Diplomatická předehra 2. sv. války (2)

SOVĚTSKO-NĚMECKÁ SMLOUVA

Večer 23. srpna 1939 vysílaly světové tiskové agentury senzační zprávu převzatou z Moskvy:

Do Sovětského svazu přijel ministr zahraničních věcí fašistického Německa Joachim von Ribbentrop. V této souvislosti se to jen hemžilo nejrůznějšími dohady, ale velmi brzy se všechno vysvětlilo.

List Izvěstija z 24. srpna 1939:

„23. srpna v půl čtvrté odpoledne se konal první rozhovor předsedy rady lidových komisařů a lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova s německým ministrem zahraničních věcí panem von Ribbentropem o uzavření paktu o neútočení. Rozhovoru byl přítomen J. V. Stalin a německý velvyslanec pan Schulenburg. Trval asi tři hodiny. Po přestávce byl 8 hodin večer rozhovor obnoven a skončil podepsáním smlouvy o neotočení, jejíž text následuje… Obě smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoli násilí, jakéhokoli agresivního činu a jakéhokoli útoku vůči sobě navzájem samostatně či společně s jinými mocnostmi. …Žádná ze smluvních stran se nezúčastní žádného uskupení mocností, které je přímo či nepřímo namířeno proti druhé straně… smlouva se uzavírá na deset let… vstupuje v platnost okamžitě po podepsání…"

Velká pozornost věnovaná tomuto dokumentu, jež se postupem času zvětšuje, vyplývá z toho, že se týkal nejen signatářských států, ale i životních zájmů celé Evropy. Smlouva zajišťovala Hitlerovi klidný týl na východě. A tak Německo vtrhlo 1.září 1939 do Polska a 3. září vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku.

Jaké stanovisko zaujal Stalin a jeho okolí v souvislosti s vypuknutím druhé světové války? Jak zareagovali na agresi fašistického Německa proti Polsku?

List Izvěstija z 18. září 1939:

„Nóta vlády SSSR, odevzdaná polskému velvyslanci v Moskvě ráno 17. záři 1939:

Pane velvyslanče!

Polsko-německá válka prokázala vnitřní nestabilnost polského státu. Během deseti dní vojenských operací ztratilo Polsko všechny své průmyslové oblasti a kulturní střediska. Varšava jako hlavní město Polska už neexistuje. Polská vláda se rozpadla a nejeví známky života. Znamená to, že polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat. Tím pozbyly platnosti smlouvy mezi SSSR a Polskem. Polsko přenechané samo sobě a ponechané bez vedení se stalo vhodným prostředím pro nejrůznější neočekávanosti a náhodnosti, které by mohly SSSR ohrozit. Proto sovětská vláda, která byla doposud neutrální, nemůže už nadále přistupovat k těmto faktům neutrálně.

Sovětská vláda nemůže lhostejně přihlížet ani k tomu, že Ukrajinci a Bělorusové žijící na polském území, kteří jsou s námi jedné krve, byli ponechání na pospas osudu a zůstali bezbranní.

Vzhledem k této situaci přikázala sovětská vláda vrchnímu velení Rudé armády, aby nařídilo vojskům překročit hranice a vzít život a majetek obyvatel Západní Ukrajiny a Běloruska pod ochranu.

Zároveň je sovětská vláda připravena učinit veškerá opatření, aby polský lid vysvobodila ze zlověstné války, do níž byl vržen nerozumným vedením, a umožnila mu žít v míru.

Přijměte, pane velvyslance, ujištění o naší naprosté úctě. Lidový komisař zahraničních věcí V. Molotov, Mimořádnému a zplnomocněnému velvyslanci Polska panu Grzybowskému, polské velvyslanectví, Moskva."

Jakmile byla otázka Polska „vyřešena", byla 23. září 1939 zveřejněna tato zpráva:
„Německá vláda a vláda SSSR stanovily mezi německou a sovětskou armádou demarkační čáru, která vede po řece Pisse až po její ústí do řeky Narew, po řece Narew až po její ústí do řeky Bugu, po řece Bugu až po její ústí do řeky Visly, po řece Visle až po její ústí do reky Sánu a dál po řece Sánu až k jejím pramenům."
A o pět dní později, 28. září, podepsaly oba státy sovětsko-německou smlouvu o přátelství a hranicích.

List Izvěstija z 29. září 1939:

„Sovětsko-německá smlouva o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem, uzavřená v Moskvě 28. září 1939.

Vláda SSSR a německá vláda po rozpadu polského státu považují za svůj výlučný úkol obnovit mír a pořádek na tomto území a národům, které tam žijí, zajistit mírovou existenci v duchu jejich národní svébytnosti. S tímto cílem dospěly k dohodě v následujícím: … stanoví jako hranice mezi oboustrannými státními zájmy na území bývalého polského státu Unii, která je zanesena na přiložené mapě a bude popsána podrobněji v doplňujícím protokolu. Příslušnou státní reorganizaci v západní části území vymezeném stanovenou linií uskutečňuje německá vláda, na území na východ od této linie vláda SSSR…"

Existovaly tajné protokoly ke smlouvě o neotočení? Na Západě o jejich existenci nepochybují, v sovětských archívech objeveny nebyly. (Pozn. red.)

Sovětská vláda se dokonce připojila k Hitlerově pokrytecké výzvě Velké Británii a Francii, aby zastavily válku a uzavřely mír. Byla v ní rovněž tato slova: „Obě vlády (Německa a SSSR — pozn. red.) zaměří společné úsilí… na co nejrychlejší dosažení tohoto cíle. Zůstane-li však toto úsilí bezvýsledné, bude to znamenat, že odpovědnost za pokračování ve válce nesou Velká Británie a Francie."

Mezitím však během dubna a května 1940 německá fašistická vojska okupovala Dánsko a Norsko; vtrhla do Belgie (kapitulovala 28. května), Nizozemí (kapitulovalo 14. května), Lucemburska a přes jejich území do Francie (kapitulovala 22. června). V dubnu 1941 se Německo zmocnilo území Jugoslávie a Řecka. Wehrmacht okupoval prakticky celou kontinentální Evropu za hranicemi SSSR, kde i se satelitními zeměmi žilo 290 miliónů lidí.

Z projevu Josifa Stalina proneseného 3. července 1941:

„Leckdo se může zeptat: Jak se mohlo stát, že sovětská vláda uzavřela pakt o neotočení s tak věrolomnými lidmi a vyvrheli jako Hitler a Ribbentrop? Nedopustila se zde sovětská vláda chyby? Ovšemže ne!…

Co jsme vyzískali, když jsme uzavřeli s Německem pakt o neotočení? Zajistili jsme naší zemi na půldruhého roku mír a možnost připravovat své síly k odporu, kdyby se fašistické Německo odvážilo přepadnout naší zemi, nehledíc na pakt. To je určitá výhra pro nás a prohra pro fašistické Německo."

S tímto tvrzením se dodnes ztotožňuje nemálo lidi, historiky nevyjímaje. Přetrvává dokonce i v Sovětském encyklopedickém slovníku vydaném roku 1987. Proto vyžaduje seriózní komentář vojenských odborníků.

Uvádíme údaje otištěné v časopise ministerstva obrany SSSR Vojenno-istoričeskij žurnál roku 1963:

„Vinou Stalinova nesprávného hodnocení vojenskostrategické situace nebylo velkých kapacit našeho vojenskoekonomického potenciálu náležitě využito pro hromadnou výrobu bojové techniky. V předvečer války náš letecký průmysl teprve rozvíjel výstavbu nových závodů a zaváděl nové typy letounů, takže roku 1940 mohlo být vyrobeno jen dvacet stíhaček MiG 3 a pouhé dva bombardéry PE 2.

Tankové a mechanizované svazy nebyly doplněny novou tankovou technikou ani z poloviny. V roce 1940 a v první polovině roku 1941 se snížila výroba lehkých i těžkých kulometů. Nedlouho předtím, než fašistické Německo přepadlo SSSR, byly z výroby bezdůvodně staženy 76 mm divizní, 76 mm plukovní a 45 mm protitankové kanóny, nesmírně potřebné pro boj s nepřátelskou tankovou technikou. Krátce po vypuknutí války začala naše armáda pociťovat dosti bolestný nedostatek munice. Během druhého pololetí roku 1941 byly zásoby munice pro základní dělostřelecké ráže téměř úplně vyčerpány…"

Z Dějin Velké vlastenecké války:

„Na počátku války mělo vysokoškolské vojenské vzděláni pouze 7 procent důstojníků, 37 procent nemělo ani úplné středoškolské vojenské vzdělání. 75 procent velitelů bylo ve funkci nejvýš rok… Náměstek lidového komisaře obrany G. Kulík dokazoval, že samopaly nemají pro válku žádný význam, že je to „policejní zbraň“!

Obilní problém v zemi nebyl vyřešen, proto zvlášť zaostávala živočišná výroba. Počátkem roku 1941 nedosáhly stavy hovězího dobytka ještě ani úrovně roku 1916… Představitelé zásobovací správy generálního štábu Rudé armády navrhovali rozmístit mobilizační zásoby za Volhou (tzn. daleko od hranic — pozn. red.). Stalin však tento návrh odmítl a dal příkaz soustředit je na území pohraničních vojenských okruhů. Později jsme na tuto chybu těžce doplatili…"

A současně: vojenská výroba v Německu vzrostla roku 1940 proti roku 1939 o 76 procent, v porovnání s rokem 1933 dokonce 22 násobně. Zvlášť se zvýšila výroba tanků, tahačů, letounů a válečných lodí".

Krom toho Německo pronikavě zvětšilo své zásoby surovin a materiálů: uhlí o 100 procent, železné rudy 7,7 krát, obilnin čtyřnásobně, ropy dvacetinásobně. Neposlední úlohu v tom sehrály i pravidelné strategické dodávky z SSSR.

List Pravda z 11. ledna 1941:

"Komuniké o uzavření hospodářské dohody mezi SSSR a Německem … znamená další etapu uskutečňování hospodářského programu stanoveného oběma vládami roku 1939… Upravuje výměnu zboží mezi Německem a SSSR do 1. srpna 1942… SSSR dodává Německu průmyslové suroviny, ropné výrobky a potraviny, zejména obilniny…"
Uzavírání všech těchto dohod vzbuzovalo v sovětských lidech složité a rozporné pocity. Donutilo naši propagandu odbočit k sebeuspokojení. Je smutné, že se v tomto duchu vedla i propaganda v armádě. Výsledkem toho všeho bylo, že ,…. v poledne 22. června 1941, v den, kdy Hitler přepadl SSSR, ztratilo sovětské letectvo 1200 letounů, z toho 800 ještě na zemi".

O nic lepší to nebylo ani na mezinárodním fóru. Smlouvou s Německem se SSSR dostal z velké části do izolace. Na žádost francouzské vlády byl z Paříže odvolán sovětský velvyslanec a Moskvu opustil velvyslanec Velké Británie. V prosinci 1939 byl SSSR v souvislosti se sovětsko-finskou válkou vyloučen ze Společnosti národů … A přitom se blížila nejstrašlivější válka v dějinách sovětské země, během níž zahynuly milióny lidí. Bývalí účastníci této války, kteří se dožili dneška, tvrdí, že to oni všichni a jejich druhové tušili a předvídali. Všichni kromě vůdce.

List Izvěstija 14. června 1941, zpráva TASS:

„Už před příjezdem (nového — pozn. red.) britského velvyslance v SSSR pana Crippse do Londýna a zejména po jeho příjezdu se britský a vůbec zahraniční tisk začal hemžit pověstmi o ,blížící se válce mezi SSSR a Německem’… Přes očividnou nesmyslnost těchto pověstí nicméně považují odpovědné kruhy v Moskvě za nutné vzhledem k houževnatému šíření těchto pověstí zmocnit TASS k prohlášení, že jde o neomalenou propagandu sil nepřátelských SSSR a Německu, které mají zájem na dalším rozšiřování a rozpoutávání války…"

A o týden později, 22. června 1941, vypukla Velká vlastenecká válka.

Z projevu Josifa Stalina proneseného 3. července 1941:

„Soudružky a soudruzi! Občané a občanky! Bratři a sestry! Bojovníci naší armády a našeho loďstva! Moji přátelé, k vám se obracím!

Věrolomné přepadení naší vlasti hitlerovským Německem, zahájené 22. června, pokračuje…

Věc se má tak, že vojska Německa jako země vedoucí válku byla již úplně zmobilizována a 170 divizí, které Německo stáhlo proti Sovětskému svazu a přesunulo k jeho hranicím, bylo v úplné bojové pohotovosti, očekávajíc jen signál k vojenskému vystoupení, kdežto sovětská vojska musela být teprve zmobilizována a přemístěna k hranicím. Nemalý význam měla zde i ta okolnost, že fašistické Německo neočekávaně a věrolomně porušilo pakt o neútočení, uzavřený roku 1939…"

Ze sovětských materiálů vydaných v různých letech

Valentin Berežkov, doktor historických věd, šéfredaktor časopisu SŠA — ekonomika, politika, iděologija:

„Situace, jaká vznikla v letech 1939—1940, na Stalinovi nezávisela. Vznikla do značné míry vlivem mnichovské politiky západních mocností, které chtěly učinit prvním objektem hitlerovské agrese Sovětský svaz. Právě proto nebyl korunován úspěchem dlouholetý boj SSSR za vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a za společný odpor proti fašistické agresi. Anšlus Rakouska i zrada, kterou západní demokracie spáchaly na Československu, přesvědčivě ukázaly, že by naše země v té době nemohla počítat s pomocí západních mocností. Potvrdil to i postoj britské a francouzské delegace na moskevském jednání v létě 1939.

Je také třeba mít v patrnosti, že — jak vyplynulo z ochoty Německa uzavřít pakt o neotočení — měl Hitler v úmyslu vybrat si nejprve jiné oběti. Právem se dala očekávat i dlouhá válka v západní Evropě. Kdo tehdy mohl předpokládat, že se Francie neudrží ani několik týdnů a Velká Británie se raději stáhne z Dunkerque, jen aby si zachovala svou živou sílu a opevnila se na Britských ostrovech, za kanálem? Naopak byly důvody očekávat, že mezi imperialistickými mocnostmi propukne vleklý konflikt, od něhož by Sovětský svaz, v té době jediný socialistický stát, mohl po nějakou dobu, možná po celé období války, zůstat stranou.

Teprve po porážce Francie, po barbarském bombardování britských měst německým letectvem, po postupu hitlerovských vojsk v severní Africe k ropným oblastem na Blízkém východě si vládnoucí elita v Londýně a Washingtonu uvědomila, jaké nebezpečí pro jejich životni zájmy znamená hitlerovské Německo. A když v červnu 1941 wehrmacht vpadl do Sovětského svazu, nezbylo představitelům Velké Británie a Spojených států nic jiného než se spojit se Sovětským svazem v boji proti společnému nepříteli."

Profesor Michail Semirjaga, doktor historických věd:

„Za to, že si stav míru prodloužil jen sám pro sebe, zaplatil Sovětský svaz nesmírně vysokou cenu, a nakonec přitom nebyly národní zájmy naši země vůbec zajištěny.
Nemůžeme však pominout ani objektivní hodnocení událostí po Mnichově, které výrazně změnily politickou situaci v Evropě. Britské a francouzské vládnoucí kruhy neudělaly nic na obranu státní nezávislosti Československa, ale zároveň byly nuceny upouštět od dřívější přímé a nepokryté shovívavosti vůči fašismu a už tehdy, v březnu 1939, začaly jednat se Sovětským svazem o společných akcích proti agresorovi.

Britsko-francouzsko-sovětské jednání jen ztěžka, ale přesto postupovalo, a tento doutnající plamínek bylo třeba udržovat stůj co stůj. Právě v tomto složitém okamžiku však sovětští vedoucí činitelé ztratili smysl pro realitu a sebeovládání a demonstrativně podepsali osudnou smlouvu s Německem. Prakticky to znamenalo upuštěni od dalších jednání s Velkou Británií a Francií.

Na jaře a v létě roku 1939 si sovětské vedení počínalo uvážlivě, když udržovalo kontakty jak s těmito západními mocnostmi, tak také s Německem, a ponechávalo si otevřené obojí dveře. Bohužel však zabouchlo ty nesprávné.

Stalin a jeho okolí se dopustili vážné chyby, když mezinárodní situaci hodnotili výlučné z hlediska rozporů mezi SSSR a celým kapitalistickým světem. Tyto rozpory reálně existovaly, avšak jádrem evropské a koneckonců světové politiky byly přece jen imperialistické rozpory mezi britsko-francouzským blokem a Německem. Právě ony byly páteří politické krize, která vyvstala roku 1939 a vedla nakonec k válce. Vyhrocenost a nesmiřitelnost těchto rozporů způsobovala, že možnost vytvořit jednotný protisovětský blok byla málo pravděpodobná. A není dokonce vyloučeno, že nebýt smlouvy, Německo by se vůbec neodvážilo k válečnému dobrodružství proti Polsku.

V systému politických souřadnic, jenž vznikl na podzim 1939, se tedy prioritou v zahraničněpolitické strategii SSSR mělo stát zaměření na spolupráci s buržoazně demokratickými státy, a ne s fašistickým Německem. "

Ernst Genri, spisovatel a publicista:

„Kdyby se Hitlerovi, jehož východní týl byl zajištěn zásluhou paktu o neútočení s SSSR, podařilo hned po porážce Francie a evakuaci britských vojsk roku 1940 tak či onak skoncovat s Velkou Británií (a dnes víme, že se takovým plánem zabýval hned po Dunkerque), byli bychom ztraceni. Místo „koalice Západu“ by proti nám stál jednotný hitlerovský Západ, což by bylo nesrovnatelně horší. V takovém případě by Amerika po ztrátě britské základny prováděla izolacionistickou politiku a přenechala Hitlerovi, aby s námi zúčtoval. Aktivita izolacionistických a protifašistických sil v USA by rázem stonásobně vzrostla, Rooseveltova pozice by byla otřesena a možná by byla dokonce německo-americká koalice proti nám. Byl by to tedy přesně opačný efekt, než s jakým počítal Stalin, když uzavíral pakt s Hitlerem. S porážkou Velké Británie a Francie totiž nepočítal a nezorientoval se v situaci.