Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (4)

 

Motto: Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem. (Thomas Mann)

Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích

V ranních hodinách 31. května 1945 dorazily první hloučky vypovězenců do Pohořelic, třítisícového města přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova, které nelehce překonávalo důsledky okupace a nedávných frontových bojů. Během dne přicházeli další, k večeru počet příchozích asi sedmkrát převýšil původní městské obyvatelstvo.

Transport předem nikdo neohlásil, takže přišel do naprosto nepřipraveného prostředí.

Ostatně sami organizátoři nepředpokládali ve městě nic víc, než krátký odpočinek před druhou etapou cesty.

Podle vyjádření místní stanice Národní bezpečnostní stráže se podařilo do 23. hodiny umístit všechny pod střechu. Nejvíce Němců bylo umístěno do barákového tábora na okraji města zřízeného okupanty pro zahraniční dělníky, především Poláky, nahnané sem na nucené práce. Jiní našli přístřeší v prázdných obilních skladech, postavených rovněž za války k uskladnění nucených obilních dodávek od rolníků. Účastníci transportu zaplnili školu, sokolovnu, selské stodoly a ti nejšťastnější, kteří našli pochopení u místního obyvatelstva, ubytovali se v soukromých bytech. Přijmout někoho do bytu nikdo nenařídil, ale také tomu nebylo bráněno: záviselo to pouze na vzájemné dohodě a teprve až později byl pořízen soupis osob žijících v soukromí. Tuto výhodu měl ovšem jen malý zlomek transportu. Po upozornění, že některé unavené osoby dosud nedošly a odpočívají před městem po příkopech, byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města. Nemáme dochované zprávy o tom, že by z cesty přivezli někoho mrtvého.

Po rušné a chaotické noci, v níž na spánek zbylo jen velmi málo, poznamenávala 1. červen 1945 usilovná snaha městské správy, stanice NBS a přítomných představitelů NV města Brna o překonání hlavních nesnázi a snížení neúnosné koncentrace lidí ve městě.

Především vybrali téměř deset tisíc osob schopných dalšího pochodu a vyvedli je na mikulovskou silnici směrem k rakouské hranici. Postavení Němců v transportu se nijak nelišilo od jeho předchozí etapy, měnil se pouze jejich doprovod. Příslušníci závodních stráží už během noci považovali své poslání za splněné a odcházeli zpět do Brna. V první červnový den jich mělo být v Pohořelicích už jenom asi 90. Namísto nich nastupovaly narychlo povolávané další části 1. výcvikové korouhve 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora jezdectva a někdejšího ruského legionáře Viléma Pistoriuse.

Vojáci postupně vtiskli situaci řád a vyloučili možné excesy. Pro doprovod vystěhovanců volili zvláštní metodu. Po celé trase až k rakouské hranici rozmístili v kilometrových rozestupech své hlídky. Německé občany rozpočítali po stovkách a každou stovku svěřili pod dozor vždy jen jednomu vojákovi. Ten ji doprovodil o kilometr dál ke stanovišti následující stráže, kde ji předal jinému vojákovi a sám se vrátil na své původní místo, aby převzal a převedl další stočlenný útvar o jeden kilometr dál. Tímto kyvadlovým způsobem, kilometr po kilometru, byli vysídlenci doprovázeni až k hraničnímu přechodu.

Přesun probíhal bezkonfliktně, vojáci na nějakém terorizování Němců neměli zájem a Němci sami už dostatečně poznali, že jakákoliv forma odporu je bezúčelná. V důsledku prohrané války a probíhající revoluce ztratili své dřívější privilegované postavení a publikované programové dokumenty pro poválečnou dobu, ať už byly domácí či zahraniční provenience, jim žádnou perspektivu na podkladě statu quo ante neposkytovaly. Vedení představou, že v Rakousku najdou pro svůj úděl pochopení a dostane se jim nejnutnější pomoci, většina jich z nezbytnosti hranici přešla. Cestou tu a tam došlo k pokusům o útěk z transportu, avšak v otevřeném terénu mezi Pohořelicemi a Mikulovem k tomu nebyly příznivé podmínky. Teprve v mikulovských ulicích se ti, kteří nechtěli do Rakouska, obratně vytráceli a v několika následujících dnech vyčkávali v polích a vinicích mezí Mikulovem a státní hranicí, jak se věci vyvinou. Nakonec i většina z nich odešla za hraniční čáru.

Jihomoravská státní hranice byla z obou stran kontrolována jen velice sporadicky.

Hlavní autoritou byl pouze malý oddíl Rudé armády usídlený v bývalé rakouské celnici, ale ten pouze zajišťoval průjezdy vlastních vojenských kolon a do civilních záležitostí nezasahoval. Hranice byla z obou stran volně průchodná a ti, kteří nechtěli z různých důvodů volit cestu po silnici, přecházeli na obě strany polními cestami. Tuto možnost využívali někteří němečtí rolníci k nelegálnímu přepravování zemědělského inventáře a někdy i dobytka na smluvená místa za hranicí. Po přechodu hlavního vysídlovacího proudu bylo na rakouské straně složeno několik mrtvých. Těžko zjistit, jestli zemřeli ještě na moravském území a byli svými přáteli přeneseni přes hranici, či zemřeli už v Rakousku.

Nasměrování vysídlovací akce do Rakouska přimělo dr. V. Figdora nejenom k intervenci u prof. Františka Loubala na ZNV v Brně. Ještě v průběhu 31. května, kdy druhá fáze pochodu ještě nezačala, vyhledal také velitele vojenské záštity majora Pistoriuse a zdůraznil mu, zda si uvědomuje, do jaké míry jsou vskutku odsunováni rakouští občané a nejde-li hlavně o československé občany německé národnosti. Současně upozorňoval, že repatriace Rakušanů má být projednávána v Praze až ve dnech 5. – 7. června 1945. Podobně jako už předtím na ZNV pohrozil i nyní vykázáním 400.000 Čechů z Vídně a vyslovil politování nad vypuzováním Němců do zcela vypleněné země.

Rakouské pohraniční orgány prozatím nečinily překážky při vstupu Němců na rakouské území. Jako reakce na jejich příchod zavládly v místech kolem silnice do Vídně i ve Vídni samé silné protičeské nálady a nechyběly ani protestní letákové akce. Úřady prozatímní vlády dlouho zvažovaly, nemají-li vrátit Němce zpět na Moravu, protože vesměs nevyhovovali jak po stránce státní příslušnosti, protože ji nemohli prokázat ke dni 27. dubna 1945, kdy vznikla prozatímní státní správa, tak k nově konstituované rakouské národnosti. K tomuto kroku nedošlo, odmítány však byly osoby neovládající německý jazyk. Toto stanovisko, jak dále uvidíme, podstatným způsobem ovlivnilo poměry v Pohořelicích.

Ústup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: „Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů.“

Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jak naložit s téměř 10.000 dalšími v Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.

Primátor Matula ihned po příjezdu do Pohořelic navázal na svou předchozí činnost v Rajhradě a podle svého zvážení umožňoval osobám s nevyhraněnými důvody pro vysídlení návrat do Brna. Metoda individuálního šetření byla zdlouhavá a nepřinesla do nepřehledných poměrů žádné ulehčení. Bylo třeba rozhodnějšího kroku.

Z hlediska mezinárodního bylo prvořadé uvolnění Rakušanů. Prokazatelné zjišťování rakouské státní příslušnosti naráželo na nedostatek dokladů a o konstituování zvláštní rakouské národnosti, odlišné od německé, nevěděla v té době ani většina skutečných Rakušanů žijících u nás. Jediný pokrok spočíval v hromadném uvolnění všech, kdo nějakým způsobem prokazovali anebo prohlašovali našeho jižního souseda za místo svého narození, za místo dřívějšího svého pobytu, případně nynějšího bydliště příbuzných apod. Ti všichni byli propuštění, přestože některé přednesené důvody byly jen chabě podloženy. Rakušané se rozešli, někteří zamířili neznámo kam, snad do Rakouska, většina z nich odešla zpět do Brna.

Současně byl vrácen zpět větší počet osob se sporným určením národnosti. Staniční kniha NBS v Pohořelicích poznamenává k datu 3.6.1945: ”Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2.000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR.“ V 9. schůzi rady ZNV referoval o tomtéž její předseda F. Loubal: ”Asi 2.500 (Němců – pozn. V. Z.) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo.“ Rada ZNV zdůvodnila své rozhodnutí poukazem na 7. bod svých směrnic o nakládání s Němci ze dne 20. května 1945, podle něhož měli být z mimořádných opatření vyňati Češi a Češky ze smíšených manželství, jakož i jejich děti, pokud byly původně evidovány jako Češi, Židé a vůbec všechny osoby protihitlerovského smýšlení a perzekvované pro konkrétní antifašistickou činnost. Podobně jako každé jiné ustanovení tohoto druhu, také směrnice ZNV nemohly táhnout přesnou rozhraničovací čáru mezi stoupenci a odpůrci okupantů. S odstupem padesáti let je stále ještě možné najít příklady, kdy z ustanovení o Němcích byli v Pohořelicích shovívavě vyňati rodinní příslušníci vyšších důstojníků SS, funkcionářů okupačního aparátu a členů NSDAP, o jejichž činnosti museli rodinní příslušnici vědět.

V intencích koncepce o rozptýlení vysídleného obyvatelstva do jihomoravských vesnic odešlo do okolí 943 osob (Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice 111, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27). Zakrátko nacházíme i jiné skupiny dislokované do blízkých vesnic, např. do Damnice, na statek J. Kulhána v Suchohrdlích a jinam. Odchod do vesnic nebyl lidem přikazován, odcházeli tam po vlastním uvážení a také podle toho, jakou jim tamější rolníci mohli poskytnout práci a životní zajištění.

V každém případě byl pobyt ve vesnicích příznivější než v táboře a většina vysídlenců tam zůstala až do tzv. řádného odsunu. Spadali do pravomoci místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor je vedl pouze evidenčně.

Bohužel i do vesnic zasáhla epidemie úplavice, a pokud tam někdo zemřel, byl pochován podle místních zvyklostí a možností na příslušném hřbitově.

První dny strávené vypovězenci v Pohořelicích byly kruté. Nebylo na čem spát, chyběla základní hygienická zařízení, léky a zdravotnický materiál, zásobování vázlo na nejnuznější úrovni. Malé město nedisponovalo velkými objekty a vývařovnami vhodnými pro ubytování velkého počtu lidí ? i ty skrovné válečné zásoby potravin vzaly za své při přechodu fronty. Vysídlenci tento stav znali, a proto není divu, že jimi zmítalo napětí, nejistota a obavy nejenom z budoucnosti, ale i z nejbližších dní. Po stránce bezpečnostní staniční kniha NBS sice uvádí, že 1. června „pořádek nebyl porušen“ a následující den hodnotí obdobně: ”při střežení lágru po stránce bezpečnosti nebyla závada“, ovšem uvnitř panoval značný nepokoj.

Při překonávání neblahé situace, bez příkazu a instrukcí shora, převzali iniciativu příslušníci místní stanice NBS, jejímž prozatímním velitelem byl strážmistr Bedřich Koubek a přítomní vojáci majora Pistoriuse. Na statcích a v zemědělských usedlostech zabavili pařáky na brambory, takže už v poledne 1. června obdrželi evakuanti alespoň vařené brambory ”v přiměřeném množství dle přání“. Jakmile v několika dnech vznikla táborová správa, dala majoru Pistoriusovi na vědomí, že byl pouze velitelem strážného doprovodu pochodového proudu a nenáleží mu žádná pravomoc z titulu vedoucího tábora.

Přesto jeho rozvážné a rozhodné jednáni ve dnech 1.- 3. června 1945, jímž překonal nejtíživější stadium v životě vystěhovalců, zaslouží jednoznačného uznání.

Zprávy o tom, že transfer neproběhl podle ideálních představ a zadrhl se v Pohořelicích, vyvolaly v Brně rozporuplnou odezvu. Drtivá většina Brňanů ho považovala za tvrdou, ale spravedlivou odplatu za iredentistické a velezrádné počínání Němců vůči Československu i Česko-Slovensku a za podíl na genocidní politice vůči Čechům i jiným blízkým národům. Rada ZNV na své schůzi 5. června dala volný průchod názoru, že přes všechny komplikace bylo dosaženo úspěchu, ”tj. očisty Brna od německého živlu.“ Téměř shodným způsobem hodnotil ve svých pamětech vysídlení Němců primátor V. Matula.

Bezpochyby o věci jednala vedení politických stran a velkých společenských organizací. O jejich názorech však prozatím mnoho nevíme.

 

Obr. Otto Šling

K pozoruhodnému střetu o smyslu a provedení transferu došlo v sekretariátu KSČ. Došlé zprávy o nedorozumění s Rakouskem a o krizovém stavu v Pohořelicích velice pobouřily Otto Šlinga (1912-1952), pověřeného prozatímním vedením stranického sekretariátu. Po celou válku žil v Anglii v blízkosti naší zahraniční politické emigrace, znal perfektně několik světových jazyků a do Brna přijel přes Moskvu ve zvláštní skupině hned po přechodu fronty. Z jihomoravských politiků měl tehdy bezpochyby nejlepší mezinárodně politický rozhled a nejurčitější představy o budoucí komunistické politice. Co všechno se 1. června na sekretariátě odehrálo, lze zrekonstruovat jen s obtížemi. Jisté je, že Šling podrobil vysídlovací akci tvrdé kritice.

Dne 8. června 1995 odvysílala Česká televize dokumentární pořad brněnského studia ”… a průvod Němců šel.“ Jeden z pamětníků v pořadu vysvětloval, jak s průvodem Němců přijel někam na Jižní Moravu O. Šling, vystoupil z auta a halasně projevoval své uspokojení nad jeho průběhem. Tato scéna neodpovídá historické skutečnosti, Šling se v odsunu neangažoval. Je s podivem, proč si tak závažné svědecké vyjádření tvůrci dokumentu neověřili.

Tehdejší střetnutí mezi brněnskými komunisty navzájem do jisté míry zrcadlí deník Rovnost. V pondělí 5. června 1945 otiskl nebývale obsáhlý úvodník pod názvem Nový život v novém státě. Podepsán byl značkou ”PH“ (tj. František Píšek) a datován 2. červnem 1945. Autor v něm nejprve považoval za vhodné rekapitulovat oficiální dokumenty a projevy, pokud se v nich jednalo o německé otázce v ČSR. V tom samozřejmě netkví jeho originálnost. Nekonformní byly pohledy na právě provedený transfer: ”… vyskytly se horké hlavy, které chtěly vyhnat všechny Němce bez rozdílu a naráz za hranice a nepřihlížely při tom ani k tomu, zdali jsou to hranice říšské nebo rakouské, zdali tím nevzniknou mezinárodní komplikace, anebo nezvýší-li se tím potíže zásobovací, dopravní, bezpečnostní, zdravotní a jiné.“ V další části Píškův úvodník navazoval na myšlenky vyslovené v Rovnosti v hlavní den vysídlovací akce 31. května 1945. Tehdy Voloďa Spurný nazval svůj úvodník „Nejen Němci…“ a zdůraznil v něm, že hlavní konflikt doby nelze chápat ani tak v rozporu mezi nacionalitami, jako především jako boj mezi fašismem a antifašismem. Oba autoři shodně interpretovali německou otázku v propojení na eliminaci dědictví domácího fašismu a kolaborace. Františku Píškovi nelze nedat za pravdu i po půl století: „Bylo by těžkou chybou vybíjet svoji nenávist jenom na Němcích. Spravedlivá odplata musí stihnout všechny odrodilce. Je nutno dobře se poohlédnout všude, zdali se tato sorta bezcharakterních a bezpáteřných lidí již dnes netlačí na teplá místa, zdali právě ti, co dnes nejvíce křičí Němci ven, sami mezi ně nepatří.“ A závěrem k těmto slovům dodával: ”Je tedy německý problém mnohem širší a jeho řešení nespočívá jen v prostém vyhnání všech Němců bez rozdílu za hranice.“ Tato slova, protikladná jednostrannému nacionálnímu pohledu, rozvířila značně brněnskou ideovou hladinu a měla svůj vliv i na urychlení konsolidace v pohořelickém táboře.

K hlubší analýze odsunu se po několika dnech sekretariát KSČ v Brně vrátil, protože ústředí v Praze požadovalo obšírnější zprávu o brněnských událostech. Soustředěním podkladů pověřil O. Šling Louise Nissela, německého antifašistu z Mikulova. Ten si přibral na pomoc svého přítele, člena antifašistické komise při okresní správní komisi v Mikulově, rovněž Němce, Willy Kapustu. Oba v roce 1938 sloužili v místní jednotce Republikanischewehr, která v zářijových dnech 1938 neohroženě vystoupila na obranu Československa a jen zázrakem přežili nacistická vězení. Nyní se společně vydali po stopách brněnského transferu, jezdili po vesnicích a zjišťovali až do podrobností, jak dalece ovlivnil život v obcích, bylo-li při zacházení s Němci použito násilí a jestli byl někdo při tom zabit či zastřelen.

Z Nisselovy závěrečné zprávy vyplývalo, že vystěhovaní si nejčastěji stěžovali na obtížnou cestu, zdravotní potíže, na nespravedlivé zařazení mezi Němce, zejména ti, co při sčítání v roce 1930 uváděli českou národnost ? k její změně byli morálně-politicky přinuceni nacistickými národnostními zájmy. Dále zpráva pojednávala o komplikacích, které na válkou těžce postiženém jihu Moravy způsobil nečekaný příliv tisíců vypovězených Němců a podle pamětnického svědectví kritizovala i nesprávnou orientaci akce na přechod do Rakouska. Neuváděla však žádný případ násilností, na jejichž následky by býval tehdy někdo zemřel, anebo že by došlo k zastřelení účastníka pochodu. Autentický text prozatím neznáme, dosavadní pátrání v archivních fondech KSČ vyzněla negativně, takže spoléháme na vyjádření přímých účastníků. Význam zprávy také nespočívá ani tak v jejím obsahu, obdobná svědectví uvádějí totiž i jiné prameny, jako ve způsobu její přípravy na prozatímním sekretariátu strany v Brně.

Otto Šling měl o vysídlení osobně referovat v Praze na ÚV KSČ. K prohloubení a ucelení svých dosavadních poznatků o evakuaci Němců přizval k sobě na sekretariát místopředsedu ZNV Františka Píška, zástupce Národního výboru pro Velké Brno (není jisté, jestli byl osobně přítomen Vladimír Matula), Josefa Kapouna a skupinu straníků i odborářů ze Zbrojovky. Chtěl spolu s nimi formulovat základní přístupy k německé problematice a najít základ pro jednotné stanovisko komunistů k vystěhování německých spoluobčanů. Jednání probíhalo velice bouřlivě, zbrojováci hájili své počínání, Šling naopak hledal východiska k reálné kritice neutěšeného stavu, do něhož byla německá otázka v Brně vmanevrována. Posléze přítomné překvapil stanoviskem všemi ostatními nejméně očekávaným a předneseným s pravou šlingovskou neústupností. Rezolutně prohlásil, že komunisté neměli propadnout nacionalistickému poblouznění a měli živelnému odsunu zabránit. Na adresu komunistů v ZNV údajně prohlásil, že měli proti rozhodnutí rady otevřeně vystoupit a třeba i proti schválení vyhlášky o vysídlení Němců otevřeně hlasovat.

Mezi brněnskými komunisty nebylo v této záležitosti dosaženo shodného stanoviska. S jakou odezvou referoval Šling v Praze, už také sotva poznáme, ale z brněnského střetnutí si odnášel každý svou pravdu: Šling své kritické stanovisko úplně neprosadil, zástupci národních výborů jeho kritiku víceméně pociťovali jako křivdu a zbrojováci zůstali neústupní. Jakmile později úvahy o důsledcích transferu opadly a po všeobecném odsunu Němců byla tato problematika přehlušena jinými starostmi, zůstávalo pod příkrovem poválečného nadšení a zdánlivě pevné stranické jednoty jakési vnitřní, přesně nedefinovatelné napětí, jehož počátky málokdo odhadoval v konfliktu Šlinga s většinou brněnských komunistů o řešení německé otázky. Poválečnou dobu poznamenávaly mnohé a různorodé politické šarvátky, v nichž bylo nutné postupovat společně, avšak O. Šling už nikdy s V. Matulou i F. Píškem nenašli vzájemný harmonický soulad. Nakonec byli oba reprezentanti národních výborů zproštěni stranických i veřejných funkcí a převedeni do zahraničních služeb mimo republiku. Osazenstvo Zbrojovky, továrny, o níž platilo, že kdo ji politicky ovládá, má v rukou Brno, pociťovalo proti krajskému tajemníkovi jistou averzi. Komunistické Brno už od revolučního období nikdy Šlinga nepřijalo za svého. Jakmile počátkem 50. let začalo období hledání třídního nepřítele ve straně, vlna kritiky vycházející ze Zbrojovky ho neúprosně smetla. Snad si tehdy nikdo ani neuvědomoval, že prapůvodní kořeny konfliktu jsou ve sporu o brněnské Němce.

Zatímco se v Brně tříbily první názory na to, co se v poslední květnový den vlastně stalo, bylo nezbytné jednat. Jediným činitelem, v jehož pravomoci bylo možné ovlivňovat postavení vystěhovaných v Brně i v regionech několika jihomoravských okresů až ku hraniční čáře, byl Moravskoslezský zemský národní výbor. Po příchodu prvních zvěsti o krizovém postavení vystěhovanců v Pohořelicích vyslal tam okamžitě vrchního zdravotního radu MUDr. Julia Mencla a zdravotního radu MUDr. Adolfa Rozmariče, aby zjistili pravý stav věcí a navrhli naléhavá opatření. Jejich písemná zpráva sice nese datum 5. června 1945, toho dne jednala o vystěhovaných Němcích 9. rada ZNV, avšak přítomnost obou lékařů v Pohořelicích je doložena už 1. června. Oba zjistili závažné zdravotní nedostatky, nevyhovující hygienická opatření, špatné zásobování pitnou i užitkovou vodou, nedostatečnou lékařskou péči. Rozšířené onemocnění dysenterického rázu, které zasáhlo i osoby mimo tábor, nemohli na místě diagnostikovat, a proto dali odebrat vzorky k bakteriologickému rozboru. Zpráva neposuzovala ubytování a stravování.

Starosti o nápravu poměrů v táboře a zajištění minimálních životních podmínek vyžadovaly od ZNV rozhodná opatření. Především nouzové ubytovací prostory, které ne zcela výstižně bývají nazývány táborem, podřídil svému zdravotnímu referátu a osobně jeho přednostovi MUDr. Adolfu Rozmaričovi. Vrchnímu účetnímu řediteli ZNV F. Pořízkovi přikázal, aby týž den, tj. v sobotu 2. června 1945 odjel do Pohořelic a zajistil pro všechny lůžkové vybavení. Současně nastoupila do Pohořelic skupina zaměstnanců z kuchyně v Zemské nemocnici na Pekařské ulici a z kuchyně v Zemské porodnici na Obilním trhu. Pod vedením Václava Lidmily, vedoucího stravování v porodnici, začalo ihned soustřeďování potřebného zařízení, varných kotlů, přípravného i jídelního nádobí a samozřejmě potřebných potravinových surovin. Národní výbor pro Velké Brno dal k dispozici kolem dvaceti úředníků pro zřízení táborové správy a město Pohořelice jí vyšlo vstříc přidělením dvou místností ve Staré poště, aby mohla co nejdřív zahájit svou činnost. Správa tábora měla po celou dobu jednoznačně civilní podobu, v jejím čele nestál ani policejní, ani vojenský zmocněnec, nýbrž brněnský městský úředník JUDr. Josef Strnad. Po jeho onemocnění úplavicí převzal tábor do péče Karel Blažek.

Rozvoj jednotlivých funkcí tábora začal rychlým tempem. Bylo naléhavé obstarat velké množství podhlavníků, přikrývek, ložního povlečení a samozřejmě od rolníků získat dohodou anebo rekvizicí spoustu slámy pro nacpání slamníků, přivést umývadla, kbelíky a další nezbytné věci. Zdrojem vybavení bylo jednak Zemské ústřední skladiště v Brně na Lidické ulici č. 65, které zásobovalo zemská sociální a zdravotnická zařízení, nějaký inventář byl přivezen ze Zemské dívčí vychovatelny v Boskovicích, dále z nemocnice v Ivančicích, podstatně vypomohla i armáda.

Mimořádné nároky na zdravotní službu vzrostly zejména poté, co 6. června bylo identifikováno první úmrtí na „nemoc špinavých rukou” – úplavici neboli dysenterii. Do služby v táboře přišli ze Zemské nemocnice lékaři MUDr. Jiří Cvrkal, MUDr. Bohumil Dokulil a MUDr. J. Šňupárek, spolu s nimi tam působili dva jejich němečtí kolegové MUDr. Otakar Cícha a MUDr. Hermann. Z místních dobrovolníků i táborových obyvatel vznikla stálá zdravotní služba, jejíž obětavost však výrazně oslaboval naprostý nedostatek léků a zdravotnického materiálu. Na tomto stavu měli ovsem svůj podíl sami Němci svým bezhlavým podporováním hitlerovské imperiální války až do samého konce.

Ještě v průběhu válečných operací spálila německá soldateska v rámci plánu ARLZ několik skladů zdravotnického zboží ku škodě všech bez rozdílu. Zdravotní péči vykonával rovněž úřední okresní lékař z Mikulova MUDr. Štěpánek a krátkodobě vypomáhali i další. Vážněji postižení pacienti byli převáženi do Všeobecné veřejné nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích, jestliže léčení vyžadovalo speciální zákrok, např. chirurgický, byli pacienti odesíláni do Brna. Tím vším ovšem nelze říci, že v pofrontové době bylo možné vyhovět všem léčebným nárokům obyvatel tábora. Původ infekční nákazy bývá hledán ve znečištěných studnách u Ledců, z nichž si vystěhovanci nabírali vodu, ačkoliv čerpání z neprověřených vodních zdrojů bylo zakázáno. Snad to odpovídá historické skutečnosti, avšak nemůžeme vyloučit ani jiné zdroje infekce. Je velice pravděpodobné, že evakuanti přišli s nákazou už z Brna. V dané době zde existovalo několik lokalit poznamenaných epidemií úplavice. Zdravotní služba je měla údajně pod kontrolou a nehrozilo její nekontrolované rozšíření. Odlišné podmínky navodil nedostatek desinfekčních prostředků při hromadném soužití lidí a zanedbávání základních hygienických pravidel samými vysídlenci.

Správa tábora od samého svého počátku považovala ubytovací poměry za nevyhovující a otevřeně zdůrazňovala, že vedle zlepšení životních podmínek považuje za své nejbližší poslání úplnou likvidaci tohoto provizoria. Na základě zkušeností z okupace a války býval tábor střídavě nazýván internačním, sběrným, někdy dokonce i koncentračním, ale žádnou z funkcí, které tyto názvy vyjadřovaly, neměl při svém vzniku předurčenou. Na úředních aktech nacházíme vesměs improvizované razítko v podobě zkratky T. N. B., což mívá dvojí interpretaci, jednak jako Tábor německých běženců, jednak jako Tábor Němců Brno. Živelné použití pojmu „tábor“ nebylo výstižné, protože klasický tábor Třetí říše připomínal pouze využitím několika typických baráků z doby okupace. Mimoto mu chybělo všechno ostatní, vojenská správa, strážní věže, systém kápu, nezbytný apelplatz a spousta drastických donucovacích a trestních zařízení.

Pohořelický „tábor“ měl naproti tomu civilní správu a jediné omezení spočívalo v respektování vnitřního táborového řádu, za jehož porušení následovalo výlučně napomenutí provinilce, jiný donucovací prostředek vedení tábora neuplatňovalo. Různě rozmístěné objekty střežila Československá armáda podle vlastního služebního předpisu o strážní službě. Mezi ní a správou tábora nebyl vztah podřízenosti a nadřízenosti. Pouze ve výjimečných případech, např. při větším přesunu Němců do vesnic nebo do Brna, si vyžadovala vojenské zajištění nebo policejní asistenci. Stráž národní bezpečnosti přicházela do tábora pouze výjimečně, např. za účelem identifikace mrtvých, ostatní řešila v součinnosti s úředníky táborové správy. Ze všech těchto a dalších odlišností bylo by vhodnější považovat tábor podle jeho účelu za nouzové ubytovací zařízení. Pojem „tábor“ nemůžeme zcela eliminovat a má také některé přednosti, je krátký a umožňuje rychlejší prostorovou i sdělovací orientaci, neměl by být ovšem desinterpretován jeho skutečný obsah. Ubytovací tábor v Pohořelicích se značně zkonsolidoval ke dni 4. června 1945.

Podle výkazu o vydávané stravě žilo v něm 5889 osob, což byla stále ještě neúnosná koncentrace lidí, přesahující dvojnásobně původní obyvatele. Ve snaze co nejdřív ulehčit přetíženému městu hledala táborová správa nové ubytovací objekty, a to logicky mezi nemovitostmi ve vlastnictví Moravskoslezské země. V noci z 5. na 6. červen 1845 navštívili přednosta zdravotního referátu ZNV MUDr. A. Rozmarič, účetní ředitel František Pořízek, major V. Pistorius a vrchní účetní tajemník Karel Slíž bývalý Ustav pro mladistvé provinilce v Mikulově na vrchu Mušlově. Budovy našli prázdné. Rudá armáda je nedlouho předtím opustila, veškerý inventář byl na místě a statek náležející ? ústavu byl částečně obdělán. Po drobných technických opravách a po zajištění většího množství kuchyňského nádobí a ložního prádla mohl někdejší ústav přijmout nové obyvatele. Budovy náležely justiční správě, v jejím zastoupení je převzal do prozatímní péče JUDr. Šimáček, správce okresního soudu v Mikulově.

Přizpůsobením objektů na ubytovnu vysídlených brněnských Němců byl pověřen Karel Slíž. Podařilo se mu to během dvou dnů, takže už 8. června bylo na Mušlově evidováno 1175 Němců převedených z Pohořelic. Správcem ubytovacího zařízení, které neslo úřední název Zemský národní výbor v Brně – správa tábora na Mušlově, zůstal po celou dobu Karel Slíž z Brna. To ovšem v běžném neúředním styku nevylučovalo používání improvizovaných názvů, jako např. Správa tábora přestěhovaných Němců na Mušlově. Takovým způsobem došlo k ustanovení pohořelického tábora za tzv. hlavní tábor a Mušlova za jeho pobočku. Podobně jako kolem Pohořelic dislokovala správa na Mušlově menší skupiny Němců do okolních vesnic: Dolních Dunajovic, Perné, Bavor, Pavlova, Novosedel, Nového Přerova, Věstonic, Mušova a také do města Mikulova. Za rozhraní mezi hlavním táborem a ubytovnou na Mušlově byl považován tok řeky Dyje, pouze Mušov se z tohoto pravidla poněkud vymykal, protože už ležel zčásti za řekou.

Přechod prvních obyvatel na Mušlov je patrný i ze schodku v tabulce obyvatel hlavního tábora, jejichž počet 8.6.1845 poklesl ? 1338 osob, tj. o 1175 přestěhovaných do pobočky, a 163 dalších, o nichž nic bližšího nevíme. Ve dnech 9.-11. června přišlo na Mušlov dalších 655 Němců. Další přesuny zbrzdila instrukce přednosty kanceláře ZNV dr. Nesňala z 11. června, v níž požadoval po správě tábora, aby objekty urychleně připravila pro příjem českých repatriantů z Vídně. Poté přišlo z Pohořelic už pouze 77 osob. Do 25. června 1845 bylo na Mušlov převedeno celkem 1807 brněnských Němců.

Stranou ubytovaných Němců byla na Mušlově vězněna skupina příslušníků formací SS a SA, na něž byla uvalena vazba, a 50 tzv. Charvátů z Jevišovky a Nového Přerova, kteří sloužili za války v německých ozbrojených silách a jejichž aktivní válečné vystoupení bylo nyní předmětem šetření.

V Pohořelicích došlo k dalšímu pronikavému snížení stavu ve dnech 13. a 14. června. Staniční kniha NBS nás informuje, že zvláštní hlídka měla 13. června „dohled při odsunu německých příslušníků do přilehlých obcí. Do kterých obcí a kolik lidí bylo přemístěno, zápis neuvádí. Vezmeme-li v úvahu pokles počtu stravovaných mezi 12. a 13. červnem (snížení o 682 osob) a přibližně tři desítky mrtvých, mohlo být odsunuto kolem 650 Němců.

Dne 14. června byl vypraven zvláštní transport asi 2.000 osob zpět do Brna. Staniční kniha k tomu pouze podotýká, že zvláštní hlídka asistovala při odsunu internovaných osob. Z rozdílu počtu stravovaných můžeme usuzovat na přemístění asi 1.850 lidí. V té době měla stanice NBS i s posilou necelé tři desítky příslušníků, takže její účast na akci byla pouze kontrolní, záštitou vlastního přesunu byla armáda. Městský velitel v Brně plk. Václav Hladúvka žádal vyslání posily od 6. dělostřeleckého pluku do prostoru Cvrčovice – Smolín, protože část vojáků majora Pistoriuse během 14. června přejde do Modříc a Želešic. Jejich poslání na trase Pohořelice – Modřice je zřejmé.

Po předchozích zkušenostech bylo možné předpokládat, že návrat necelých dvou tisíc Němců nevyvolá mimořádný ohlas. Skutečnost byla úplně opačná. Jakmile se zprávy o jejich návratu roznesly městem, vypukla nová vlna protiněmeckých protestů. Okresní komisařství NB v Brně-Komárově 15. června referovalo o tom slovy: „Návrat většího počtu Němců do Brna dne 14. 6. 1945 způsobil nové odsuzování pomalého a benevolentního řešení německé otázky.“ V ulicích se objevily nápisy s hesly: ”Proč se vrací Němci zpět? Kdo jim to dovolil, nechceme je zde! Chceme republiku bez Němců!“ Okresní komisařství Brno-město v situační zprávě z 15. 6. 1945 hlásilo: ”… jest nepříznivě posuzováno vracení se z Brna již evakuovaných Němců. V následující relaci upozorňovalo na rozšířené obavy, že „zdravotní poměry v Brně mohou být ohroženy osobami přicházejícími z Pohořelic.“

Veřejné roztrpčení nad návratem odsunutých Němců vyvádělo Brňany do ulic. Shlukovali se před městskými i zemskými úřady a neskrývaně dávali najevo svou nespokojenost s dosavadním postupem vůči německému obyvatelstvu. Vznášeli nové požadavky na urychlené soustředění Němců a zabránění jejich volného pohybu po městě. Rozjitřená německá otázka hrozila reminiscencí 30. května a vyvoláním dalších demonstrativních projevů.

Napjaté ovzduší v česko-německých vztazích panovalo přes celé léto a úplně nepolevilo ani po zprávách o jednání Postupimské konference a následujících opatřeních. Svědčí o tom situační zpráva bezpečnosti: „Obyvatelstvo zdejšího správního obvodu přijalo s uspokojením zprávy o výsledku Konference Tří v Postupimi, zejména pokud jde o schválení transferu Němců a Maďarů z území ČSR. Zastavení této akce za účelem pro vedení příslušných zjištění mezinárodní kontrolní komisí vzbuzuje však určité pochybnosti, aby snad celá otázka vysídlení Němců a Maďarů nebyla nakonec vyřešena pouhou výměnou jejich s českým, resp. slovenským obyvatelstvem z vnitrozemí.“

Postavení Němců v Brně bylo skutečně svízelné, nevyplývalo však pouze z jejich národní příslušnosti k hlavním agresivním silám druhé světové války. Svou neobyčejnou arogantností vůči všemu českému, svým zpupným počínáním v postavení politicky i sociálně nadřazené společenské kategorie a posléze v důsledku téměř totální fašizace přičinili se všemožné o to, aby žádná forma poválečného soužití nebyla reálná. Bylo tak zcela nepochopitelné, proč utlačená, ponížená a k vyhlazení předurčená česká národnost nechtěla s nimi nadále žit v jednom domě?

V návaznosti na brzkou likvidaci tábora byla 19. června převezena větší skupina brněnských německých občanů do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. Úbytek stravovaných je rovněž vykázán mezi 19. a 20. červnem a činí 260 osob. Není zřejmé, jestli do tohoto čísla jsou zahrnuti zemřelí, či nikoliv. Poté následovaly další odsunuté skupiny, některé s určením do Nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech, okr. Znojmo. Šlo vesměs o osoby, jejichž zdravotní stav vyžadoval stálou pečovatelskou službu. V Břežanech byl zdravotní službou pověřen MUDr. Josef Hýsek, někdejší primář valtické nemocnice.

Souběžně se snižováním stavu obyvatel tábora došlo k omezování táborové správy. Většina úředníků odešla zpět na svá služební místa v Brně a v Pohořelicích zůstala jen malá skupina pověřených likvidátorů. Dnem 23. června byl uvolněn rovněž vedoucí táborové kuchyně Václav Lidmila a vyzván, aby se hlásil na svém původním pracovišti v Zemské porodnici. Závěrečnou likvidaci nouzového ubytování nařidil MUDr. A. Rozmarič 4. července. To už ve městě žilo jen 80 Němců z Brna, z toho v improvizované nemocnici 58 a zbývající v soukromých bytech a domech. Likvidační skupina oznámila písemně 7. července zánik tábora vojenské jednotce dočasně působící v Pohořelicích: „Tábor německých běženců, nacházející se v barákách u Pohořelic, byl dnešním dnem vyprázdněn, čímž jeho hlídání se stalo bezpředmětným. O tom vám podáváme zprávu se žádostí, aby další stráže nebyly stavěny.“ Připojeno razítko v podobě zkratky T.N.B., podepsán Pank. Stejného dne obdrželo sdělení o likvidaci tábora velitelství NBS. Vlastní barákový tábor převzal tankový oddíl čs. armády, movitý inventář, především nádobí, slamníky a lůžkoviny byl rozdělen mezi armádu, starobinec v Břežanech, ubytovnu na Mušlově a část byla vrácena do zemského skladiště v Brně. Věci, které zůstaly po ubytovaných, byly dány k dispozici jejich soukmenovcům. Tím historie nouzového ubytovacího tábora pro Němce po 37 dnech skončila. Nějakou dobu zůstávalo ve městě ještě několik desítek osob v péči MěNV, jejich počet k 18. červenci poklesl na pouhých dvacet osob v soukromí.

Zahraniční tisk, především tzv. německá krajanská literatura, s oblibou ironizuje pamětnická vyjádření o dobrovolném odchodu brněnských Němců do zahraničí v návaznosti na vysídlovací akci ze 30. a 31. května 1945. Vypovězení z Brna bylo násilné a nedobrovolné, na tom lze sotva co měnit. Avšak po 1. červnu 1945 nebyl z Pohořelic vypraven žádný nucený transport do zahraničí. Bývalo by to také bylo neuvážené, zejména v návaznosti na nepříznivý zahraniční ohlas vyvolaný revolučním odsunem. Současně však nelze tvrdit, že po 1. červnu nikdo z vysídlených za hranice neodešel.

Pokud jednotlivci, rodiny anebo drobné skupinky chtěli z tábora odejít a ujišťovali jeho správu o serióznosti svého záměru, nebylo jim v tom bráněno. Nejednou dostávali podporu na zaplacení jízdného autobusem Pohořelice – Znojmo, protože to tehdy byla jediná fungující linka ke státní hranici. Odcházeli bez ozbrojeného doprovodu. Jestli však skutečně odešli přes hranici anebo zůstali „na volné noze“ někde u Znojma, to už bylo mimo dosah táborové správy. V tomto smyslu, ale pouze po naznačené dohodě, odcházeli dobrovolně.

Podobným způsobem postupovala správa ubytovny na Mušlově. Poněvadž ke státní hranici s Rakouskem nebylo odtud víc než 2-3 kilometry, představoval tábor přímo ideální místo pro přechod do zahraničí. Mezi 9. až 25. červnem 1945 odešlo odtud 16 různě velkých skupin Němců čítajících od 14 do 160 účastníků. Jejich početní různorodost naznačuje, že nebyly formovány podle striktních organizačních schémat, nýbrž podle toho, kdy a kolik osob zvážilo účelnost svého dalšího pobytu na Mušlově a dalo přednost odchodu z ČSR. Zdánlivě prosté a logické rozhodování nebylo ve skutečnosti tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Z Rakouska totiž přicházely zprávy o tom, že stravování u nás, třebaže probíhalo podle tzv. židovských dávek z doby okupace, je přijatelnější, nežli živobytí v sousední zemi postižené hlubokou zásobovací krizí. Táborová správa měla naopak zájem na bezkonfliktní likvidaci spravovaného zařízení, a proto dobrovolný odchod za hranice doporučovala jako optimální východisko z dané situace. Podle instrukce MUDr. A. Rozmariče bylo nepřípustné kohokoliv k odchodu za hranice nutit. Mimoto dokonce platilo několik zákazů, např. nepropouštět osoby, jejichž rodinný příslušník byl nasazen na práce v Brně. Odchody z Mušlova praktikované bez nátlaku a probíhající bez ozbrojeného doprovodu byly všední praxí. Někdy vystavovala propustky také okresní správní komise v Mikulově a tím vznikaly kompetenční nesrovnalosti mezi ní a vedením tábora.

Ze 1.907 vypovězenců, kteří do 25. června 1945 přešli z Pohořelic na Mušlov, odešlo postupně do Rakouska 1.629 osob. Ve stejném období bylo uvolněno k návratu do Brna 44 jiných a 90 v ubytovně zemřelo. Po tomto datu žilo v táborové pobočce na Mušlově pouze 144 Němců vyžadujících zvláštní péči a průměrný stav kolem 150 osob zůstal v podstatě nezměněný až do zrušení ubytovny, k němuž došlo ve dnech po 17.8.1945. Osoby s omezenou pohyblivostí byly převezeny do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. V roce 1946 zřídil ZNV zvláštní internační středisko ve Svatobořicích pro nemocné a tzv. přestárlé, kam nechal přemístit i Němce ze starobinců v Břežanech a Hrušovanech nad Jevišovkou. Poslední úmrtí na Mušlově bylo zaznamenáno 20.8.1945, celkem zde zemřelo 129 lidí. Pokud můžeme z matričních dokladů, obecních záznamů a kronik zjistit, zesnulo na jižní Moravě 649 příslušníků brněnského transportu: Pohořelice 455, Mušlov 129, Branišovice 5, Odrovice 1, Malešovice 7, Mušlov 23, Drnholec 29. Zemřelí ve Cvrčovicích (10) jsou až na možnou ojedinělou výjimku zahrnuti v čísle uvedeném u Pohořelic. V Mušově dne 7.6.1945 zastřelil sovětský voják z neznámé příčiny Franze Schmidta z Moravan. Ačkoliv nebyl brněnským občanem, ponecháváme ho ve výčtu mrtvých, podobně jako mezi pohořelickými Brňany je několik zemřelých původem z Modřic. Tento přehled není konečný, avšak dosavadní pátrání jiné údaje nepřineslo.

Rekonstrukce soupisu brněnských německých občanů, kteří od 1.6. do 12.7.1945 zemřeli v ubytovacím táboře v Pohořelicích

Zahraniční i domácí publicistika soustředila své úsilí nejenom na celkový počet vysídlených Němců z Brna a odhadované ztráty na životech mezi Brnem a Mikulovem, ale současně na zjištění počtu „ubitých a postřílených“ v pohořelickém táboře a okolnosti jejich pohřbení. Na první pohled to bylo „nejpřínosnější“, protože šlo o „tisíce“ (Abertausende) mrtvých (petice W. Jaksche uvádí 4.000, pamětník M. W. v knize K. Richtera vypovídá jen o tisících), což je formulace velmi proměnlivá. Může vyjadřovat dva tisíce, stejně jako čísla neomezeně vyšší, aniž své vývody potřebuje uvádět do souladu s dochovanými písemnými prameny. Přezírání domácích archivních fondů je pro toto téma zcela příznačné, protože v opačném případě by vzala za své mnohá účelová falzifikace. Dokonce ani nechybí zcizování historických originálů.

V roce 1990, v době, kdy Ota Filip sbíral podklady pro svůj článek o mrtvých pod jetelinou Pohořelic, vyhledali německy mluvící návštěvníci města paní Olgu Říčkovou, dceru někdejšího městského hrobníka Julia Hochmana a z pozůstalosti jejího otce si vypůjčili zápisník se jmény Němců pohřbených v pětačtyřicátém na farním pozemku u cesty K Proklaté, kde bylo předpokládáno zřízení nového konfesijního hřbitova. Paní Ríčková důvěřivě zapůjčila neznámým zájemcům spisek do zahraničí, buď do Rakouska či SRN. Jaké však bylo její překvapení, když po nějakém čase neobdržela zpět originál, nýbrž pouze pozoruhodně upravenou xerokopii. Byla opatřena černou plátěnou vazbou se zlatým nápisem Das Totenbuch von Pohrlitz. Původní poznámkový sešit ovšem takovou úpravu nikdy neměl. Zůstal někde v zahraničí, patrně už natrvalo.

Ještě překvapivěji zapůsobila nově připojená německy psaná předmluva, v níž anonymní autor tvrdí, že je to poznámková knížka Julia Hochmana, což ovšem není pravdivé.

Rukopis poznámek po srovnání s jinými písemnostmi o ukládání mrtvých přesvědčivě dokazuje, že je psán písmem městského zřízence Jana Křesy, manžela druhé Hochmanovy dcery Marie, který v roce 1945 pomáhal svému tchánovi s pohřbíváním mrtvých z ubytovacího tábora. Předmluva, mladší o 45 let než sám zápisník, se vemlouvá čtenáři nepravdivým tvrzením, že je v Pohořelicích pohřbeno 890 vysídlenců a ti, co zemřeli po 7. červenci 1945, byli zahrabáni v masových hrobech (in Massengräbern verscharrt worden).

Při machinaci s Kresovým deníkem byl bezpochyby účasten i českoněmecký publicista Ota Filip, jak to vyplývá z kontextu zmiňovaného článku. Jeho dedukce celkového počtu pohřbených je obdivuhodná. V Kresově zápisníku nesprávně napočítal 439 mrtvých, o 14 méně než je v něm skutečně zapsáno (453). Současně mu však neuniklo, že na konci soupisu chybí dvanáct stránek, které kdosi vytrhl. V tomto momentu začíná Filipova spekulace: podle jeho názoru byla na nich jistě zaznamenána další jména, na jejichž zmizení měl kdosi zájem. Kresa zaznamenával převážně osm zápisů na stránce, takže po jejich vynásobení počtem chybějících stran dospěl k závěru, že odstraněná část sešitu obsahovala zápisy o nejméně 96 dalších úmrtích. Bez náznaku kritiky použitého pramene sečetl Filip obě čísla dohromady (439 + 96) a obdržel údaj o 535 mrtvých, což zdánlivě potvrzovalo jeho pracovní hypotézu o velkém počtu záměrně zamlčených úmrtí.

Během svého pobytu v Pohořelicích navštívil také městský úřad a v jeho matričním oddělení byl překvapen existencí Zvláštní knihy úmrtí 1945, v níž našel 303 záznamy o úmrtí brněnských Němců. Veden svojí účelovou jednostranností ponechal stranou pozornosti vedlejší svazek stejného označení, v němž zápisy pokračují, a v obou svazcích čítají dohromady 458 položek. Porovnáváním matričních záznamů se zápisky hrobníků se nezdržoval, jinak by mu neuniklo, že s výjimkou případů, o něž je podle jeho postupu Kresova evidence menší než součet v matrice, jsou oba prameny shodné.

Spisovatel O. Filip to vše přešel a bezostyšně připočetl 303 záznamy z prvního svazku zvláštní matriky k dosud ustanovenému počtu 535, čímž došel k tvrzení o 838 skutečných úmrtích. Pak už jen stačilo připočíst zemřelé v některých okolních vesnicích a úhrnné číslo 890 bylo na světě. V neděli 31. května 1992 byl poblíž pohřebního místa posvěcen podle katolického rituálu mohutný černý kříž, u jehož paty je do dvou kamenných desek vytesáno sdělení, že je tam pohřbeno 890 obětí z řad „německy mluvících obyvatel.“

(Úplný nápis zní: ”Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme.”)

Nápis obsahuje několik utajených narážek. Především je rozdíl mezi formulací ”přijít o život”, v níž je skryt prvek násilí, a pojmem „zemřít“, jak to odpovídalo skutečnému stavu věcí. Transport z Brna nebyl sestaven podle toho, kdo uměl německy, nýbrž z osob, které okupační správa úředně evidovala jako Němce. Německy uměli i příslušníci jiných národů a národností, aniž byli považováni za Němce. A konečně před číselný údaj o 890 obětech je předsazeno tvrzení o tom, že o život přišlo mnoho lidí, což lze chápat také tak, že z neohraničeného pojmu „mnoho“ je tu pohřbeno pouze 890 lidí.

O. Filip konkrétním číselným údajem sice narušil dosavadní vývody o tisících mrtvých, avšak současně petrifikoval novou nepravdivou legendu, která, vtesána do kamene, přežívá úporněji než její mnohatisícová předchůdkyně, nevěrohodná už svou pouhou zbytnělostí.

Z porovnání všech tří variant hrobové evidence vyplývá, že městští zaměstnanci zřídili na ploše předpokládaného nového hřbitova celkem 447 hrobových míst, do šesti hrobů uložili po dvou mrtvolách, takže celkový počet pohřbených by měl činit 453 osoby. Z poznámek hrobníků je zřejmé, že pohřbili 356 identifikovaných a 97 bezejmenných mrtvých, což odpovídá součtu hrobů a celkový údaj je pouze o dva případy nižší než uvádí námi publikovaný seznam. S ohledem na mimořádné poměry je to nepodstatný rozdíl.

Na bezprostředně poválečnou dobu existovala v táboře solidní evidence zemřelých. Pro každého zesnulého vystavovala kancelář samostatný „Záznam o úmrtí“, někdy používala také název „Zápis o úmrtí“. Mimo základní osobní údaje obsahovaly rovněž poznámku o soupisu zanechaných osobních věcí a jejich předání příbuzným či do depozita u městského národního výboru. Doklady o úmrtí podepisovali táboroví lékaři, včetně německých. Jejich přístup ke zjišťování příčin smrti vycházel ze stejných profesních aspektů a při určování diagnóz se plně shodovali. Samostatný doklad byl vystavován i pro osoby, jejichž totožnost zůstala nezjištěna. V takových případech jména a data narození nahrazoval přibližný odhad věku a za účelem předpokládané exhumace také poměrně obsáhlý popis osoby a jejího oblečení.

Místní stanice NBS i za mimořádných okolností pokračovala ve své dřívější povinnosti vyšetřovat nálezy neznámých mrtvol ve svém služebním regionu a neobvyklá či náhlá úmrtí návštěvníků města. Každý den, někdy i dvakrát, vysílala svou hlídku do tábora, aby identifikovala mrtvé a posoudila, jestli nejde o násilnou smrt. Praxe NBS byla velice prozíravá a je dalším svědectvím o skutečném stavu věcí. Nejsou známy případy, v nichž by stanoviska lékařů a policistů nebyla v souladu. Hlídka svou návštěvu tábora a prohlídku mrtvých zaznamenávala ve staniční knize a každý záznam o úmrtí opatřila stanice svým jednacím číslem. Ranní staniční hlídka sloužila od 02.00 hod. do 14.00 hodin, následující od 14.00 hod. do 02.00 následujícího dne. Noční předávání služby mohlo zapříčinit jednodenní rozdíl mezi datem úmrtí a jeho zaevidováním, podle toho, zda příslušný doklad byl příslušníky NBS převzat ještě před půlnocí anebo až po ní.

Záznamy o úmrtí přebíral v jednom průpise římskokatolický farní úřad v Pohořelicích, protože v té době byl řádným matričním úřadem a ze znění zákona měl za povinnost zapsat všechna úmrtí katolíků do matriky zemřelých. Další kopii zápisu dostával MěNV pro evidenci obyvatel a zásobovací agendu. Oba soubory úmrtních dokladů, farní i městský, jsou totožné.

Pokračování