Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (5)

 

Motto: Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem. (Thomas Mann)



Epilog po padesáti letech

Po zrušení ubytovacího tábora v Pohořelicích soustředila se německá problematika opět tam, odkud vyšla – do Brna. Nic na tom neměnilo ani ponechání části rozptýlených účastníků transferu v jihomoravských vesnicích anebo nemohoucích starých osob v nemocnicích a starobincích. Formulovat dočasné i perspektivní postavení Němců a navrhovat odpovídající opatření bylo stejně obtížné jako před 30. květnem 1945.

Jedinou jistotou, na kterou se všeobecně spoléhalo, bylo jednotné stanovisko Postupimské konference vítězných mocností, ujišťující svět, že v součinnosti s vládami Polska, Československa, Maďarska a dalších států učiní velmoci vše potřebné pro humánní přesídlení Němců do svých okupačních zón v Německu. Tenkrát to bylo naprosto srozumitelné stanovisko, aniž kdo bral v úvahu, jestli jde o rozhodnutí, schválení, politickou deklaraci, závěry, či prohlášení. Legitimní odpovědnost konference za poválečné uspořádání Evropy nikdo nezpochybňoval.

Přestože československá politika těžila z autority konference tří vítězných velmocí a široce je propagovala, mezi mnohými lidmi proudily také odlišné názory. Odkud pramenily a kdo měl zájem na jejich šíření, těžko domyslet. V červnu 1945 zaznamenala policejní síť v Brně zprávy o tom, že „mezi německým obyvatelstvem se šíří šeptem pověsti v různých málo odchylných obměnách, že jeho nynější osud nemůže být trvalým, poněvadž germánské národy prý nemohou připustit, aby německý národ zůstal trvale v takové porobě. Tyto naděje utvrzovala šeptaná ujišťování, že Adolf Hitler nezahynul za bojů o Berlín, nýbrž žije na utajeném bezpečném místě a připravuje odvetu.

Velikou radost z osvobození měst Rudou armádou a z ukončení druhé světové války kalily zvěsti v té době úplně šokující. V Brně-Králově Poli kolovaly fámy o tom, že Rudá armáda buduje v Čechách na demarkační čáře zákopy a opevnění, takže není vyloučeno brzké válečné střetnutí se západními mocnostmi. Ve stejné době jednal Národní výbor pro Velké Brno s městským velitelstvím Rudé armády o snížení sovětských vojsk ve městě na minimum. Naproti tomu ilegální propaganda šířila zvěsti, že dosavadní útvary Rudé armády ve městě vystřídá stotisícová armáda maršála Koněva a zůstane ve městě dva roky. Rozporuplnou politickou atmosféru vyostřovaly mimoto závažné signály o protičeských náladách ve Vídni. Potvrdila to delegace vídeňských Čechů, která koncem června přijela do Prahy na jednání o repatriaci Čechů z Vídně i jiných části Rakouska.

Při té příležitosti navštívila Brno a jižní Moravu a informovala veřejnost o tom, že stále ještě není jisté, zda rakouské úřady nevrátí vystěhované Němce zpět do Brna.

Němci z Československa, ve Vídni to byli především Brňané a Jihomoravané, pokud chtěli zůstat v Rakousku, museli na podzim 1945 požádat o povolení k prozatímnímu pobytu.

Registraci zájemců prováděly orgány ministerstva vnitra (Staatsamt für Inneres), v americkém okupačním pásmu rovněž úředníci tamější vojenské správy. Vedle pověřeného amerického důstojníka býval pohovorům pochopitelně přítomen tlumočník, ale také nejméně jeden přizvaný novinář, aby získané poznatky patřičným způsobem prezentoval veřejnosti.

Představitelé okupační i státní správy po zapsání základních osobních údajů chtěli například vědět, s jakým zavazadlem opustili ČSR, jak se vůči nim chovaly české úřady, co mohou vypovědět o chování bezpečnostních stráží, zda a kým byli biti, jaké poměry panovaly v ubytovacích táborech atd. Většina vyslýchaných si stěžovala na útrapy cestou, na nedostatky v ubytování, hygienické poměry apod. Pokud šlo o dosvědčení násilností, je zřejmé, že mezi nimi už působila různá rozšířená klišé a o ta měli úředníci obzvláštní zájem. Pod psychickým nátlakem vypovídali o tom, co bylo žádoucí. Jakmile došla řeč na mrtvé, mluvili účastníci brněnského pochodu téměř shodně o velikých počtech ubitých a zahrabaných podél cest. Pročpak asi byly takové a obdobné informace významné pro státní občanskou registraci?

Při pohovorech s přesídlenci nebyly podle agenturních zpráv vůbec vznášeny dotazy na to, jestli byli členy nacistické strany nebo nacistických militantních organizací. Nehovořilo se o jejich možné účasti na správě protektorátu anebo o tom, jestli věděli o zvěrstvech páchaných na okupovaných územích. Absence zpráv o nacistické iredentě v Brně a na jižní Moravě dávala celé akci jednostranný účelový ráz. Američtí důstojníci o rozpornosti a spletitosti česko-německých vztahů neměli větší historický přehled.

Pro ně to byla okrajová záležitost. Ovšem v pozadí registrace stál někdo, kdo měl zjevný zájem na jejím vyznění v český neprospěch.

Agenturní relace dodané do Brna některé osoby uváděly jmény, avšak identifikovat jejich minulost už nedokázaly. Jedna ze zpráv oznamovala: ”Celou akci v okupačním pásmu americkém potají řídí a organizují jakýsi Buchta a dále jakýsi Nellbock. Oba uvedení pánové nebyli v předválečném i okupovaném Brně neznámými osobami. Advokátní kancelář JUDr. Buchty byla neoficiálním, řekli bychom záložním, sekretariátem nacistické strany v Brně a její majitel byl proslulý ultranacionál už z předhenleinovské éry. Dr. Friedrich Nellbock zastával za okupace funkci komisařského prezidenta Obchodní a živnostenské komory v Brně a jeho rodinné i osobní vazby sahaly do diplomatických kruhů. Buchta i Nellbock patřili k blízkým spolupracovníkům Schwabeho k účastníkům jeho březnového puče v Brně roku 1939. Problém se uzavírá.

Podněcovatelé brněnských nacistických bouří přešli nyní v Rakousku do role zachránců svých kamarádů a jejich rodinných příslušníků. Svůj destruktivní charakter si vůči Československu ovšem nadále podrželi.

Uklidnit rozjitřené nacionální vztahy nebylo snadné ani po jistém odstupu od 31.května. Na tajně šířené náznaky o budoucí odvetě Němců reagovala brněnská veřejnost opakovanými požadavky vůči národním výborům, aby s výjimkou antifašistů a vyňatých osob všechny ostatní Němce bez rozdílu soustředily do společných a střežených ubytoven. Úřední místa, poučena květnovou krizí, v této věcí otálela a naopak usilovala o zmírnění některých opatření vztahujících se na Němce, aby tlumila stížnosti z jejich strany.

V říjnu a listopadu ředitelství Národní bezpečnosti v Brně spolu s národním výborem města Brna kritizovaly u vládních úřadů nedostatečné vyživování Němců podle tzv. židovských dávek a naznačovaly, že by mělo být od tohoto principu upuštěno. JUDr. J. Babák napsal tehdy ZNV otevřeně, že nemůže ”…za takových poměrů převzít osobní odpovědnost za zdravotní stav vězňů…” a poukazoval na zjevnou podvýživu internovaných. Ačkoliv nelze tvrdit, že německá otázka byla osou brněnského poválečného dění, v zárodečné podobě kolem ní vyvstávaly mnohé komplikace, které ji zanedlouho přivedly mezi nejzávažnější spory mezinárodní studené války.

Neméně důležitý je číselný přehled o poválečném vývoji německé minority v Brně.

Bezprostředně po osvobození byl její stav odhadován maximálně na 26.000 osob. V noci ze 30. na 31. květen 1945 prověřily policejní revíry totožnost něco málo přes 22.000 Němců. Jak už bylo uvedeno, denní tisk ve svých vydáních z 1. června 1945 zveřejnil podrobnější údaje z policejního zdroje: 17.014 Němců bylo vyvedeno z Brna a o dalších asi 2.500 nebylo do té doby hlášení k dispozici. Mimoto 575 osob bylo z transferu vyloučeno ze zdravotních důvodů, 853 práceschopných mužů doprovodily stráže do pracovního tábora ? 1.226 Němců předložilo doklady o podaných žádostech za účelem jejich vynětí z tzv. nařízení o Němcích. Celkový počet prověřovaných zůstal zhruba o čtyři tisíce za původním odhadem. Kolik německých občanů tehdy žilo mimo svá stálá bydliště, odešlo do ilegality či uniklo před vysídlovací akcí, nebylo pochopitelně zjištěno.

Další přehled vydalo policejní ředitelství v Brně k datu 14. září 1945. Podle této zprávy bylo 31. května 1945 vysídleno 18.072 německých občanů. Dalších 6.750 Němců žilo v obvyklém občanském ubytování. V pracovních a internačních táborech bylo umístěno 4.858 dalších a nařízením o Němcích nepodléhalo 2.203 osob. Z uvedeného vyplývá, že ke 14. září 1945 evidovala policie v Brně celkem 13.811 Němců. Připočteme-li k tomu 18.072 odsunutých, převyšuje úhrnné číslo 31.883 původně odhadovaný stav 25-26.000 německých obyvatel o téměř sedm tisíc.

K 1. březnu 1946 mělo Brno celkem 15.363 německých obyvatel. Z nich bylo později na základě mezinárodně stanovených podmínek odsunuto do zahraničí 6111. Tímto aktem byl sice odsun z Brna uzavřen, avšak přesto zůstávalo v Brně ke 20. září 1947 ještě 7.923 Němců včetně antifašistů, žadatelů o československé státní občanství, perzekvovaných Židů německé národnosti apod. Tato poslední skupina nebyla už regulována žádným specifickým omezujícím ustanovením. Většinou se legálně rozešla v několika následujících letech různými směry do zahraničí, definitivně zůstali převážně Němci spřízněni s českými obyvateli.

Nelze ovšem přehlédnout prudký početní nárůst Němců až na 15.363 osoby během devíti měsíců následujících po květnovém odsunu. Toto zvýšení nevysvětlí pouze 6.000 – 7.000 Němců vrácených z pohořelického tábora. Ve stejné době lidé žijící mimo úřední evidenci vzdali život v ilegalitě a zpět přišli i někteří z těch, kteří před frontou odešli na západ a dodatečně naznali, že bude poctivější vrátit se k rodině a pomoci jí při překonávání poválečných svízelů. To všechno však neobjasňuje skutečnost, že hlavní příliv představovali lidé, jejichž dosavadním stálým bydlištěm Brno nebylo.

V tutéž noc, kdy bylo vysídleno německé obyvatelstvo z Brna, učinily totéž místní národní výbory a blíže neurčené revoluční ozbrojené skupiny s německými obyvateli příměstských obcí Modřice, Moravany a Zelešice. Všechny tři obce už od poloviny třicátých let neblaze prosluly svými brutálně nacisticky založenými německými komunitami. Kdykoliv brněnští nacisté potřebovali dodat svým srazům a provokacím náležitou razantnost a šovinistickou nenávist, přizvali si na pomoc soukmenovce právě z těchto tří míst. Bez jejich účasti se neobešel ani protistátní puč Karla Schwabeho.

Revoluční správy obcí soustředily Němce k ránu 31. května 1945 na křižovatkách s hlavní silnicí vedoucí do Pohořelic a připojily je na závěr brněnského transferu.

Počet vysídlených neznáme ani odhadem a bylo by neseriózní pokoušet se o jeho zjištění dodatečně s odstupem padesáti let. Souvislost mezi brněnskou a vesnickou odsunovou akcí není prokázána, přestože zahraniční literatura tvrdí, že 29. května 1945 přišel na modřickou radnici dopis od ZNV v Brně nařizující všeobecný odsun. Na podporu tohoto názoru nebyl prozatím v archivním fondu ZNV nalezen žádný důkaz. Rovněž místní modřická tradice odvolávající se na intervenci Josefa Kapouna postrádá průkaznost.

Kapounova role v celé vysídlovací akci je zveličena a neodpovídá dobové skutečnosti.

Osoby vyvedené z Modřic a okolí v žádném směru neovlivnily statistické údaje Národní bezpečnosti pojednávající o počtech vysídlených Němců mimo Brno. Úplně opačná situace nastala při jejich návratu zpět. Poněvadž na pochodové trase i v Pohořelicích došlo k promísení městských i vesnických vystěhovanců, přicházeli do Brna nejenom jeho původní obyvatelé, ale i lidé z Modřic a okolí. Jejich vzájemné odlišování bylo prakticky nemožné, avšak hlavním důvodem pro jejich přechod do Brna bylo to, že je původní obce odmítaly převzít zpět. Tím došlo k nepředpokládanému zvýšení početního stavu Němců ve městě.

Byl tu ovšem ještě jeden pramen přílivu německých občanů do Brna. Nejedna rodina v okolních městech a vesnicích usoudila, že bude pro ni příznivější, jestliže oželí svůj dosavadní domov a přejde pod nejrůznějšími záminkami do Brna. V dosavadních bydlištích lidé o jejich smýšlení a jednání za okupace příliš mnoho věděli, a třebaže většinou nešlo o trestné činy, anonymní splynutí s brněnskými Němci, anebo ubytování u spřízněných Čechů jim skýtalo některé výhody i za cenu dobrovolného osobního uskrovnění. Místní revoluční národní výbory takové snahy vítaly a podporovaly, zatímco Brnu byli nově příchozí na obtíž.

Brněnské revoluční vysídlení Němců je stálým odborným i popularizačním námětem.

Soustředit a vyhodnotit všechna pojednání či zmínky o transportu nebylo na daném stupni historiografické práce reálné a také nebylo předmětem otištěné materiálové práce. Není obtížné poukázat na to, co všechno ještě neobsahuje, na co všechno nereagovala ? k čemu všemu stanoviska nezaujala. Její poslání spočívá v tom, že chce přispět k poznání reálné historické geneze vysídlení, jeho průběhu a hlavně chce předložit veřejnosti reálné a historicky zdůvodněné údaje o počtech zemřelých účastníků. V průběhu uplynulých padesáti let byla problematika německého transferu několikrát předestřena na mezinárodní úrovni se záměrem vyvolat mezinárodní prošetření brněnských událostí a dosáhnout nadnárodního odsouzeni iniciátorů a organizátorů vysídlovací akce. Metody těchto záměrů byly různé, většinou ale postupovaly na samém okraji serióznosti a únosnosti z hlediska respektování dobrých mezinárodních vztahů. S ohledem na dané téma připomínáme tři nejtypičtější.

V roce 1947 podal Wenzel Jaksch, předválečný poslanec československého parlamentu za sociálně demokratickou stranu, petici k Organizaci spojených národů v New Yorku, v níž žádal mezinárodní vyšetření masakrů na trase Brno – Pohořelice – Mikulov. Pravděpodobně právě jeho přičiněním dostalo mezinárodní dimenzi tvrzeni o 50.000 vysídlených, 10.000 zabitých cestou a 4.000 mrtvých v Pohořelicích. Svůj výklad událostí dokládal popisem morbidních ukrutností a šílených násilností. Jaksch neargumentuje střílením transportovaných osob. To pochází evidentně z jiného, prozatím nespecifikovaného pramene.

Jak na Petici reagovaly orgány OSN, pokud se skutečně až do jejího centra dostala, neznáme a nemůžeme posoudit vyvozené závěry. Do Československa přišel její text oficiální cestou. V druhé polovině roku 1947 provedly státní orgány rozsáhlé šetření, soustředily mnoho průkazného materiálu a všechna tvrzení W. Jaksche vyvrátily. Zůstalo pouze u počtu 558 osob zemřelých nenásilnou smrtí v Pohořelicích. Toto číslo není správné, avšak už tenkrát zmařilo pověsti o tisících zastřelených. S odstupem času lze tehdejším domácím vládním úřadům vytknout, proč výsledky šetření neprezentovaly doma i v zahraničí takovým způsobem, který by vylučoval další tradování Jakschových nepravd a desinterpretací.

Po roce 1990 projevila zájem o místo pohřbení Němců u Pohořelic vídeňská organizace Rakouského Černého kříže, jejíž zájmovou náplní je péče o válečné hroby. Oprávněně kritizovala nepietní stav hrobů brněnských Němců a předložila návrhy na jejich důstojnou úpravu. Rakouská iniciativa zastihla českou stranu nepřipravenou. V dané chvíli, poznamenané nátlakovou snahou hostů, nebyla schopna dostatečně oponovat nesprávným údajům uvedeným na pamětních deskách od Černého kříže a podat přesné údaje o skutečné poloze německých polních pohřbů. Jejich skutečné místo bylo přesně zjištěno až po čtyřech letech od postavení památníku u silnice z Pohořelic do Mikulova. Podle poválečných předpisů o pohřbívání mělo být improvizované pohřebiště zrušeno hned po přechodu mimořádných událostí v roce 1945 a ostatky kultivovaně přeneseny na místně příslušný hřbitov. Zanedbání této povinnosti přineslo o několik desítek let později zbytečné komplikace.

Od roku 1990 přinesly sdělovací prostředky přemíru senzačních odhalení o poválečných „zvěrstvech“ v Pohořelicích a na očekávání dalších své čtenáře a diváky naladily.

Příslušný orgán české státní správy mohl jejich náporu čelit jedině z důkladně fundovaných pozic. K zaujetí rozhodného postoje však neměl k dispozici ani dostatek faktů.

Od poválečné doby, v níž Wenzel Jaksch tvrdil, že lidé na cestě do Pohořelic zahynuli na následky útrap, nebyl v první polovině devadesátých let otištěn snad jediný článek bez barvitého líčení hromadného střílení Němců cestou do Mikulova. V pohořelickém ubytovacím táboře měli přicházet o život ranou do týlu. V důsledku rozjitřených představ o spoustě masových hrobů v okolí tábora, města i silnice z Brna k rakouským hranicím padly všechny úvahy o pietní úpravě polních hrobů.

Za této okolnosti objektivně vyvstal neodkladný požadavek na vyzvednutí ostatků a jejich úřední komisionální ohledání, aby jednou provždy bylo nezpochybnitelně zjištěno, kolik lidí je skutečně u Pohořelic pohřbeno, jestli skutečně byli postříleni, anebo podlehli důsledkům způsobeným fyzickým zničením některých tělesných orgánů (např. rozšlapání hlavy). Významné zahraniční vědecké autority nebyly v roce 1992 na mezinárodní konferenci ve Stiříně přístupné archivním důkazům, že pohřbení z ubytovacího tábora zemřeli v důsledku stáří, tělesného vyčerpání a epidemie úplavice.

Ani předložené Záznamy o úmrtí je v názoru o postřílení nezvikaly. Poněvadž dosavadní odvolávání na autoritu archivní dokumentace nedosáhlo náležitého uznání, zůstává úřední exhumace poslední metodou ke zjištění pravdy. Při provádění sondáží stačilo poškození kosterních pozůstatků lžící nasazeného rypadla a už krajem procházela zvěst, že všechna tvrzení o uplatněném násilí jsou potvrzena.

Jisté kontroverzní přístupy k pohořelickému pohřebnímu místu vyplynuly také z neúplného pojetí mezinárodních úmluv o ochraně tzv. válečných hrobů. Rakouský Černý kříž má péči o válečné hroby zakotven přímo ve svém statutu i názvu jako podtitul (Kriegsgräberfürsorge). Z toho odvozuje také svou předpokládanou kompetenci vůči některým hrobům na našem území. Pokud jsou to hroby rakouských státních příslušníků padlých v boji, nebo zemřelých na následky bojů, ochranná kompetence mu náleží za té okolnosti, že k ní byl zmocněn „ochrannou mocností“, což ve zvoleném případě je Rakouská republika.

vaculik

 

Obr. Ludvík Vaculík

Velmi závažným problémem posledního roku je chápání brněnské vysídlovací akce jako zločinu genocidia (z lat.). Dne 27. dubna 1995 podal spisovatel Ludvík Vaculík Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze písemné trestní oznámení na jednotlivce a skupiny, které se měly v roce 1945 dopustit zločinu genocidy vůči občanům německé národnosti. Zhruba o měsíc později upřesnil L. Vaculík svoje podání v tom smyslu, že by se mělo jednat o oběti pohřbené u Pohořelic. Postupem času prošlo označování úmrtí v táboře třemi fázemi. Nejprve se mělo za to, že zahynuli v důsledku prožitých útrap, pak následovalo tvrzení o postřílení a nyní jsou považováni za oběti genocidy. První dvě likvidační formy už poněkud omšely, zatímco třetí odpovídá více současné právní terminologii. Zločin genocidia je totiž podle zásad mezinárodního práva nepromlčitelný.

Podstata genocidy byla kodifikována OSN na základě poznání, vyvozeného z programového vyhlazování Židů, Poláků, Rómů, Ukrajinců, Cikánů, Rusů a v neposlední řadě i Čechů nacistickým Německem v průběhu druhé světové války. Podnět k mezinárodní ochraně před takovými zločiny poskytly výsledky Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Z těchto důvodů přijalo Valné shromáždění OSN 9. prosince 1948 konvenci O předcházení zločinu genocidy a potrestání za něj. V roce 1965 prohlásily Spojené národy za genocidu také všechny formy rasismu. Úmluva vstoupila v platnost 12. lednem 1951 a mezi jejími signatáři je také ČSR. Za genocidu je považována „vražda národa, vyhlazování příslušníků národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin obyvatelstva s cílem tyto skupiny úplně nebo zčásti zničit“. Vlastní text dokumentu je samozřejmě obsáhlejší a jeho výklad náročnější, než umožňuje základní citovaná charakteristika. Můžeme k ní však uvést dvě základní stanoviska.

Především ve veškerém dosud soustředěném materiálu nebyl nalezen ani jediný doklad, z něhož by alespoň v náznaku vyplývalo, že účelem vysídlení Němců z Brna byla jejich fyzická likvidace. Rovněž nejsou důkazy, že by k takovému počínání nabádal některý z organizátorů odsunu jinou osobu, anebo by s takovým záměrem vytvořil organizovanou skupinu pachatelů. Vezmeme-li v úvahu i protifašistický ilegální tisk z doby okupace, najdeme v něm kategorická odmítavá stanoviska k dalšímu soužití s Němci, ale žádnou výzvu k jejich vyhubení. Subjektivní úmysl zničit zbývající brněnskou německou minoritu nebyl ani zformulován, ani propagován, anebo vydán v podobě příkazu k provedení. Subjektivní úmysl genocidy nebyl v žádném případně nastolen.

Za druhé: v průběhu vysídlení a v době existence pohořelického tábora nebyla za uplynulých padesát let prokázána žádná vražda. V publikovaných vzpomínkách účastníků jsou uváděna pouze povšechná a neprůkazná klišé, která svou mlhavostí nemohla posloužit pro specifikování a vyšetření některého takového skutku. Tři úmrtí související s transportem byla popsána v předchozích částech a nemohou sloužit za potvrzení genocidního jednání. Stanice NBS v Pohořelicích měla rajón svého působení pod dostatečnou kontrolou. Nemohla sice v té době stačit na vše, avšak profil její činnosti zachycený ve staničních písemnostech vylučuje, že by individuální nebo hromadné vraždy ušly její pozornosti a následnému šetření. Pokud nebudou předloženy kriminologicky uznávané indicie, nelze tvrzení o vraždách akceptovat a nepotvrzené domněnky o spáchaných hrdelních zločinech vydávat za objektivní stránku genocidy.

Rovněž svízelné poměry v improvizovaném ubytovacím táboře nelze vydávat za záměrné uvedení vystěhovaných do podmínek, které by byly příčinou hromadného úmrtí.

Tábor, jak už bylo zdůrazněno, byl nepředpokládanou improvizací. Jestliže proti všem předpokladům vznikl, učinila táborová správa všechno, co bylo v jejích silách, k překonání nepříznivých podmínek a na záchranu lidí. Zhoubnou epidemii nevnesl do tábora doprovodný a strážní personál s úmyslem soustředěné osoby tím záměrně postihnout na zdraví a životech. Epidemie byla pouze malou součástí katastrofické epidemiologické situace na Moravě, vyvolané válečnými událostmi. V jistém směru sklízelo veškeré obyvatelstvo nejenom plody velkoněmeckých agresivních kruhů, nýbrž také militantního německého zázemí.

Policie České republiky. Krajský úřad vyšetřování v Brně, po obsáhlém řešení rozhodl oznámení Ludvika Vaculíka odložit, „neboť nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak”. Z mnoha přijatých závěrů byly opětně zváženy poměry v táboře: „Nikde není poznamenáno, ani u pamětníků, že by někdo z vedení tábora měl úmysl přivést účastníky k fyzické likvidaci.” Šetření zločin genocidy neprokázalo a správně poukázalo na to, že do československého právního řádu byl zakotven až po mezinárodních úmluvách zákonem č. 86/1950 Sb. Do této doby nebyla u nás tato norma v platnosti.

Šetření současně obnažilo některé mezery v tehdy platném právním řádu a při posuzování některých specifik souvisejících s brněnským transferem a navazujícími důsledky. Jeho provedení spadalo právě do období jisté právní nouze, kdy některé principy byly pouze povšechně naznačeny, avšak nepropracovány s ohledem na nepředpokládaný vývoj. V roce 1947 to v Ústavodárném národním shromáždění vysvětloval sám tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Prokop Drtina. Podle ministrova expozé nemohl zákonodárce předvídat všechny důsledky, které nastanou v důsledku okupace a války a předem je zákonně upravovat. Je tím poznamenáno i tzv. dekretální období, vycházející z reality odboje a revoluce. Při zásadním posuzování brněnského transferu Němců nebývá vesměs dostatečně brán v úvahu vskutku určující dějinný faktor. Je jím hluboce determinovaná a mimo jakoukoli pochybnost spravedlivá národněosvobozenecká revoluce. Dějiny revolucí dostatečně prokázaly, že je neprovádějí strany pořádku a předchozí právní kodexy bez milosti rozmetávají. Nevolí předem prošlapané cesty, jinak by zradily samy sebe a ztratily avantgardní směr. Československá revoluce 1944-1945 je rozhodujícím hlediskem i pro další etapu ve studiu historie brněnských protiněmeckých událostí. Nelze ji totiž upřít opravdovou snahu najít lidské východisko z antihumánního marasmu dvou světových válek a barbarství světového fašismu. V tomto smyslu je dovršení historické analýzy brněnské vysidlovací akce Němců ještě před námi.


********

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.-7.7.1945. Redakce Ing. P. Rejf, CSc., připravil JUDr. O. Tuleškov. (Výňatky z knihy). Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP Praha 10 jako svou 43.publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla řádnou autorskou a jazykovou úpravou. Praha, duben 2002

Obr. Archiv NoS a internet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *