1968: Utajení britští dobrovolníci

Počátkem května 1968 byly v Československu v plném proudu události, které vešly do dějin jako pražské jaro. 

Východoněmecký list Berliner Zeitung přinesl 9. května senzační zprávu, že do Prahy přijely americké vojenské jednotky s tanky a očekávají se i jednotky bundeswehru, „aby se v Československu nastolil kapitalismus“.

ČTK tuto zprávu dementovala, neboť ve skutečnosti se v Davli a také v Mostu začal točit film z druhé světové války – Most u Remagenu. Tanky si americká produkce půjčila v Rakousku, osm stovek komparsistů dodala česká strana. Ovšem jenom hrstka zasvěcených věděla, že si v komparsu zahrálo i několik britských vojenských dobrovolníků, kteří byli v případě cizí intervence připraveni na žádost čs. vlády operovat v Československu.

Tento fakt tehdejší východoněmečtí přátelé přirozeně neznali a nikdy ho zřejmě neodhalila ani sovětská zpravodajská služba. Těch několik mužů bylo ve skutečnosti příslušníky malých, dobře vycvičených průzkumných jednotek mezinárodních dobrovolníků pod britským velením, které se v srpnových dnech roku 1968 nacházely v okolí Prahy, Brna a Bratislavy. Celá přísně utajovaná akce nešla přes britské oficiální kruhy a svědectví o ní se rozhodl – po 35 letech – podat Jan Mrázek, tehdejší pracovník britského oddělení Ministerstva zahraničí ČSSR.

Dopis s vizitkou

Počátkem července 1968 se na vrátnici ministerstva zahraničí objevila obálka adresovaná Janu Mrázkovi. Text dopisu i adresa na obálce byly napsány stejným psacím strojem a podle jiné korespondence adresát poznal, že byl sepsán na britské ambasádě. Nepřišel poštou, nebyl datován ani podepsán, přiložena byla pouze vizitka na jméno D. G. Stewart-Smith. Sedmnáctibodový strojopis byl v záhlaví označen jako Text podmínek, za nichž by britští vojenští dobrovolníci operovali v Československu . „Po jeho přečtení jsem si hned uvědomil,“ vzpomíná Jan Mrázek při rozhovoru s autorem článku, „že kdyby se text dostal do nepatřičných rukou, mohl to být dokonalý zvací dopis. Co jsem měl dělat? Mohl jsem ho hodit do koše, nikdo by nic neřekl.“ Mrázek ale zvolil jinou cestu. Anglický text okamžitě přeložil a začal pátrat, kdo je StewartSmith. „Na britské ambasádě se mi podařilo zjistit, že se jedná o poslance konzervativní strany s konexemi do rozvědky a plnícího úlohu zprostředkovatele v různých mezinárodních sporech, někdy i za pomoci dobře zorganizované, údajně polosoukromé armády,“ vysvětluje Mrázek. „Informace o StewartSmithovi společně s kopií textu podmínek, jejich překladem a kopií té vizitky jsem předal zástupci náčelníka první správy ministerstva vnitra Miroslavu Čechovi. Neznal jsem tehdy jinou takříkajíc kladnou postavu, které bych důvěřoval. Řekl jsem mu: Bylo by dobré informovat o tom ministra Pavla. Nic víc, nic míň. Originál dopisu jsem nikdy potom nedal z ruky. Byla to třaskavina. Jeho zveřejnění před listopadem 1989 nepřicházelo v úvahu a dlouho po něm také ne. Nechtěl jsem poskytnout zbraň k obhajobě okupace – aby se nikdo z autorů zvacích dopisů nemohl vymlouvat a říkat: Ano, já jsem věděl, že mají přijít britští vojenští dobrovolníci, tak jsem pozval Sověty.“

