Afghánistán – peklo paradoxů (III)
Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje?
Rok zmatků, občanská válka
V říjnu 1929 se prohlásil králem bývalý ministr války M. Nádir. Po dvou letech byla přijata nová ústava, která sice kodifikovala zřízení prvních parlamentních institucí (Lidové rady – Džirgy), které měly poradní funkce, ale také vrátila všechna privilegia chánům a muslimským duchovním. V Lidové radě si zajistili největší moc bohatí obchodní či. Nádir se jim zřejmě jevil, přes negaci předchozího demokratického vývoje, jako příliš pokrokový, proto skončil stejně, jako mnozí jiní vůdci v této zemi. Byl v listopadu 1933 zavražděn.
Králem se stal M. Záhir, který byl u moci až do převratu v roce 1973.
Od středověku do 20. století. Muhammad Záhir ponechal v podstatě volnost v jednání chánům, bohatým kupcům a statkářům, a nebylo divu, že se jejich moc upevňovala. Tito lidé a ani muslimští duchovní neměli zájem na rychlé modernizaci země, ani na odstranění negramotnosti obyvatel. V zahraniční politice si udržoval Afghánistán neutralitu, a král i střídající se vlády se snažili udržovat přátelské kontakty se svým nejsilnějším sousedem – Sovětským svazem. Situace v zemi byla neměnná, bez ohledu na to, co se dělo ve světě. Ani druhá světová válka a porážka fašistického Německa nic na „poklidném“ životě země nezměnila.
Oddanost islámu, tradiční dobrovolné podřizování se bohatým a mocným, a „horal-ská“ skromnost nevedly Afghánce k revoltě proti králi a vládě, a to i v dobách hospodářsky velmi složitých. Kočovníci a rolníci dřeli dál na chány a statkáře, obchodníci se museli podřídit monopolnímu postavení bohatých kupců vytvářejících společností – Širkety, jež prakticky rozhodovaly o bytí a nebytí všech, kdo chtěli na trhu prodávat. Teprve v roce 1953 si hospodářské těžkosti země, ale především politický „ruch“ v ostatních zemích Blízkého a Středního východu (íránská krize 1951 – 1952, převrat v Egyptě v červenci 1952, vynutily některé zásadnější změny. Byl jmenován nový premiér M. Dáwud, který vyhlásil program řízené ekonomiky. Spočíval v systému rozsáhlých státních zásahů do hospodářského života země. V roce 1956 došlo na realizaci prvního a v roce 1961 druhého pětiletého plánu. To vše v zemi s klasickou konstituční monarchií.
Snahou nového premiéra bylo nejen vytvořit podmínky pro rozšíření průmyslové výroby, dopravní a energetické sítě, rozšířeni tradičního zavlažovacího systému, atp., ale i pro školství a obecně pak – pro vzdělávání. Dáwud věnoval značnou pozornost ekonomickým změnám a také zahraniční politice. Dbal na zachování nezávislosti a neutrality země. V jeho snaze jej podporoval i SSSR, jehož podíl na změnách v Afghánistánu byl ze všech zemi největší – některé zdroje uvádějí 58 %, jiné více než 60 %. Premiér své, bezesporu záslužné snahy o převedení země od středověku do moderního 20. století, nepřevážel politickými reformami. Z tohoto pohledu se v zemi nic nezměnilo.
K dalšímu pozitivnímu posunu došlo v roce 1963 (premiérem se stal M. Júsuf) a o dva roky později, kdy byla přijata poměrně liberální ústava, která omezovala pravomoci krále, slíbila demokratické svobody a zákonodárná práva dvoukomorovému parlamentu (do té doby měl parlament pouze poradní funkce). Na podzim 1965 byly v Afghánistánu první parlamentní volby, ovšem bez účasti politických stran, byť někteří z jejich čelných představitelů se již v roce 1965 do parlamentu dostali. Prvními opozičními poslanci se stali B. Karmal, N.A. Pandžavai – Nura, R. Ratebsada a Fajsan-al-Hák. Z nesporného, byť malého úspěchu, vyvodili vůdci stran velikášské, a tedy chybné závěry. Lidová demokratická strana Afghánistánu, o 13 let později stojící v čele revolučního zvratu, v době voleb však v hluboké ilegalitě, představovala samu sebe jako vedoucí sílu protifeudálního boje. Výsledky voleb ukazovaly více než jasně, že na vedoucí úlohu, „danou“ dokonce programem strany, si LDSA nemůže ještě dlouho dělat nároky. Zatím byla jen jednou z perspektivních opozičních sil. Protože další vývoj v LDSA jednoznačně ovlivnil budoucnost Afghánistánu, podívejme se podrobněji na to, co se uvnitř strany odehrávalo.
Opozice má zvláštní vlastnost: ať jakkoli v nevýhodě, jakkoli zdánlivě bezmocná a zatlačená mocenskou a poziční převahou vládnoucích vrstev, nedá se odstranit. Prostě existuje. Nejde o nic jiného, než o běžné působení zákonů dialektiky. A platí to i o Afghánistánu, šedesátá léta byla obdobím, v němž se v řadách nepočetné afghánské inteligence, která však byla ke správě i zaostalého a primitivního státu nezbytná, vytvořilo několik opozičních skupin. Zatím rozdrobených do kroužků, skupin a středisek, řekněme duchovního odporu. Mezi představiteli opozice jsou lidé, kteří o sobě později prohlásí, že „do určité míry znali marxismus-leninismus“. Těžko odhadovat, jak dalece hovořili pravdu, ale je pravděpodobné, že v těsném sousedství Sovětského svazu, do intelektuálního, antifeudálně a protiimperialisticky laděného prostředí marxismus-leninismus v jistém stupni a míře pronikl.
Pokračování příště
- Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993