objevily v masovém měřítku mezi dělníky, kteří pomocí tohoto prostředku zpracovávali dřevo, různé převážně kožní choroby. Postupem doby přicházely zprávy o nových a nových analogických případech. Jejich dalšímu rozšíření napomohla druhá světová válka. Právě tehdy byly v USA na základě stejných látek (získány první herbicidní přípravky, které měly v podstatě hormonální účinky. Měly být použity k ničení vegetace v Japonsku, ale do výzbroje americké armády byly zařazeny až po válce. V téže době se začaly používat i pro mírové účely — k hubení plevele v obilných porostech, k ničení porostů křovin a stromů. Vojenskoprůmyslovým kruhům USA to umožnilo vybudovat ohromné výrobní kapacity.

Různých havárií a případů poškození zdraví bylo při výrobě těchto látek velmi mnoho, ale téměř nikdy nebyla veřejnost informována. Ještě dnes se neví, jaké následky zanechaly na zdraví obyvatelstva a na životním prostředí. Zvláště v letech 1961 až 1970 docházelo často k úniku dioxinu. Závody vyrábějící dioxin pracovaly na nejvyšší obrátky, aby uspokojily ohromné vojenské objednávky armády USA, která herbicidy používala v jižním Vietnamu. K explozím a následnému poškození zdraví nedocházelo pouze v továrnách v USA, ale také v NSR, Holandsku, Francii, Itálii a ve Velké Británii. S výjimkou případů, ke kterým došlo ve Francii, tomu až do konce sedmdesátých let 20. století tisk nevěnoval pozornost.

K nejhorším patřila havárie v továrně firmy Philips Duffar v roce 1963 v Amsterodamu. Po havárii byly výrobní haly demontovány a potopeny v oceánu. Strašná byla i katastrofa v italském Sevesu v roce 1976, kdy byli postiženi nejen zaměstnanci továrny, ale i místní obyvatelstvo. Při likvidaci následků bylo nutno na velkém území odstranit povrchovou vrstvu orné půdy.

Přitom byla vysoká toxicita dioxinu zjištěna už v roce 1957 skupinou vědců v NSR a zároveň i v USA po nešťastném případu s americkým chemikem J. Dietrichem, který se věnoval syntéze dioxinu a příbuzných látek. Avšak i tato skutečnost byla před veřejností utajena a sloučeniny syntetizované J. Dietrichem převzaly k dalšímu výzkumu vojenské úřady.

Tehdy už dioxin jako součást nejrůznějších přípravků v široké míře pronikl do techniky, zemědělství, textilního a papírenského průmyslu, do medicíny a veterinárního lékařství. Kolem roku 1960 dosahovala výroba těchto přípravků impozantní úrovně mnoha tisíc tun ročně. Biocidní, insekticidní a herbicidní přípravky obsahující dioxin se vyvážely do velkého počtu zemí amerického evropského kontinentu, dále do ěkterých zemí Afriky a jihovýchodní Asie, do Austrálie a Oceánie. Dioxin se dostával do orné půdy i vodních ploch značné části světa.

Později se zjistilo, že herbicidy, které byly v šedesátých letech dodávány na americký vnitřní i zahraniční trh, obsahovaly dioxin v koncentracích stokrát a dokonce i tisíckrát převyšujících přípustnou mez. Do životního prostředí se tak v USA dostaly stovky kilogramů jedu. Přibližně stejné množství se objevilo i na území států, které  výrobky z USA dovážely.

Poločas rozpadu dioxinu v přírodě přesahuje deset let. Orná půda a další prvky životního prostředí jsou jeho spolehlivým skladovacím prostorem. V organismu teplokrevných zvířat se nejdříve dostává do tukových tkání (může zde zůstat i déle než sedm let) a pak se postupně hromadí v játrech, brzlíku atd. Už v malých dávkách vyvolává těžká kožní onemocnění, poškozuje krvetvornou, imunitní a nervovou soustavu. Zvlášť silně působí na placentu a plod, narušuje vývoj nového organismu a to i po porodu, kdy se zákeřně soustřeďuje hlavně v mateřském mléku. Dioxin vyvolává genetické změny a má karcinogenní účinky. A jako by to všechno ještě nestačilo, anomálie lidí postižených tímto jedem se mohou předávat i dědičně.

V čem spočívá mechanismus jeho působení? Problém je v tom, že dioxin silně reaguje s fermentem, který v lidském organismu hraje velkou roli. Tímto fermentem je cytochróm P-450 s velkým množstvím nejrůznějších forem. V játrech plní obranné funkce a přetváří cizorodé látky na sloučeniny, které se z organismu snadno vylučují. V jiných orgánech — v kůži, plících, nadledvinkách, zažívacím traktu — se tento ferment spolupodílí na chemickém přetváření látek pro organismus nejdůležitějších: hormonů, neuromediátorů, regulátorů životních funkcí buněk, ničím nenahraditelných aminokyselin … Dioxin výrazně zvyšuje aktivitu cytochrómu (desetkrát až stokrát) a mění ho z přítele na nepřítele. Když se dioxin dostane do organismu, naruší v něm prakticky všechno: mění látkovou výměnu v buňkách a tkáních, snižuje jeho pracovní schopnost a obranu proti škodlivým vlivům, tlumí činnost jednotlivých orgánů. Například játra začnou měnit celou řadu neškodných látek — přírodních i syntetických — na jedy, které jsou pro organismus vysoce nebezpečné.

Přírodě dnes samozřejmě nehrozí pouze znečištění dioxinem. Ekologické problémy zajímají každého. Ale málokdo ví, že dioxin mimo jiné zvyšuje citlivost živého organismu na jiná xenobiotika, na nejrůznější nečistoty obsažené v životním prostředí.

Už v sedmdesátých letech byly při pokusech na zvířatech prokázány všechny zákeřné vlastnosti dioxinu. Oficiální kruhy USA však potvrdily, že tyto údaje nelze bez přímých důkazů aplikovat na člověka. Vietnamští vědci však důkazy předložili.
Vietnam je totiž jedinou zemí na světě, proti níž byla vedena skutečná chemická válka. Ve Vietnamu bylo zničeno 25 000 km2 lesů, 13 000 km2 osevních ploch, postiženo bylo půldruhého miliónu lidi.

Když se začteme do materiálů ze šedesátých let, překvapí nás, jak ohromný prostor byl v USA věnován propagandě nového druhu zbraní masového ničení. Byl pro něj zvolen nevinný název defolianty — prostředky způsobující opadávání listů. Ve veřejně publikovaných předpisech armády USA mu byla přisuzována úloha pomocníka při demaskování partyzánů a ničení jejich potravinové základny. Tisk dokonce vychvaloval humánnost tohoto druhu zbraní. Vysoce postavení představitelé armády a vlády USA ve svých prohlášeních zaručovali naprostou bezpečnost pro životní prostředí.

Ve skutečnosti to byla zbraň ekocidy a genocidy. Pokrokoví američtí vědci pozvedli jako první svůj hlas v boji proti chemické válce ve Vietnamu. Jejich vystoupení však zůstalo bez povšimnutí.

Podle neúplných oficiálních údajů použily USA v letech 1961 až 1972 ve Vietnamu 96 000 tun herbicidů, z nichž 57 000 tun obsahovalo dioxin. Utajenými zůstaly zprávy o rozsahu manipulace s herbicidy v Laosu a v Kambodži (nemluvě ani o první zkoušce vojenského využiti herbicidů v Jižní Koreji). Můžeme pouze vycházet z toho, že v šedesátých letech se jen výroba herbicidů obsahujících dioxin zvýšila na základě vojenských objednávek o více než 100 000 tun.

Autoři článku měli několikrát možnost pobývat ve Vietnamu. To, co tam člověk vidí a slyší, se vymyká jakékoliv představivosti. Obzvláště smutné vzpomínky zanechává zoufalství mnoha vietnamských žen, které přišly o největší životní radost — o možnost mít zdravé děti.

Jak vyplynulo z výzkumů, jsou anomálie v chromozómech Vietnamců zasažených herbicidy stejně jako u obyvatel Hirošimy, kteří přežili atomové bombardování. Výskyt onemocnění rakovinou jater se v postižených oblastech Vietnamu v letech války zvýšil až třikrát a stále je velmi vysoký. V rodinách, kde muž a žena nebo alespoň jeden z nich byli vystaveni působení herbicidů nebo žili na zasaženém území, se výrazně zvýšil počet vrozených vad u dětí: nedostatečný vývin hlavy, vodnatelnost mozku, chybějící nos, oči, uši, horní čelist nebo dokonce i celé části těla — předloktí, břišní stěna atd. Mnohé z těchto odchylek nebyly dosud v žádné jiné oblasti světa zjištěny. Nejhroznější následky vyvolaly přípravky známé pod názvem Orange Agent, které obsahovaly vysoce toxický a v životním prostředí stabilní dioxin.

V roce 1983 bylo v Ho Či Minově Městě na mezinárodním sympoziu, které se zabývalo nepřímými důsledky chemické války ve Vietnamu, poprvé veřejně konstatováno vysoce nebezpečné působení dioxinu na člověka. A ve stejné době byl dioxin stále ještě součástí herbicidů a i nadále se používal pro mírové účely. Jsou například známy případy jeho rozsáhlého používání při ničení vegetace v údolí řeky Tocantins v Brazílii (realizátorem byla firma Dow Chemical).

V SSSR byla v roce 1973 zakázána výroba a používání základního zdroje, z něhož dioxin pronikal do životního prostředí — herbicidu 2, 4, 5-T. Dioxin má však ještě další zadní vrátka. Do přírody proniká společně s různými produkty derivátů chlóru, s jejich odpady, při spalování smetí v kamnech … Velké množství těchto druhotných zdrojů vyvolává obavy.

Problém dioxinu se netýká jen jednotlivých regionálních a národních zájmů. Je nebezpečný i stovky a tisíce kilometrů od míst, kde se dostal do životního prostředí, do přírody, protože se může přenášet vzdušnými i vodními proudy a migrujícími organismy, dobře se mu „cestuje“ v potravinovém řetězci. Boj s dioxinem ztěžuje to, že krajně nízké, ale přesto nebezpečné koncentrace tohoto jedu není prakticky možné zjistit běžnými metodami analýzy. Stejně tak nelze zničit dioxin v biosféře prostředky dostupnými pro použiti ve velkém měřítku.

Jedinou možností je vůbec nedopustit ukládání dioxinu v přírodě.

Z knihy PRAVDA O CHEMICKÉ VÁLCE (Pravda o chimičeskoi vojne)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *