Diplomatická předehra 2. sv. války (3)

Sovětsko-německé „tajné protokoly“

Při každém výročí vypuknutí druhé světové války se připomínají „tajné protokoly".
Prozatím se množí pouze důkazy o tom, že originály, pokud vůbec nějaké byly, jsou doopravdy zničeny.

Tyto dokumenty prý dokazují, že se „Stalin zmocnil Lotyšska, Litvy a Estonska násilím". Ve skutečnosti jde o „rozdělení zájmových sfér" mezi Německem a SSSR, což je formulace, která zní zlověstně dnes, ale tehdy, ve 30. letech, byla v diplomatické praxí běžná.

Jde o něco jiného, totiž jak vzhledem k tehdejší vznikající složité mezinárodní situaci hodnotit krok Moskvy. Je to opravdu příprava anexe, jak se dnes tvrdí?

S tímto hlediskem se dnes můžeme s naprostou seriózností přít, především proto, že nyní jsou rozsáhlé dokumentární informace o tom, co Hitler zamýšlel s baltskými zeměmi.

Šlo mu v podstatě o kolonizaci této oblasti a zlikvidování státnosti v Pobaltí a navíc o částečné vyhlazení baltských národů.

Skeptika, který to považuje za přehánění, očekává v archívech nemálo překvapení.

Píše se rok 1937. Od podzimu stáčí Hitler stále častěji řeč na expanzi „na Balt a do ruského prostoru". Fuhrerovy choutky vědecky zdůvodňuje správa rasové záležitosti SS v Himmlerově úřadu. Utajený „generální plán Ost" vypracovaný k počátku války navrhuje 50 procent baltských obyvatel zgermanizovat; druhou část obyvatelstva je rozhodnuto jako „rasově nevhodnou" zlikvidovat. Leccos z těchto kolonizátorských záměrů se dověděly baltské vlády. Lotyšský vyslanec v Berlíně N. Krieven v květnu 1940 hlásil: Mapa „nové Evropy" zahrnuje baltské státy do Hitlerovy říše.

Později, v letech okupace, si nacisté začali své teoretické úvahy ověřovat u popravčích zdí. Na lotyšském území pozabíjeli přes 100 000 pokojných obyvatel, v Litvě půl milionu, v Estonsku 60.000. Celkem zahynulo v Pobaltí včetně sovětských válečných zajatců přes milión lidí. Z těch, kteří zůstali naživu, byly statisíce poslány na otrockou práci do Německa.

Můžeme být pobouřeni, že se o „zájmové sféry" rozdělily fašistický stát a socialistická země. Nelze však nevidět, že se Moskva takovými diplomatickými opatřeními snažila postavit hráz nacistické expanzi a odvrátit okupaci Lotyšska, Litvy a Estonska, znemožnit vytvoření hitlerovského vojensko-strategického nástupiště.

Sovětský svaz se ujal baltských států v okamžiku, kdy byl málokdo na světě ochoten jim zaručit bezpečnost.

Podle paktů o vzájemné pomoci s Estonskem, Lotyšskem a Litvou, podepsaných na podzim 1939, se v těchto zemích objevily sovětské vojenské posádky a několik vojenských letišť. Místní obyvatelstvo na to nereagovalo zápornými emocemi — obránce proti možné okupaci přece nemůže být nepřítelem.

Pravda ovšem je, že ve styku s baltskými zeměmi je Stalin v červnu 1940 komandoval prostřednictvím ultimáta, ve kterém požadoval, aby bylo složení vlád baltských států změněno, a zároveň oznamoval, že na jejich území vstoupí další vojska. Stalin byl znervóznělý — právě padla Paříž a nacistům nic nebránilo dostat se k Leningradu přes Pobaltí, jako pronikl k Paříži přes Belgii a Nizozemí. Ovšem ani tento důvod neospravedlňuje ultimativní politiku jako metodu.

Ve dnech 21. až 24. července 1940 schválily zákonně zvolené parlamenty baltských republik prohlášení o vstupu do SSSR. Tento krok je nyní zpochybňován, ale těžko ho lze vyvrátit jako snahu baltských národů opřít se o SSSR v předvečer možného útoku Německa.