Kdo to byl Lavrentij Berija ? (2)
Lavrentij Pavlovič Berija – jméno muže, který dlouho ovlivňoval život Sovětského svazu a také dalších socialistických zemí. Co o něm víme ?
Represím byli vydáni nejen sami „nepřátelé lidu", ale i jejich rodiny, blízcí i vzdálení příbuzní, spolupracovníci a přátelé. Berija měl svou osobní kancelář ve všech věznicích, kde byli drženi „političtí vězni". Téměř každou noc se osobně účastnil toho, čemu se říkalo „výslech" a co bylo ve skutečnosti mučením vyslýchaných. Teprve k ránu si odcházel „odpočinout" a v jeho pracovně dál zasedali soudcové z vojenského kolegia, jimž pak už obvykle stačilo jenom pár minut, aby rozhodli o lidském osudu.
Glafira Bljucherová, vdova po slavném sovětském maršálovi Vasiliji Bljucherovi, popraveném roku 1938, prožila sedm měsíců v samovazbě. V týdeníku Nědělja vzpomíná:
„Nikdy nezapomenu na první výslech, který řídil Berija osobně, zřejmě ze sadistické zvědavosti. Choval se nadutě.
Nedíval se na mě, spíš si mě odcizeně prohlížel, jako by měl pod lupou drobný hmyz. Vál z něho chlad a lhostejnost ke všemu lidskému v jeho oběti… Byla to doba, kdy jsme trpěli nejen my, likvidovaní fyzicky a ponižovaní morálně. Kdokoliv, nechť byl obklopen jakoukoliv úctou, mohl být v kterémkoliv okamžiku vydán ponižování a zašlapán do bláta!"
Ve třicátých letech znal snad každý jméno generála Douglase, jak se říkalo známému sovětskému letci Jakovu Smuškevičovi ve Španělsku, kde bojoval. Roku 1939 byl jmenován náčelníkem vojenského letectva Rudé armády.
Počátkem roku 1941, v předvečer Velké vlastenecké války, začalo zatýkání v letectvu. Byl zatčen i Jakov Smuškevič, přímo na nemocničním lůžku, kde ležel po operaci nohou. Do vězení byl dopraven na nosítkách. Podle rozkazu podepsaného Lavrentijem Berijou byl 28. října 1941 spolu s dalšími devatenácti vysokými důstojníky popraven.
Předtím, v srpnu, se ale podařilo k Berijovi proniknout dceři Jakova Smuškeviče. Zde jsou její vzpomínky:
„Kráčela jsem dlouhou temnou chodbou bez jakéhokoliv osvětlení. Vstoupila jsem do obrovské pracovny, na jejímž vzdáleném konci jsem u velkého stolu uviděla podsaditého muže odulé tváře s cvikrem na nose. Řekl mírně, ba dokonce laskavě: ,Uklidni se, nemysli na nic zlého. Ty přece věříš, že se tvůj otec ničím neprovinil, takže se jistě brzy vrátí.‘
Za nějakou dobu mě a maminku také zavřeli. Příkaz k mému uvěznění podepsal Berija: „Žákyni střední školy Smuškevičovou Rózu jako dceru vlastizrádce zbavit na pět let svobody; trest nechť si odpyká v pracovních nápravných táborech s následným doživotním vyhnanstvím.‘
To, co se dělo v ďábelské kuchyni Beriji a jeho pohůnků, by se dalo považovat za groteskní fantasmagorii, kdyby to nevyúsťovalo v krvavou tragédii. Vyprávění o jedné takové provokaci, pečlivě zinscenované, ale přesto zmařené, přinesl nedávno časopis Ogoňok. Cestou do práce byl ministr námořního loďstva SSSR Alexandr Afanasjev unesen neznámými osobami a převezen do jakési vily, kde byl představen „šéfovi americké rozvědky", byla mu nabídnuta spolupráce. Když tuto „čest" ostře odmítl, byl vyzván, aby si to ještě rozmyslel, a bylo stanoveno místo další schůzky. Události se pak vyvíjely následovně: „Jakmile ministr mohl poblíž moskevského sovětu opustit vůz, zamířil rovnou pěšky do Kremlu ke Stalinovi. Ale ten byl zaneprázdněn. Šel tedy za Berijou, jenž měl na starostí vodní dopravu. Byl u něho už přítomen ministr státní bezpečnosti Abakumov, jenž Beriju v této funkci vystřídal. Berija Afanasjevovo počínání schválil, ale poradil mu, aby na schůzku se ,šéfem americké rozvědky‘ přece jenom šel. Když se ministr Afanasjev dostavil na Kuzněcký most a znovu uviděl neznámého z vily, neovládl se a srazil ho k zemi. V mžiku přiskočili pracovníci státní bezpečnosti a ´špióna‘ odvedli … (Jak se ministr dozvěděl později, byl to jeden z Abakumovových podřízených). „Navrhneme tě za tvou bdělost na řád,“ sliboval Berija. Zakrátko však byl Alexandr Afanasjev zatčen a odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody."
Takovými „metodami" se vyřizovaly účty. Ačkoliv oficiálně zastával Berija už jiné funkce, nadále se „staral" o bezpečnostní orgány. Jeho zločinná činnost ve funkci lidového komisaře NKVD vyvrcholila v posledních letech před válkou.
Materiál, který shromáždil známý sovětský novinář Arkadij Vaksberg, nelze cist bez bolesti a hněvu. V týdeníku Litěraturnaja gazeta líčil Berijův „pekelný mlýnek na maso":
„Oběťmi se stali lidé, jejichž jména byla známa nejen v Sovětském svazu, ale i v celém civilizovaném světě. Zahynul vynikající publicista a člen redakční rady listu Pravda Michali Kolcov, geniální divadelní reformátor Vsevolod Mejerchold a vynikající mistr slova Isaak Babel. Všichni byli obviněni z absurdních činů — z protisovětské činnosti, z terorismu, ze styků bezmála se všemi zahraničními rozvědkami… Jak se tyto ´případy‘ vyráběly, lze soudit z protestního dopisu Vsevoloda Mejercholda, který se dochoval v archívech. Zprvu se pod vlivem mučení sám nařkl, ale nalezl v sobě odvahu, aby se od všech těch šílených nesmyslů ještě během vyšetřování distancoval:
,Položili mě na břicho,‘ píše Mejerchold, ´tloukli mě gumovým obuškem přes paty a záda. Když jsem seděl na židli, tloukli mě do nohou. V následujících dnech mě znovu bili, až jsem měl krvavé podlitiny: byla to taková bolest, jako kdyby mi na ta nejcitlivější místa lili vřelou vodu. Křičel jsem a plakal bolestí. Mlátili mě pěstí do obličeje. Vyšetřovatel stále opakoval výhrůžky, že když se nepřiznám, budou mě bít znovu a znovu, že mi nechají nedotčenou jenom hlavu a pravou ruku, abych se mohl podepsat, z ostatního že zbudou pouze rozmlácené zkrvavené cáry. A já jsem to až do 16. listopadu 1939 všechno podepisoval."
Jak později vyšlo najevo, Berija tehdy připravoval monstrproces proti známým osobnostem a předem sestavoval seznamy dalších ,záškodníků‘, ,vyzvědačů‘ a ,teroristů‘. Novými oběťmi zvůle se měli stát známí sovětští spisovatelé, režiséři a herci Leonid Leonov, Valentin Katajev, Vsevolod Ivanov, Jurij Oleša, Sergej Ejzenštejn, Grigorij Alexandrov, Leonid Uťosov a mnoho dalších. Protože se však Vsevolod Mejerchold, Michail Kolcov a Isaak Babel odmítli ke ´zločinům‘ přiznat, byl tento vytoužený Berijův záměr zmařen. Avšak takzvaný kompromat — kompromitující materiál shromážděný během vyšetřování — mohl jako časovaná puma vybuchnout kdykoliv, stačilo stisknout tlačítko. Tyto ,případy‘ připravené do zásoby, které vůdce a učitel Stalin mohl v mžiku dostat na stůl, jakmile by projevil přáni, ležely v Berijově sejfu …
Pokračování