Afghánistán – peklo paradoxů (VI)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan

Nenapravitelná chyba

Téměř ihned se k LDSA obrátila zády skupina, která se vytvořila kolem spisovatele Núr Muhammad Tarakiho, což byla z historického hlediska nenapravitelná chyba. Tarakí jak svou nesmírnou autoritou, popularitou, kterou si vysloužil publicistickými i literárními díly, a vůbec svým postojem a hlubokou znalostí problematiky své země, nejvíce vyhovoval jako politický progresivní představitel průměrnému Afghánci. Krize připravená v Moskvě a uzrávající v Afghánistánu dostala ostrou podobu v roce 1966.

Osobní spory a ideologie

Na podzim procházela LDSA těžkým obdobím svého vývoje, protože ideové rozpory se dostaly na osobní úroveň, a to sporem mezi skupinou kolem N.M. Tarakího a B. Karmalem. Začalo to hloupou a nízkou žárlivostí. Karmal, člověk tvrdého charakteru, svou podstatou omezený byrokrat, který dal více na tituly a hodnosti než na přirozenou autoritu, nemohl přenést přes srdce, že on, poslanec parlamentu (jakého, na tom už Karmalovi nezáleželo), hraje ve straně druhé housle za N.M.Tarakím.

Spor byl zásadní. A šlo o budoucí podobu strany. Babrak Karmal a jeho stoupenci v ÚV LDSA prosazovali taktiku otevřených pouličních vystoupení proti monarchii, organizaci demonstrací a protestních průvodů, v jejichž čele by pochopitelně stáli a sbírali body na konto své politické popularity. Současně s tím se Karmalovi stoupenci stavěli proti rozšiřování letáků, pololegálního nebo ilegálního tisku a literatury, tedy proti politickovýchovné práci, kterou strana i pracující potřebovali jako příslovečnou sůl.

Tarakí viděl situaci reálněji.

V monarchistickém režimu, tvrdil, není možné legálně pracovat. Naopak. Strana musí přejít do ilegality. Odhodit všechny pseudodemokratické převleky a stát se stranou jasně a výrazně komunistickou. Bude-li mocenský tlak příliš silný a řídící práce ve vlasti se stane obtížnou, ne-li nemožnou, pak nezbude, než založit emigrantský ústřední výbor, který si zajisti styk s podzemními organizacemi strany doma. Otevřená vystoupení, mítinky, demonstrace a protestní pochody jsou dobré leda k tomu, aby se jejich organizátoři dostali do vězení.

Složitá sociální skladba Afghánistánu se odrazila i ve sporech o přijímání nových členů.

Karmal, zde se patrně opět odrazil dlouhý pobyt ve „starém“ hotelu Praha (kdysi Steiner), u pražské Prašné brány, stál spíše na gottwaldovských pozicích, které říkaly: „Získat většinu národa“. A byl tedy toho názoru, že dveře do strany jsou otevřené každému. Chudému i bohatému. Vzdělanému i nevzdělanci.

Tarakí, opět se ukazovalo, že je citlivější a zná zemi lépe, dokazoval, že otevřou-li se dveře strany příslušníkům feudálních rodů, majetných vrstev a dokonce i královské rodiny, naruší se třídní princip výběru členů strany, a to může vést časem ke ztrátě důvěry lidových mas.

Existovaly i další spory o taktických otázkách a krize se nezadržitelně zostřovala. Frakcionáři si vedou vždy stejně. Když jim nestačí argumenty, odhazují všechny představy o stranické kázni jako nepohodlnou nebo „zastaralou“ přítěž a spěchají se udělat pro sebe, bez ohledu na důsledky pro revoluční boj. To platí obecně. Maloburžoazní charakter strany jako takové, nízká teoretická příprava, ostatně typická pro ono období téměř v celém komunistickém a dělnickém hnutí, a organizační neuspořádanost ještě prohloubily krizi v afghánské straně a vedly k rozkolu.

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *