Afghánistán – peklo paradoxů (VII)
Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje?
Halkisté a parčamisté
Na podzim roku 1966 opustil B. Karmal se svými přívrženci ÚV LDSA, založil nový list zvaný Parčam (tzn. Prapor) a stranu, do jejíhož čela se postavil, nazval LDSA – strana všech pracujících. Stoupenci Tarakiho se pojmenovali LDSA – avantgarda dělnické třídy a lidé je nazývali podle deníku, který tato strana vydávala, Halk (tzn. Lid), tedy halkisté.
Vznikla paradoxní situace. Vytvořily se dvě strany se stejným názvem (mimochodem jedna druhé vyčítala, že nemá právo užívat tento název), měly stejný program, shodné stanovy, v podstatě stejné operativní a taktické metody i strategické cíle. Jejich představitelé nechtěli pochopit, že pro pokrokové a revoluční hnutí, které se může pochlubit pouze čtyřmi poslanci v jedné z částí dvoukomorového parlamentu, je rozštěpení na dvě organizační struktury, vydávání dvou různých listů, a to vše v prostředí monarchistické diktatury a nízké politické úrovně pracujících mas, poněkud nemístný politický luxus.
V základech rozkolu strany byly však také prvky sociálních a etnických rozdílů. Halkisté shromažďovali ve svých řadách především lidi z periferie (obrazně řečeno). Byli tu malí řemeslníci, poloproletářské živly, zemědělci, kočovníci, drobní úředníci, nižší důstojníci. Tlak členské masy proměnil halkisty v aktivnější a s lidem pevněji spojenou část strany, která měla těsné vztahy k demokratickým silám ve společnosti. Do strany vstupovali státní úředníci, příslušníci řídce zastoupené, ale přece jen vznikající vědeckotechnické inteligence. Není jistě bez zajímavosti, že z důstojníků se k halkistům přidali především ti, kteří museli být nejvzdělanější, nižší velitelé letectva a tankových vojsk.
Halkisté se pokládali za skutečné revolucionáře, a pro parčamisty neměli jiný název, než agenti buržoazie. Snad to bylo i tím, že většina halkistů byla absolventy moskevských stranických škol. Přinášela tedy sebou do mladého revolučního hnutí to nejhorší, co přinést mohla: Byrokratizované, talmudistické pojetí stranické práce. Systém „ideologických nálepek“, podle něhož se ten či onen dostával snadno nahoru po stranickém žebříčku, bez ohledu na to, zda má či nemá schopnosti.
Počátek bratrovražedné války
Zjistilo se, že stranické a vojenské školy v Sovětském svazu a v zemích socialistického tábora měly na své absolventy rozdílný vliv. Tak 65,6% absolventů sovětských vysokých vojenských škol (hodnost podplukovník, plukovník afghánské armády) při anonymním sociologickém průzkumu se vyjádřilo tak, že vstup Sovětské armády do Afghánistánu byl nezbytnou internacionální pomocí (výzkum byl prováděn mimo území SSSR). Dále 11,5 % dotázaných se vyjádřilo, že vstup sovětských vojsk situaci v Afghánistánu „spíše zhoršil“. Poměrně velký počet respondentů, 22,3% se nevyjádřil a pouze 0,6 % respondentů považoval vstup vojsk za „počátek bratrovražedné občanské války, která by bez Sovětů nevznikla“.
Srovnávací skupinou byli plukovníci a podplukovníci, kteří absolvovali Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně. Přehled jejich odpovědí vypadá následovně: Za internacionální pomoc považovalo vstup Sovětské armády do Afghánistánu 35,5 %. Spíše zhoršení situace vstupem sovětských vojsk zhodnotilo 27,2 %, nevyjádřilo se 15,5 % a za počátek bratrovražedné války, která by bez Sovětů nevznikl a, označilo tento vstup 21,8% dotázaných.
Tedy vliv, který měly na afghánské důstojníky různé zahraniční školy, nebyl rozhodně jednoznačný, patrně i výběr afghánských kádrových velitelů byl rozdílný, a už v něm se odrážely hloubky rozporů v socialistickém společenství.
Pokračování příště
Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993