Hyde a Home

To, že se adresátem dopisu s podmínkami stal právě Jan Mrázek, nebyla náhoda. Z doby svého diplomatického působení na čs. ambasádě v Londýně (1955-58 a 1960-64) měl četné kontakty a po lednu 1968 přijímal v britském oddělení ministerstva zahraničí mnoho delegací z britských institucí, které vyjadřovaly podporu personálním změnám a snahám o demokratizační proces v Československu. „Téměř všechny delegace z Británie šly tehdy přese mne. Jednou z nich byla někdy na konci června i skupina, kterou vedl lord Plurendel, což byl poradce premiéra Harolda Wilsona,“ vzpomíná Mrázek. „Byl mezi nimi i konzervativní poslanec Montgomery Hyde, za války šéf britského zpravodajství v Tichomoří. Natáčeli zde krátký film o lidech z britského oddělení, kteří podporovali Dubčeka. I mě si tehdy fotografovali, což jim mělo zřejmě posloužit při dalším navazování kontaktů.“ Při jedné večeři s Mrázkem naznačil Hyde obavy z možné okupace – na území Československa skončily manévry Varšavské smlouvy (Šumava), ale sovětská vojska otálela s odchodem. „Hyde se například vyptával, zda bychom se byli schopni okupaci bránit, jak by reagovalo obyvatelstvo a samotný Dubček. Doslova mi říkal: Nebuďte naivní, oni přijdou. Přijdou ale také do Rumunska a do Jugoslávie.“ Dodejme, že Hyde zřejmě ledacos věděl o tom, co bylo z britských archívů uvolněno až v roce 2000. Totiž dokumenty o tom, že britská rozvědka věděla v létě 1968 o úmyslu Sovětů obsadit Rumunsko a později získala dokonce i přesné datum zahájení zamýšlené invaze (byť zůstalo tajemstvím, proč ji Sověti na poslední chvíli odvolali) – viz The Guardian a The Observer z 9. ledna 2000. Již předtím, v květnu 1968, se na ministerstvu zahraničí ohlásil šéfredaktor zahraniční rubriky britských Timesů a jejich vojenský korespondent Charles Home (synovec bývalého britského premiéra). „Přijel s návrhem na pokračování dialogu mezi NATO a Varšavskou smlouvou a zajímal se o možnost vzájemné redukce sil. Současně chtěl poznat naši vnitropolitickou situaci a v debatě mezi čtyřma očima jsme došli k otázkám, co by se v případě eventuálního útoku dalo vojensky dělat,“ říká Mrázek. „Později jsem pro něj spěšně překládal vystoupení generála Prchlíka, který tehdy vypracoval obranný plán pro případ, že by československá armáda musela bránit státní hranice proti členským zemím Varšavské smlouvy. Home byl u nás ještě i po invazi a v září 1968 ho sovětská vojenská policie zatkla při špionážní akci na ruských vojenských základnách.“

Chtěli souhlas OSN

Podle Mrázka byla britská ambasáda v roce 1968 velmi aktivní a lobbovala k podniknutí jakýchkoli kroků na podporu demokratizačního procesu v Československu. „Tehdejší velvyslanec Cecil Parrot svým způsobem uznával to, čemu se říkalo socialismus s lidskou tváří, a jeho aktivita se přenášela i na naše oddělení na ministerstvu zahraničí,“ podotýká. Právě Parrot v mnohém instruoval britského delegáta v OSN lorda Caradona, který na jeho půdě prováděl neoficiální sondáž mezi zástupci některých zemí se záměrem získat je pro myšlenku vyslat mírové jednotky na pomoc demokratizačnímu procesu v Československu pod kontrolou legální vlády ČSSR. „Američané, kteří se k tehdejšímu obrodnému procesu stavěli skepticky, se ale proti této iniciativě postavili,“ říká Mrázek a dodává, o co vlastně šlo: „Parrot přes Caradona navrhoval poskytnout za souhlasu OSN pomoc vysláním britských dobrovolníků operujících na úrovni pořádkových sil společně s čs. hlídkami, o jejichž zakládání se tehdy ve vládě uvažovalo a psalo se o tom iv našem tisku. Hlídky měly sloužit k zajištění veřejného pořádku a každou měl tvořit jeden voják a jeden policista – a tak se, podle Britů, jevila jistá šance přidat k těmto hlídkám dalšího člena se statutem mezinárodní organizace. Pro čs. stranu, která v té době nevěděla nic o možné intervenci, byla tato možnost ideologicky lákavá, ale prakticky těžko uskutečnitelná, pokud by se za ni nepostavila OSN.“ Jak vzpomíná Mrázek, téma britských dobrovolníků, zvláště jejich personální složení, bylo v obecné poloze diskutováno na schůzce s Hydem. Mrázek měl představu žoldnéřů, kteří působili různě po světě, kde se podíleli na všelijakých převratech, a teď by se měli objevit v Československu? A nejsou jejich členy třeba i bývalí nacisté? Hyde ho ujistil, že tomu tak není a že jsou pečlivě vybíráni – v tomto případě z řad českých krajanů nebo emigrantů usazených většinou v Jihoafrické republice a bez výjimky mluvících česky.

Zahráli si v komparsu

Debata s Hydem proběhla v pražské restauraci Sedm andělů někdy na přelomu června a července 1968. Nedlouho poté obdržel Mrázek inkriminovaný dopis s formulací podmínek chování jednotek dobrovolníků na území ČSSR, ale netušil, kdo z britských návštěvníků ČSSR stál v jeho pozadí. Za další týden se telefonicky ozval neznámý hlas, který se představil jako Mr. Cape, a nabídl Mrázkovi schůzku v restauraci u Černého vola poblíž ministerstva, kam se chodívalo s britskými delegacemi nebo diplomaty na pivo. Ve smluvený čas čekal u stolu starší pán v nazelenalém tvídovém saku. Odvolával se na různá nekonkrétní doporučení jeho známých a žádal o radu, kde by mohl v Československu i se svými přáteli strávit dovolenou. Po delším oťukávání vyšlo najevo, že muž se skotským přízvukem nepozval Mrázka jenom kvůli své dovolené. Když se dověděl, že Mrázek ještě nedostal vyjádření k nabídce dobrovolníků, poznamenal, že to předpokládal. Dodal, že on sám k akcím podobného typu oficiální souhlas nikdy nedostal. Doufal ale ve spolupráci na úrovni poradce. „Poté mě vždy telefonicky kontaktoval na pracovišti a několikrát jsme se setkali na večeři v různých restauracích a jednou také u mě na chalupě nedaleko Jílového. Ptal se vždy, co je nového, zajímala ho třeba situace ve vedení KSČ, vždy si dělal poznámky,“ upřesňuje Mrázek. „Ačkoli v dopise se psalo o podmínkách případného působení oněch dobrovolníků, od Capa jsem se dověděl, že už jsou někteří u nás, i když mi nikdy žádný konkrétní údaj o jejich počtu neřekl. Pochopil jsem, že pod různým krytím se určitý počet jednotek dobrovolníků nachází v okolí Prahy, Brna a Bratislavy, další pak, jak také naznačoval, čekali i se zbraněmi na rakouských hranicích. Nevím, zda byl Cape jejich velitelem, ale měl je zřejmě na starosti.“ Ke krytí jedné skupiny bylo využito natáčení amerického filmu Most u Remagenu. Od Capa se Mrázek dověděl, že po dohodě s pomocným režisérem filmu, Američanem, se několik česky mluvících britských dobrovolníků účastní natáčení jako součást komparsu. Jednou se mezi řečí pan Cape zmínil Mrázkovi: „Víte, oni jsou šťastní, že si mohou vystřelit alespoň slepými náboji.“ Později, bylo to jen několik dnů před 21. srpnem, pozval Cape Mrázka, aby se přišel podívat na natáčení, které se odehrávalo nedaleko jeho chalupy. Uvidí prý celý kompars a bude to pro něj určitě zajímavé. „A bylo, protože mi dopředu neprozradil, že i on si zahraje ve vypůjčené uniformě německého důstojníka v rámci jedné filmové epizody,“ vzpomíná Mrázek s úsměvem. „Po sovětské invazi jsem však pana Capa už nikdy nepotkal a nemohl ani ocenit jeho herecký výstup. Hotový film jsem později viděl v kině, ale nevybavuji si, zda tam scéna s Capem byla.“

Zásluhy Harolda Wilsona

Několik dnů po obdržení dopisu měl Jan Mrázek ještě jednu zajímavou schůzku. Telefonicky si ji s ním sjednal bankéř Ronald Grierson. „Na nikoho se neodvolával a řekl přímo, že jeho banka chce navázat styky s řediteli našich bank s tím, že perspektivně může pomoci našemu obrodnému procesu finanční částkou. Výsledkem jednání byl jeho příslib, že výdaje spojené s případným působením dobrovolníků budou hrazeny z Londýna bankou z Cape Townu,“ říká s dodatkem, že mu Grierson totéž – samozřejmě ve skryté podobě – potvrdil i dopisem z Johannesburgu 4. srpna 1968. Jan Mrázek se nikdy nedověděl – po roce 1968, ani po roce 1989 – jaký byl osud dopisu, který i s překladem postoupil vedení první správy. Nedověděl se ani, zda se text vůbec dostal k ministru Pavlovi. „Vím jenom, že krátce poté byl návrh na zřízení oněch pořádkových hlídek ve vedení zamítnut. Z toho usuzuji, že bylo možné, že se podmínky ‚někam` dostaly a že se ‚někdo` tohoto neobvyklého britského návrhu zalekl. Důkazy o takovém chodu věcí ale žádné nemám.“ I po 35 letech je Mrázek přesvědčen, že celá aktivita s dobrovolníky vyšla z řad tehdy vládní Labour party a uskutečnila se s vědomím premiéra Harolda Wilsona, byť se k tomu nemohl oficiálně přihlásit. (Samotnou operaci s nasazením dobrovolníků však prováděla rozvědka – a tu měli v rukou konzervativci.) O pět let později se Wilson podle Mrázka velkým dílem zasloužil, že v normalizovaném Československu nezačaly politické procesy s tisícovkou „exponentů pravice a nepřátel socialismu“. Tento seznam Šalgovičovy komise se dostal Britům do rukou a ti přišli s návrhem uskutečnit jeho cestu do Prahy (Wilson byl tehdy vůdcem opozice). Po složitém jednání v zákulisí – problém spočíval ve zdůvodnění návštěvy ČSSR vzhledem k mezinárodní izolaci Husákova režimu – se to v dubnu 1973 podařilo. Veřejně sice Wilson proti režimu nic přímo neřekl a omezil se na nutnost zachovávání občanských svobod, písemné informace o důvodu jeho návštěvy však dostal Gustáv Husák předem a přišly mu zřejmě ipoliticky vhod. Mrázek tehdy Wilsona při pětidenním pobytu doprovázel. „Svůj odpor k Šalgovičovu seznamu dával během své návštěvy neustále najevo,“ říká, „a jednoho večera při posezení u hořící vatry hodil demonstrativně Šalgovičův seznam do ohně s komentářem, že to je místo, kam patří. Dodal, že nemůže přihlížet k tomu, že by v Československu měl být někdo za svoje postoje v období pražského jara potrestán.“

Původní Mrázkův překlad:

„Britští vojenští dobrovolníci by byli ochotni operovat v Československu podle následujících podmínek:

1)Vstoupili by do země pouze na žádost čs. vlády, která by skutečně zastupovala přání lidu, a podléhali by její politické kontrole. Dobrovolníci by byli pod velením čs. ozbrojených sil čelících cizí intervenci.

2) Dobrovolníci by se řídili válečnými pravidly; podléhali by disciplinárně svému veliteli ; nosili by označení hodnosti a své zbraně otevřeně.

3) Dobrovolníci by hájili územní celistvost existujících státních hranic jak proti ozbrojené menšině, která by inscenovala protilidový puč, tak i proti cizí intervenci.

4) Dobrovolníci by trvali na právu na sebeurčení československého lidu.

5) Dobrovolníci by se snažili býti nápomocni při dodržování zákonných předpisů a občanských svobod, jak jsou stanoveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN a s přihlédnutím k vlastnímu národnímu dědictví Československa.

6) Dobrovolníci by se absolutně zdrželi jakéhokoliv pokusu diktovat jak formu politické správy země, tak i která strana či strany mají vládnout.

7) Dobrovolníci se zavazují zachovávat zásadu, že konečná rozhodnutí týkající se Československa bude činit lid. (…)

13) Dobrovolníci se zavazují, že opustí Československo na žádost vlády, která se řídí přáním lidu…“

Miroslav Šiška

Právo, 16. 8. 2003 – str. 15

Ze stránek : http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/msi_ubd.htm