Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října

Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách

Svatováclavská tradice je kontinuálně nejstarší českou historickou tradici. Od 10. století se kníže Václav stal středověkým „věčným panovníkem“ Čechů, ochráncem českého státu na nebesích, později i symbolem českého bojovníka (svatováclavské kopí bývalo neseno do boje v čele českých vojsk), jeho obraz byl na mincích českých panovníků, na zemských i královských pečetích, hymnou starých Čechů se stal Svatováclavský chorál.

Vyvrcholením středověkého svatováclavského kultu byla doba Karel IV., kdy česká královská koruna se nazývala svatováclavská a země Koruny jsou zeměmi svatováclavskými. Svatováclavská tradice byla vnímána v různých polohách. Na prvním místě se k ní hlásili bojovní češti katolíci, kteří ve sv. Václavu spatřovali protektora svých snah o dominaci katolicismu v zemi. Hlásil se k ní i Jan Hus, husité (na husitské svatováclavské korouhvi byl nápis „Na Němce, zrádce Boží!“), J. A. Komenský i Jednota bratrská apod. Za protireformace se sv. Václav stal symbolem legitimity katolicismu a habsburské dynastie v českých zemích.

Uvnitř samotného katolicismu, počínaje Bohuslavem Balbínem, se sv. Václav stal záštitou odporu vlasteneckých českých knéží proti germanizaci, a tak byl také v 19. a 20. století znacionalizovaným německým klérem v pohraničí a smíšených oblastech pochopen. Básník Jaroslav Durych vzpomíná, jak němečtí katoličtí knězi a bohoslovci odmítali světit 28. záři, neboť v něm viděli nikoliv svátek zemského patrona, ale Čecha: „Nejbigotnější německé živnostnice nutily na den sv Václava český personál k všední celodenní práci, v mnohých obcích nechtěl německý lid na ten den do kostela“.

Do novodobého politického života vstoupilí češi r. 1848 shromážděním a mší pod sochou sv. Václava od Jana Jiřího Bendla na Koňském trhu. Odcizením mezi českým národním hnutím, které svůj program demokratizovalo, liberalizovalo a nacionálně radikalizovalo, a katolickou hierarchii, Českou historickou šfechtou i katolickým politickým síraníctvim – táborem, jenž zůstal až do posledních dnů monarchie konzervativně loajálně dynastickým, ovlivnilo v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století podobu svatováclavské tradice. Především katolickým světcem zůstal sv. Václav pouze aktivním katolíkům a prohabsburským monarchistům. V českém národním povědomí ustoupil jinému obrazu knížete Václava – vůdci blanických rytířů, jenž mečem spasi národní práva Čechů. Tento obraz ovlivnil stylizaci sv. Václava na novém Myslbekově pomníku na Václavském náměstí. Kromě toho svatováclavská tradice byla v národním hnutí masivně překrývána tradici husitskou, která byla vnímána jako bližší tehdejším ideálům svobodného myšleni a národního sebevědomí. Touto proměnou bylo dokonce zasaženo i tradiční svatováclavské posvícení 28. záři. Trhovci se neomezili pouze na obrázky sv. Václava, ale nabídku i v tento den rozšířili o obrázky Jana Husa a Jana Žižky.

Národní patos svatováclavského kultu vedl rakouské úřady při protičeské persekucí v prvních letech první světové války k zákazu svatováclavského chorálu a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů.

Vletech 1914 – 1915 byla svatováclavská idea aktualizována českými rnonarchistickými krajany v Rusku, kteří tlumočili carovi prosbu na osvobození západních Slovanů a doufali, že „koruna sv. Václava zazáří v paprscích koruny Romanovou“. U první čs, zahraniční vojenské jednotky – České družiny v Rusku, z níž vznikl pluk sv. Václava, lze dokumentovat svatováclavské motivy ve výzdobě zemljanek, polních oltářů; byl využit i svatováclavský chorál apod. Po pádu romanovské monarchie a po podřízení legii v Rusku Masarykově Čs. národní radě v Paříži byla v legiích svatováclavská symbolika nahrazena soudobou či husitskou symbolikou, odpovídající Masarykovým snahám o moderní demokratizaci. Na sklonku války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými rnonarchisty k pokusům o korunovaci Karla l. za českého krále a státoprávní úpravy habsburské říše, a tím i k záchraně habsburské monarchie. V tomto smyslu vedl s Karlem l. jednání katolický konzervativní politik olomoucký advokát M. Hruban. Při koncipování demokratické a republikánské ideje nezávislého Československa r. 1918 T.G. Masaryk svatováclavskou tradici pominul. Washingtonská deklarace z 18.10.1918 se z historických tradic výslovné zmiňuje pouze o tradicích husitské a českobratrské. Některými svými atributy se totiž svatováclavská tradice jevila jako přímý opak tehdejšího voláni po „demokracii a svobodě vždy větší a větší“. Byla chápána jako „překonaná relikvie zašlé minulosti“ (J. Wersíadt), jako záštita pro monarchistickou autokracii, autoritářství, jako tradice, která posiluje církevní i politický katolicismus. Tehdejší český katolicismus ovládli konzervativní tradicionalisté, křesťanskodemokratický směr se začal rozvíjet až v průběhu prvni republiky, ekumenický směr a snaha o dialog s českou sekularizovanou společnosti, mela u našich katolíků ještě větší zpoždění. Nepřekvapuje, že katoficismus se TGM jevil jako absolutní protiklad moderní demokracie. R. 1913 napsal: „Katolicismus svou podstatou je tak aristokratický, že katolický stát a parlamentarismus je contradictio in adiecto“ (protiklad).

Později, r. 1929, připustil, že katolické německé centrum je demokratickou šíranou, ale dodal, že katolické státy jsou ideálním prostředím pro nastoleni nedemokratických diktatur, protože diktátoři mají na co navazovat. Washingtonská deklarace, jež tvoří základ tradice 28. řijna, odmiíla výslovně monarchii a monarchy z boží milosti, výsady aristokracie a nadprávi církve ve státě a společnosti. Deklaraci vůle společného státu Čechů a Slováků překročila rámec svatováclavské státnosti. Svrchovanosti a autoritě „věčného panovníka“ neodpovídala proklamovaná škála demokratických svobod, z nichž měla vycházet budoucí čs. ústava i přihlášení se k zásadám americké Deklarace nezávislosti z r. 1776, včetně Lincolnova prohlášení lidských a občanských práv. Nicméně představa o zásadní diskontinuitě mezi svatováclavskou tradicí a moderní státní tradici 28. října se neujala. Domácí Česká politika vyhlásila samostatný čs. stát 28. října 1918 pod pomníkem knížete Václava. Datum 28. října 1918 zdobí čelo pomníku. Češi tak mají jedinečné místo své identity, kde se snoubí tradice jejich starobylé a moderní státnosti, místo národního spontánního shromažďování. Státní tradice 28. října v první republice zastínila svatováclavskou. 14. řijna 1919 prohlásilo Revoluční Národní shromáždění zákonem 28. říjen za státní svátek. Den sv. Václava – 28. záři se stal jedním z památných dnů. Vedle masarykovské interpretace 28. října, která se pojila s představou národně svebylné, ale též dnešními slovy občanské a otevřené společnosti, žila Kramářova, Dykova a Rašinova integrálně nacionální interpretace 28. října, vyzdvihující význam domácího národně osvobozeneckého boje a závazek utvoření skutečného Čs. národního státu. Svatováclavská tradice si udržela prioritní a privilegované místo u katolické církve, ČSL a politizujícich katolických literátů, l katolický tábor se výrazné odlišoval v interpretaci jejího obsahu. Pro konzervativní tradicionalisty, pokládající ČSR za heretický stát židobolševiků, židoanglánů a svobodných zednářů, ale i pro nové vznikající fašisty byla svatováclavská tradice závazkem pro nastolení stavovského a nedemokratického státu, nejlépe monarchie. V druhé polovině 20. let na shromážděni Národní obce fašistické běžné vlály praporce knížete Václava. Svatováclavský motiv sloužil i k apologetice vůdcovského principu. Křesťanskodemokratický směr, který představoval zejména předseda ČSL, Jan Šrámek, vytrvale se snažící o vzbuzení důvěry TGM, naopak státotvorně propojoval svatováclavskou tradici s 28. říjnem a autoritou TGM.

Svatováclavské milénium r. 1929 znovu aktualizovalo symbol sv. Václava. Při této příležitosti TGM precizoval své pojetí svatováclavského odkazu. Přihlásil se k interpretaci zdůrazňující propojenost ideje svatováclavské a husitské, ocenil význam starobylosti a civilizovanosti české státnosti 10. století i zapadni orientaci knížete Václava, v níž spatřoval projev politické prozíravosti. Vyzdvihl rovněž i některé jeho vzorové osobní vlastnosti jako „mravnost posvěcenou pravou zbožnosti“ Zde věren svému tzv. pozitivnímu náboženství nespojuje výslovně Václava s církví. Dále pak ocenil Václavovu vzdělanost. Proti chronickému, maločeskérnu komplexu části České elity TGM argumentoval principem, že není podstatné být velkým národem, ale slušným národem a kvalifikovaným národem – v  naplnění těchto zásad spatřoval optimistickou perspektivu pro Českou budoucnost. Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu, vedeni Beranovými agrárníky, Máchovými Národními demokraty a větši části českých íašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz, demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři. Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace na západní demokracie, hodnoty občanského českosfovenstvi byly odmítnuty jako cizorodé „kořeny zla“. Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den. 30. listopadu 1938, po svém zvoleni prezidentem Česko – Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv, knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mši a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty. za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyni jíž závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský čí elitárné hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.

Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském listu „Jednota v pravdě a lásce Kristové“. Katolicismu bylo v druhé republice opět přiznáno privilegované postavení a nadprávi, které ztratil za světské demokracie prvni republiky respektující svobodu svědomí a náboženského vyznáni. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti, militantni katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou společnosti i ostatními církvemi byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictvi zákonem! chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenařušitelé spojeni katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu politických a kulturních čistek. Proti myšleni moderního světa, židům, ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autořitářskými stavovskými modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému straněni nacismu.

Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu.

Březnový rozpad česko – slovenské státnosti r. 1939 předznamenala rovněž vědomá devalvace a zeslabení tohoto pojmu i z české strany. Nová vládni garnitura se vrátila k předválečné české historické státnosti. Československou státnost zasunula do pozadi jako nový, neorganický, umělý prvek v českém politickém myšleni, do značné míry „vylhaný“ versaílleskou mírovou konferenci. Ideolog druhé republiky E. Vajtauer v tomto duchu utvrzoval českou veřejnost: „Pokladník ve Versailles nám vyplatil více než měl. Vracet přeplatek, když už jsme s ním dvacet volně naložili, je trudné. Ale co naplat!“ Koruna knížete Václava však nebyla korunou Slováků ani Rusínú, a proto se svatováclavská státnost nestala potřebným tmelem celostátní integrity. Příčinu laxního až mátožného postupu prezidenta Česko-Slovenska E. Háchy ke slovenskému separatismu. který znepokojoval skupinu českých vládních činitelů (J. Havelka. A. Eliáš, L.K. Feireabend, V. Klumpar, H. Masařík) nalezneme v politické zpovědi E. Háchy A. Hitlerovi v Berlině 15. března 1939. Podle záznamu německé strany Hácha nespatřoval v odtržení Slovenska problém, neboť „byl už dávno přesvědčen, že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě“. Základním atributem druhorepublikové svatováclavské státnosti byla rezignace ze samostatnosti a nezávislosti, k niž dospěla česká politika v průběhu prvni světové války. Skutečnost, že Češi, Slováci a Rusini měli poprvé v moderní době svůj stát. který se začal samostatně chovat i v mezinárodních vztazích , byla vnímána jako neblahý výstřelek. Svrchovanost prý byla hazardem nad naše sily, který ve svých důsledcích ohrozil národní existenci Čechů. Za těchto okolností nepřekvapí, že po Mnichovu v kruzích tradičně konzervativní české předrepublikánské elity a u části mladé protirakouskými emocemi nezatížené generace se objevuje austroslavistická nostalgie. Setrvání českého státu v rámci rakouského soustátí bylo prý organické. Idealizovaný obraz rakouské monarchie byl obrazem dynamiky českého národního rozvoje. V české habsburské provincii byla prý zachována česká národní čistota, kdežto po nastolení ČSR byla ohrožena pronikáním cizích živlů a cizích ideologií jako nikdy předtím. Habsburský konzervativní sen nebylo možno znovu opakovat. Monarchie zanikla v r. 1918 a Rakouská republika se rozplynula v Ostmarce 1938. Staré austroslavistické schéma se přetvořilo v gerrnanoslavismus. Češi jakožto nejvyspělejší slovanský národ, krví německé rase nejbližší (!), měl pod německým ochranným deštníkem a vlivem sehrát významnější úlohu než ostatní slovanská plemena, která se stanou objektem německé geopolitické rozpínavosti, česká veřejnost byla vládní propagandou matena ničím nepodloženými úvahami o existenci česko-německé spolupráce a možnosti československého přiživováni na německé expanzi. . Beranova pravice vyslovila souhlas s mnichovským řešením i se ztrátami. Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova Česko-slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939, v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E. Benešem „došlo kružnicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí, stejné jako myšlenka československé nezávisiosti. Nacistický vůdce později se zadostiučiněnim uvažoval o českém specifickém fenoménu, který nenalézal u jiných národů – existenci silného proudu uvnitř české elity, který nedoceňuje význam vlastní státní svrchovanosti: „Jak jinak si vysvětlit onu skutečnost, že češti důstojníci, když jsme při našem vstupu do Československa přejímali jeho vojenskou výzbroj, nám ihned nabízeli své služby. Jak jinak by starý rakouský úředník Hácha mohl tak správné rozumět historii samostatného Československa a jak jinak než z nejhlubšího přesvědčeni se mohl rozhodnout k cestě k němu, k Šéfovi? „Kdyby tomu tak nebylo, Češi by náš vpád vítali zcela jinak než pláčem a nenaridili by během pouhých 45 minut předání všech i těch nejodlehlejších služeben“.

Nové historické zdůvodněni vazalské české státnosti ve vztahu ke III. říši vznikalo na popud premiéra R. Berana mezi agrárními publicisty (E.Vajtauer), katolickou pravici (Řád. Národní obnova, J. Scheinost) a v okruhu prezidenta Háchy (medievalista J. Kliment) Svatováclavská státnost vyjadřovala odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu sv. Václav nedá zahynouti, zároveň utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah k Německu. J my musíme dnes jití podobnou cestou“, aktualizoval svatováclavskou tradici kanovník B. Stašek, „očekávajíce ovšem, že i dnešní Německo bude s námi jednat s touže velkorysou generóznosti a taktem, jako se choval Jindřich l. k našemu sv. Václavu a k české zemi, již ponechal všechny atributy její osobitosti a samostatnosti a všechny možností politického, hospodářského i kulturního rozvoje“. Beranova vláda se vyčlenila z participace na světové politice. Němci byli označováni za jedinou možnou spojnici Čechů s Evropou. Provincionalizace Česko-Slovenska v obruči německé středni Evropy nalézala podporu v častém zdůrazňováni české malosti v protikladu s německou velikosti. Vládni kruhy druhé republiky akceptovaly nacistické pojetí středni Evropy a připustily, že český národ žije v geopolitickém podnájmu v německém životnim, sídelním a hospodářském prostoru Vedly kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby byly shledávány pouze na české straně. Hitlerovo Německo bylo prezentováno české veřejnosti jako velký, siiný soused, možný partner ve spolupráci, lenní pán a ochránce zbytkového Československa, osvoboditel od benešovské parlamentní demokracie a závislosti na Francii a SSSR. Obraz Němce III. řiše- nacisty- byl obrazem gentlemana, velikého učitele Čecha a vzoru pro totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny. Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i mentalitu v národně socialistickém pojetí. Němec demokrat, antifašista a Němec židovského původu se octli v kategorii národních nepřátel. Více než ke smířeni přispěla kampaň k erozi českého národního sebevědomí před 15. březnem 1939. K svatováclavské státnosti se přihlásili i čeští fašisté. Svatováclavský akcent obsahovalo i provolání Českého národního výboru (Národní obec fašistická, Vlajka, Akce národní obnovy a další) z 16. března 1939, v němž chtěli fašisté uchopit moc. Ve svatováclavské státnosti spatřovali protiklad první republiky, již pokládali za loutkový stát židů a svobodných zednářů. Nadto demokratické principy, které tento stát aplikoval v mezinárodních vztazích, znemožňoval realizaci českého fašistického expanzivního imperiálniho programu. Ten však mohl být naplněn ve svatováclavském spojenectví s lil. říší. Původní protinémectvi českého fašismu bylo zatlačeno přitažlivosti ideologické spřízněnosti. Češti fašisté však nikdy neakceptovali svatováclavský motiv podřízenosti Němcům. Podle ideologa Vlajky A. Cyphellyho kníže Václav nebyl poplatný tributem vůči Jindřichovi l. Z jeho strany prý šlo pouze o dobrovolný projev Čistého přátelství a ideového a bojového kamarádství.

Druhorepubliková svatováclavská státnost plynule přešla i do protektorátu, který likvidoval poslední znaky české státnosti.

Brzy po vyhlášeni protektorátu vládním nařízením č. 219/1939 Sb. přestal být 28. říjen státním svátkem i pamětním dnem. Ve svatováclavské tradici byl zvýrazněn moment podřízenosti, odpovídající háchovskému heslu „Být dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše!“ Háchův okruh se pokoušel argumentací svatováclavskou státností aktualizovat středověký právní svazek mezi českým státem a svatou říší římskou a legitimizovat tak České národní pojetí autonomie protektorátu. Češi měli akceptovat „ochranu malého národa vedoucím národem“, národně socialistické „hodnoty“, pomáhat vítězství říše ve válce a postihovat „protiprávní“ odboj. Povinnost německého lenniho pána bylo držet své závazky vůči vazalovi, tj. kulturné národní autonomii.

Dezinterpretace svatováclavské tradice v protektorátu stále více souznéla s říěskoněmeckými a sudetoněmeckými falzifikacemi českých dějin. Kníže Václav posloužil k historickému zdůvodnění oprávněnosti začlenění českých zemí do velkoněmecké říše a mravnosti kolaborace. Již 19. března 1939 politický sekretář státního prezidenta E. Háchy doc. J. Kliment v Národní politice v článku Obnovuje se Svatá říše římská projevoval vazalskou pýchu, že Češi jsou součástí obnovené říše římské německého národa jako první neněmecký národ a vyjadřoval touhu .osvědčit i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovat za svého nejlepšího nenémeckého člena“ a „zlatý klenot německé říše řimské“. Svatý Václav byl protekíorátními činiteli stylizován jedním dechem jako .první uvědomělý hlasatel českého dorozuměni s Říší, národní světec a dědic české země“. Obraz svatého Václava se ocitl na proteklorátní bankovce nejvyšší nominální hodnoty {5000 K), s jeho jménem byi i spjat projekt největšího protektorátniho propagandistického velkofilmu, jenž k úlevě mnohých českých herců nebyl dokončen. V protektorátní interpretaci svatováclavské tradice byl zvýrazňován motiv bratrovraha Boleslava L, bránícího se mečem expanzi říše. Jeho osobnost personifikovala údajnou marnost a sebevražednou škodlivost odboje. Mezi Boleslavem I. Ukrutným a Benešem Krvavým {tak zněia protektorátní títulatura československého prezidenta v exilu) byla shledána přímá paralela. Vyvrcholením kolaborantského zneužití svatováclavské tradice v protektorátu bylo předáni kíičů od českých korunovačních klenotů E. Máchou zastupujícímu říšskému protektoru R. Hendrichovi ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze 19. listopadu 1941.

Ceremoniál symbolizoval totální svrchovanost nacistů nad českým národem. Ještě monstróznéjši akcí byl slib českého národa u pomníku sv. Václava na Václavském namésti v Praze dne 3. července 1942, jimž vyvrcholily masové manifestace na náměstích českých mést proti atentátu na R. Hendricha. Předseda protektorátni vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný poctivý Čech nemůže a také nesmi v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkonémecké řiši a svorně zatracujeme její nepřátele!“ Adolf Hitler Háchovu a Klimentovi kolaboračni státoprávní konstrukci odmítl jako ..směšné formálnosti“. Protektorátní svatováclavskou státnost chápal jako účelový instrument ovládání českého etnika do konečného řešeni české otázky. „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům nechá závěť“, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období“. Zjevné nerespektování svatováclavské české národně kulturní autonomie protektorátu říší vedlo u jejich českých vyznavačů k projevům jakéhosi kolaboračního vzdoru, který však němé! nic společného s odbojem. Tento postoj přiživila i naprostá lhostejnost říšských činitelů k náboženskému charismatu svatováclavstvi. Se svými fundamentálními aspiracemi se musel český katolicismus po pádu druhé republiky rychle rozloučit. J. Scheinost dospěl k pozdnímu doznání, že za „bezbožecké“ první republiky měla katolická církev mnohem více práv než v III. říši. V těchto kruzích, ač nevystoupily z bludného kruhu kolaborace, stále sílil motiv svatováclavského chorálu Nedej nám zahynouti! Byli však i jiní katolíci a Češi, kteří vyznávali státotvorné a obranné pojetí svatováclavské tradice, které nebylo nijak v rozporu se státní ideou první republiky, např. poválečný český primas Josef Beran. Premiér československé vlády v Londýně Msgre. J. Šrámek odsoudil druhorepublikovou koncepci svatováclavské státnosti již na podzim 1938. Soudil, že tendenčně a ahistoricky sakralizuje nadvládu německého národa nad českým. Svatováclavská tradice v protektorátu vyvrcholila v interpretaci E. Moravce a jeho stoupenců. Moravec úplně rezignoval i z elementárních národních, územních a jazykových znaků české identity. Tato linie odpovídala představám nacistické okupační zprávy. Státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank konstatoval na aktívu v Karlové Studánce 30. března 1944: „Od počátků jsem dále nenechal růst jakékoliv české obrozenecké hnutí … Nemáme zájem na českém národním socialismu nebo fašismu .. České fašisty, vlajkaře … jsem používal jen jako donaŠeČe a agenty pro SS. Když vlajkař Rys se stal šovmistickým, strčil jsem ho do koncentračního tábora!“

Posun svatováclavské státnosti v pojetí okupační moci a Moravcova aktivismu spočíval v totální identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a národně socialistickým evropanstvím. Češi se prý musí navrátit ke svému Volkstumu {národnímu svérázu a duchu), kdy „bojovnici češti, zároveň s německými přišli dobývat půdu pod velikou myšlenkou Říše“. ,Chorál svatováclavský“, řečnil Moravec, „nebude už pro nás modlitbou v nouzi, nýbrž slavnou připomínkou slibů, jež jsme dali Řiši … Věrnost svatému Václavu je věrností Říši, ke které kníže Václav měl nejlepší poměr. Jeho politika je politikou Máchovou“. Moravcovo Kuratorium pro výchovu mládeže proměnilo obraz knižete Václava v mytického nelítostného vůdce, který vede své árijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británií, USA a Sovětskému svazu. V tomto duchu, u příležitosti druhého výročí atentátu na R. Hendricha, založil K.H. Frank 4. června 1944 vyznamenání pro příslušníky protektorátu, „kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinnosti a stálou pohotovostí k nasazeni“ a splnili tak odkaz knížete Václava být věrným leníkem riše – čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí. Vyznamenaný obdržel, kromě smaltovaného řádu se zlatými, stříbrnými vavřínovými listy či bez nich, diplom v němčině, který byl dílem nejlepších árijských Českých výtvarníků. Epilogem protektorátni interpretace svatováclavské tradice byla existence Svatováclavské dobrovolnické roty v březnu až květnu 1945. Sedmdesát sedm Českých mládenců bylo odhodláno položit své životy za dohasinajici nacismus. Není třeba podrobné popisovat význam tradice 28. října za okupace Československa. Od demonstraci 28. října 1939 proti nacistické okupaci se 28. říjen stal slovy Jana Masaryka „symbolem trvalého odporu“ a „obnovy“ ČSR – volné, demokratické, sociálně spravedlivé, evropské a světové“. Obnovené Československo let 1945 – 1948 přistupovalo k svátkům 28. září a 28. října v duchu legislativy první republiky.

Změna nastala za komunistického režimu. Datum 28. září bylo vypuštěno z památných dnů. Národní a demokratická symbolika 28. října vzbuzovala obavy. Neodpovídala novému heslu „Bez VŘSR by nebylo ČSR“, ani koncepci proletářského a socialistického internacionalismu a socialistického vlastenectví, jehož podstatným atributem byla láska k Sovětskému svazu. Roku 1951 byl za státní svátek vyhlášen místo 28. října devátý květen jako výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. 28. řijen přestal být dnem výročí vzniku samostatného čs. státu, ale byl označen jako Den znárodnění. Symbolem obnoveného národního svébytného povědomí a protestem proti sovětské okupaci ČSR se stal 28. říjen roku 1968. Roku 1975 normalizační moc rozhodla, že 28. říjen zůstane významným dnem ČSSR, ale bude dnem pracovním. Za peresírojky v SSSR, kdy došlo k rehabilitaci národních specifik zemi rozvolnéného sovětského bloku, byl roku 1988 28. říjen znovu prohlášen za státní svátek jako den vzniku samostatného československého státu.

28. řijen zůstal státním svátkem České republiky i po zámku Československa. Jde o to, aby byl překonán současný pokleslý vztah médií i velké části politické a státní elity ke státnímu svátku 28. října, aby symbolika 28. října napomáhala tak. jak je tomu běžné u státních svátků jiných národů, naplňovat soudobou českou společnost moderními demokratickými hodnotami i sebevědomým vnímáním sebe sama i své státnosti.

Doc. PhDr. Jan Rataj, CSc.

(Předneseno 28. září 1999 na večeru Nezávislé skupiny „Věrni zůstaneme“, konaném v místnosti státních aktů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *