Afghánistán – peklo paradoxů (V)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan

Strana bez lidí

V době, kdy se dokumenty LDSA rodily (polovina šedesátých let), byla strana v hluboké ilegalitě, odtržená od běžných starostí prostých Afghánců, ano, těch, kterým chtěla pomoci. Z jejích dokumentů a z politického myšlení a jednání vůdců strany se i pod přímým působením a tlakem speciálních služeb SSSR a některých dalších zemí socialistického společenství vytrácel konkrétní afghánský život a vloudil se tam, k dovršení veškeré bídy, jakýsi neexistující sociologický průměr nazvaný „pracující Afghánistánu“.

Na jaře roku 1967 ilegálně vycházejí stanovy LDSA, které se ničím neliší od dokumentů stran podobného typu v jiných zemích, a nesou jasný rukopis moskevských stranických škol. Určují organizační strukturu strany, principy její činnosti, práva a povinnosti členů, které se téměř neliší od práv a povinností členů tehdejší bulharské, sovětské, rumunské, maďarské anebo jakékoli jiné komunistické i jiné strany zemí socialistického tábora.

Roztržka mezi LDSA a lidem narůstá ještě dříve, než si toho v Afghánistánu kdo stačil povšimnout.
Moskevským ideologům zcela unikaly souvislosti života a ekonomického a sociálního vývoj e Afghánistánu. Jinak by nemohli do stanov LDSA vsunout například paragraf 15, odstavec 2. Praví se v něm mj., že strana je „avantgardou pracujících tříd a nejvyšší podobou politické organizace dělnické třídy“.

Suslovovi a jeho druhům prostě nedošlo, že v Afghánistánu dělnická třída vůbec není. Zemědělci, nevolníci, pastevci, řemeslníci, malí překupníci a pouliční prodavači, nájemci zemědělské půdy, sadaři, vinaři a nad nimi duchovní i světští latifundisté, všichni oddáni islámu – to je afghánská společnost. Zastaralá ve své skladbě, Evropě a evropskému revolučnímu teoretickému myšlení naprosto cizí. Dělat si v ní nároky na politickou hegemonii, na jakýsi politický „svorník“ různorodých duchovních, politických a sociálních skupin, bylo nesmyslné a nemohlo vést jinam, než kam to konec konců ve svých důsledcích vedlo.

Nicméně strana jak v podmínkách monarchistického, tak od roku 1973 republikánského Dáúdova režimu (tedy ilegálně či pololegálně), vedla aktivní politický život. Organizovala protestní shromáždění, stávky, protestní pochody o mezinárodních svátcích dělnického hnutí. Vydávala a kolportovala revoluční literaturu.

Odraz krize socialismu

V dělnickém a revolučním hnutí už v této době vládlo byrokratické velikášství, které se šířilo ze SSSR a zemí socialistického tábora. Ani tam si nepřipouštěli, že světový socialismus je slabší než světový imperialismus, a to po všech stránkách s výjimkou vojenské, kde sovětská převaha byla mimo veškerou pochybnost. Strany se nenaučily stanovit svou strategii, taktiku a operativu, zpohodlněly v byrokratickém ústraní a domnívaly se, že za zády generálních štábů armád a speciálních tajných služeb na ně nefouká.

Afghánistán a afghánskou otázku nemůžeme posuzovat odděleně. Je spojena s hlubokou krizí komunistického hnutí na Západě a s pozdějším zánikem socialistického společenství a samotného Sovětského svazu…

Z Moskvy, hned po založení LDSA přicházely sice rady, aby strana nespěchala s otevřeně komunistickými hesly a spíše zdůrazňovala obecně demokratický charakter své politiky, ovšem tyto rady byly málo konkrétní. Zřídka reagovaly na situaci, jaká se vytvářela v Afghánistánu, a navíc byly pronášeny protektorským tónem, což samo o sobě odpuzovalo především ty nejvýraznější osobnosti ve stranickém vedení.

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *