O tak zvaném „zvacím dopisu“

Od listopadu 1989 je předmětem zájmu široké veřejnosti otázka tak zvaného „zvacího dopisu“. S tímto dopisem je spojována trestně právní odpovědnost některých vedoucích činitelů z období invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. 

Velké pátrání po tomto dopisu sleduje předně co obžalovat uvedené činitele z vlastizrady a obvinit je z toho, že na základe dopisu, který podepsali, vpadla do naší země vojska spojenců.

O získání tohoto dopisu usilovalo několik delegací popřevratového Československa při návštěvách Moskvy a požadavek vydání tohoto dokumentu byl předmětem jednání činitelů na nejvyšší úrovni.

Pod pojmem „zvací dopis“ mnozí občané vidí dokument, který vyjadřoval žádost, aby do ČSSR byla vyslána spojenecká vojska k ovlivnění vnitřního politického vývoje za použití hrubé vojenské síly. Tomuto dokumentu je přisuzována zázračná síla, která měla ovlivnit odpovědné činitele spojeneckých států k tomu, aby dali politický souhlas k vydání rozkazu, po němž se daly do pohybu velké vojenské svazky spojenců ve směru na Československo.

Lze se ovšem domnívat, že úloha „zvacího dopisu“ se uměle zveličuje a vytrhává z historických souvislostí dané doby.

11. července 1968 se uskutečnila na ÚV porada představitelů čsl. televize, čsl. rozhlasu, ČTK a vybraných redakcí. Na této poradě, svolané bez příslušného usnesení orgánů Národního shromáždění a vlády republiky, bylo rozhodnuto direktivou danou generálem Prchlíkem o převzetí sdělovacích prostředků do rukou „spolehlivých lidí“. Současně byly dány pokyny k budování náhradních pracovišť, rozmetení dalších vysílaček, k vytváření struktur zvláštního spojení, spojek apod.
Podle závěrů této porady byla provedena požadovaná opatření na uvedených pracovištích v odpoledních hodinách téhož dne. Vše se stalo dokonce bez vědomí volených orgánů ve vedení KSČ. A časově vše spadalo do období několika dnů před schůzkou představitelů ostatních stran ve Varšavě. Tento případ a řada dalších vyvolaly nepochybně u částí funkcionářů ve vedení strany a státu obavy, že se určitá skupina lidí chce zmocnit protiústavní cestou orgánů a prostředků důležitých pro chod státu.

Tady, v tomto časovém úseku a z obav z nenormálního vývoje, který by znemožnil proces reforem a demokratizace společnosti, se zrodila asi u skupiny politiků, soustředěných kolem D. Koldera a V. Bilaka idea tento nebezpečný vývoj uvnitř země řešit zásadně v našich politických a státních orgánech a požádat spojence o poskytnutí pomoci. Tento postup lze považovat za zcela normální a ústavní, protože situace v zemi se začala povážlivě komplikovat. V té době byla Bezpečnost již silné ochromena a dezorganizována, ale přesto přicházely zprávy, které nemohl ani ministr Pavel zatajit a informoval o nich předsednictvo strany. Mezi nimi byla i informace o večírku na rozloučenou, který se konal u jednoho západního velvyslance v Praze. Velvyslanec, který se loučil, prohlásil, že nerad odchází, neboť si Československo oblíbil a že je mu líto, že tuto pěknou zemi neceká nic dobrého, jen občanská válka. Tuto hrozbu viděl velvyslanec jako neodvratnou a vysvětlil to tím, že si to přejí Spojené státy, aby se pomstily za únor 1948. V této zprávě se ale také konstatovalo, že přítomní kolegové – západní diplomaté – byli stejného názoru.

V Čierné n.Tisou byla po dlouhém jednání nalezena platforma, na níž se obě strany dohodly. Zde bylo také rozhodnuto, že bude svolána porada šesti stran do Bratislavy, kde by přijaté zásady byly zapracovány do smlouvy, která by byla schválena všemi šesti stranami.
Na bratislavském jednání byl předán sovětské delegaci dopis některých členů předsednictva ÚV KSČ. V dopise se uvádělo, že bude-li se situace dále zhoršovat a nebudou-li plněny přijaté závazky, nevidí podepsaní členové jinou možnost, než požádat o internacionální pomoc spojenců, protože vlastními silami už není možno se z marasmu, který vznikl, dostat.
Je proto nutné upozornit na podmínky těchto dalších kroků – včetně požádání o internacionální pomoc – uvedených v dopise. Jsou to:
1) bude-li se situace dále zhoršovat,
2) nebudou-li plněny závazky z jednání v Čierné nad Tisou,
3) teprve potom bude vyžádána internacionální pomoc.

Signatáři dopisu nepochybné věřili, že v příštích dnech se situace zlepší a přijaté závazky se budou plnit.
Je vsak třeba vidět, že v této fází ovládla vývoj americká tajná služba, která z pozadí události dirigovala. K tomu měla také všechny předpoklady a hlavně dobrou rozvědnou službu přímo v centru událostí. Na základe analýzy faktů – mnohé jsou v archivech tajných služeb – dostala americká špionáž rozvědnou informaci o rozhodnutí sovětského vedení vyslat vojska do ČSSR v koordinaci s pozváním „levice“ v předsednictvu ÚV dříve, než o tom rozhodlo předsednictvo ÚV KSSS 17. srpna a porada představitelů ostatních států 18. srpna 1968 v Moskvě. To znamená, že americká špionáž se musela o připraveném rozhodnutí a koordinaci s „levicí“ dovědět již před 17. srpnem 1968 přímo v Moskvě. Na základě této rozvědné informace byl dán pokyn pro americkou agenturu ve vedení KSČ a státu k těmto činům:

1) připravit celou širokou frontu sdělovacích prostředků tak, aby proti vstupu vojsk zdvihla od momentu překročení hranic vlnu nenávisti, na vystupňovaném proudu antisovětismu a nacionalismu. (Celostátní shromáždění představitelů všech sdělovacích prostředků v sobotu dne 17. srpna 1968).

2) znemožnit připravený postup „levice“ na schůzi předsednictva tak, aby se nemohla projednat na schůzi 20. srpna 1968 jako první bod Zpráva o současné situaci a tím znemožnit, aby došlo k hlasování, při němž by většinou hlasů – 6 ku 5 – byla vyžádána „internacionální pomoc“ spojenců z VS.

3) znemožněním hlasování vytvořit situaci, aby Sověti a spojenci vstoupili do ČSSR jako nenávidění agresoři a aby proti nim povstala pod dobře vymyšlenými hesly československá veřejnost až do krvavého střetnutí. Tím měla být také proti invazi zvednuta vlna nenávisti světové veřejnosti a odsouzení v OSN.