Miedzianka – „uranová“ genocida, která se nestala

Miedzianka – tak se jmenuje opuštěné město slezských horníků, které se v médiích objevuje vždy, když je třeba zmínit nějaké hrozné zločiny sovětského režimu v Polsku.
Tento příběh začíná takto – v létě 2009 se s obtížemi dostal mladý novinář z Poznaně Filip Springer (nar. 1982) do slezského vnitrozemí, kde navštívil tucet hornických měst, které, po vyčerpání suroviny, dnes chátrají. Lidé se rozptýlili do nejbližších regionálních center, kde bývalí horníci rádi vyprávějí novinářům z hlavního města příběhy z hornické práce. A tak se zrodilo malé tajemství horníků z Miedzyanky – skryté pod jedním slovem – URAN!

Čtenáři polského tisku se brzy dozvěděli o mrazivém tajemství „průmyslového podniku R-1“ (Zakłady Przemysłowe R-1), který kdysi existoval ve slezském vnitrozemí, a kde od září 1947 polští horníci pod přísným dohledem sovětských kulometčíků těžili suroviny pro sovětský jaderný průmysl. Jak jste již pravděpodobně uhodli, tak bohatá zápletka nemohla uniknout činovníkům z takzvaného „Ústavu národní paměti Polska“ (Instytut Pamięci Narodowej) a odvážný zaměstnanec této organizace, Dr. Robert Klementowski, okamžitě začal vytvářet celou scénu fabulací, až vydal ohromující pomluvu, nazvanou „Ve stínu sudetského uranu. Těžba uranu v Polsku v letech 1948–1973.“ (W cieniu sudeckiego uranu. Kopalnictwo uranu w Polsce w latach 1948-1973) publikovanou v roce 2010 ve Wroclawi.

Jakkoli se to může zdát podivné, propagandistické metody, využívající historické padělky byly vynalezeny dávno před působením Dr. Goebbelse. Jejich podstata spočívá v jednoduché technologii. Na základě nějaké události (ne nutně skutečné) která představuje primární pole informací, se naroubují další „fakta“, události a souvislosti, které nelze už nijak ověřit. Téměř vždy je charakteristická úplná absence jakýchkoli archivních důkazů, a je nahrazena nějakými výpověďmi očitých svědků, kteří jsou už nedostupní, a jsou plné emocionální manipulace (například příběhy o zbitých, okradených, znásilněných atd.), což příběh zlidšťuje více, než suchý archivní dokument. Poté přichází fáze „šíření“, kdy média a specializované prostředky masové komunikace v různých společenstvích (národních, vlasteneckých, polovojenských, náboženských atd.), aktivně analyzují „fakta“ z primárního pole, ta jsou „obecně přijímaná“ a „dobře známá“ s přihlédnutím k celému obrazu. Takže – pro náboženské organizace je vytvořena varianta s démonizovaným obrazem, pro vlastenecké organizace varianta s rouhačským přístupem k národním hrdinům a symbolům, pro nacionalistické – varianta s ponižováním národního jazyka, historie, státnosti, vlajky, symbolů, atd.

V této fázi zpravidla všechny padělky vchází do každodenního života, po opakované replikaci s přípustnými novinářskými zkresleními, a stávají se „známými historickými fakty“.

Následuje třetí fáze – vytvoření kultu nenávisti. Fiktivní oběti (často jsou jména skutečných lidí vtažena do jiného příběhu, ale častěji jsou jednoduše vymyšleny) vchází do fiktivních událostí – jsou umístěny na pomníky, na pamětní desky, jsou přiřazena k datům smutku. Jelikož se takové události konají vždy v rámci státních nebo místních akcí, přitahují mládežnické a vlastenecké organizace, ve kterých se na základě fiktivních historických událostí generuje mezi mladými přívrženci nenávist vůči ideologickým, národním, náboženským nebo rasovým „odpůrcům“.

Takže rok po vydání sbírky fantazií Dr. Klementovského vyšla kniha již zmíněného novináře Filipa Springera „Miedzianka. Historie zmizení“ (Miedzianka. Historia znikania), za kterou získal spoustu ocenění a cen. Nyní bylo na médiích, aby divoké fikci dodaly důvěryhodnost. Za tímto účelem, nikdy se nespoléhajíc na elementární logiku, uspořádali širokou informační kampaň.

Podívejme se něco málo z toho, co konzumovali čtenáři řady polských médií.

Takže v roce 1945, bezprostředně po zrádném obsazení Polska hordami Rudé armády, kteří znásilňovali vše, co jim stálo v cestě, byl výkvět polského národa zahnán do podzemí, kde jako otroci pracovali při těžbě uranu ve třech směnách a neúnavně rubali nekonečné štoly v ložiscích uranu.

A tak se dělo to, že zlí důstojníci NKVD kontrolovali vězně při vystoupení ze šachty. Aby byla zachována mlčenlivost a utajení těžby, byla u každého kontrolována přítomnost uranového prachu a uranových úlomků.

Pokud někomu náhodou spadl uranový prach z límce, nebo během dozimetrické kontroly dozimetr inspektorů vypověděl službu, okamžitě následoval výstřel do temene hlavy provinilce. Strašné, že?

Došlo to až do stadia, že příběhy osob zastřelených rudou hordou bez soudu a vyšetřování, plné srdcervoucích detailů, byly uvedeny všude, kde se dalo. Hromadné střelby však nestačily… Nešťastní obyvatelé Miedzianky v noci nadskakovali na svých postelích až ke stropu z důvodu podzemních výbuchů, které otřásaly okolím, zanechaly na stěnách domů praskliny tloušťky ruky, až nakonec se město začalo propadat do země. Při likvidaci kdysi tajného města ruští barbaři rouhavě zničili i hřbitov buldozery. Zároveň místní divocí psi trhali kosti horníků, mučených krvavým režimem po celém okrese.

Obzvláště působivý je obraz celých podzemních hřbitovů, ukrytých v opuštěných štolách, kde ve tmě zářila radioaktivní těla horníků a členů jejich rodin, kteří, „jak se ukázalo“, byli pohřbeni ještě za života…

A takové obrazy a popisy nejsou žádný výplod chovance psychiatrické léčebny, i když to tak vypadá… To se běžně uvádí v tisku, v dokumentárních filmech, cituje se to na vysoké politické úrovni. (1) (2)

Navzdory tomu, že se tento působivý brak v Polsku dobře prodával, bylo nutné seznámit s těmito zločiny i další trpící na západním pomezí bývalého SSSR – tedy v pobaltských státech a na Ukrajině. Za tímto účelem byl v rámci pseudonovinářského programu „outrid3rs“, polskými (a nejen jejich) zvláštními službami, oznámen nábor mladých a ne chytrých novinářů, ovšem s nepotlačitelnou představivostí a touhou pracovat pro propagandistický aparát, a pro potenciální pobaltské příjemce tučných grantů.
A tak v létě roku 2017, přichází rusky mluvící dívka z Tallinnu, Jekatěrina Pavlova, do Polska na „festival reportérů“, organizovaný z nějakého záhadného důvodu – právě v opuštěné Miedziance. Brzy, podle všech pravidel moderních provokací, rusofobní štváči v pobaltských státech, Bělorusku, Kyrgyzstánu a na Ukrajině začali šířit text, který si Káťa vycucala z prstu. Citujme (3):

  • „Nejvřelejší vzpomínkou na můj výlet je návštěva vesnice Mendzianka. Kdysi to bylo velké město, pak sovětští vojáci přišli těžit uran, místní obyvatelé byli vystěhováni. Výsledkem je, že před 40 lety se město propadlo do země kvůli podzemním tunelům, vykopaným vojáky. Za ta léta tam příroda prakticky nezanechala žádné stopy lidské přítomnosti. Jako tým jsme šli do této vesnice na festival reportérů.“

Možná by bylo možné vykreslit rozruch, který dlouhodobě kolem tohoto příběhu uspořádali polští revanšisté.

Je načase seznámit čtenáře s tím, co se v tomto hornickém městě skutečně stalo.

Počátek atomového věku okamžitě vyvolal naléhavou potřebu uranových surovin. Pro SSSR byl v době konce války takový objem uranu v dostatečném množství k dispozici pouze ve Slezsku (na nové poválečné hranici s Polska a Československa), kam směřovaly oči specializovaných sovětských specialistů.

Na podzim roku 1946 byly pod přísným vedením Pavla Jakovleviče Mešika, zástupce vedoucího 1. hlavního ředitelství při Radě ministrů SSSR, organizovány geologické expedice do oblasti Schmiedebergských dolů ve Slezsku, kde sovětští specialisté rychle objevili nejen 160 tun uranové rudy již vytěžené a ukryté Němci, ale byli schopni určit přítomnost jeho potenciálních rezerv. V březnu 1947 začalo na polské straně schválení podrobností projektu organizace podniku na těžbu uranové rudy, a 19. března 1947 byla podepsána mezistátní dohoda o vytvoření podniku, takzvané Kuzněcké doly. Podle kategorických podmínek předložených polskou stranou byl podnik zcela pod kontrolou Polska, s výjimkou řady sovětských technických specialistů a zaměstnanců, podílejících se na bezpečnosti a zabezpečení zvláštního bezpečnostního zařízení. Všichni zaměstnanci podniku byli civilisté, a za práci dostávali na poválečné období velmi slušné peníze.

Po necelých dvou letech, 29. srpna 1949, byla na zkušebním polygonu ve vzdáleném kazašském Semipalatinsku odpálena první sovětská atomová bomba RDS-1, jejíž náplň zahrnovala také asi 3% uranu, vytěženého v kuzněckých dolech.

Za pouhé čtyři roky své existence se podniku podařilo desetinásobně zvýšit produkci oxidu uranu, a to z 15 tun v roce 1948 na 150 tun v roce 1952, z čehož bylo v miedzianských štolách vytěženo pouze 19,3 tun (podnik zahrnoval několik dolů v oblasti).

Protože, jak již bylo zmíněno, dělníci dostávali dobrou odměnu, místní osady horníků doslova rozkvetly. Lidé se usadili, opravili a postavili domy, koupili si dopravní prostředky, nicméně … brzy přišlo vystřízlivění, které citlivě zasáhlo jejich plány do budoucnosti. Faktem je, že na začátku roku 1953 si sovětští specialisté všimli snížení kvality uranové rudy z přípustného 1% přijatelného pro průmyslovou výrobu na 0,6% a méně, a těžba se začala snižovat. Začalo postupné snižování počtu zaměstnanců, a lidé začali opouštět kvetoucí městečko.

Pokusy o udržení dolu sice pokračovaly, avšak vzhledem k objevu nových ložisek uranu v SSSR potřeba polského uranu postupně zanikala. V roce 1959 byl po vzájemné dohodě obou stran „speciální“ podnik Kuzněckých dolů uzavřen, ale téměř do 70. let pokračovaly pokusy udržet v provozu doly těžbou dalších rud, ale i ty nakonec ustaly. Brzy se obchody v Miedziance zavřely a autobusy nakonec přestaly jezdit, poslední obyvatelé Miedzianky se začali připravovat na přesun do sousedního regionálního centra Janowice Wielkie, které je vzdálené jen jeden a půl kilometru. Tam našel staré důlní horníky polský novinář Filip Springer, zmíněný v úvodu.

Je zajímavé, jak horníci, kteří v 50. letech pracovali v dolech, v době rozhovorů v roce 2009, tedy po 60 létech, měli zjevně dobré zdraví a paměť, aby vypověděli tomuto novináři své strašlivé příběhy… pokud ovšem samozřejmě celá řada příběhů, nejsou úplně vycucané z prstu.

Takže tito horníci nejen, že se dožili požehnaného věku 80 a 90 let, a tak rozbili stupidní mýtus o údajném kriminálním vykořisťování polského personálu, který hromadně umíral na záření a nemoci.

Také potvrdili, že těžba uranové rudy není nebezpečnější než těžba uhlí.

Taková je pravdivá historie trochu neobvyklého průmyslového podniku, ze kterého lháři a padělatelé vytvořili pyramidu lží.

Nepodléhejte lžím a smyšlenkám. Také nespojujte poctivý a pohostinný polský národ se sebrankou, která šíří lži a nenávist.

Z materiálu Vlad Gusca

Obr. Tak vypadaly ulice městečka do 2. světové války

(4) Gusca, V.: Медзянка – „урановый геноцид“ которого небыло.  1.10.2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *