Nepřemožený vojevůdce

 Grünwaldské bitvy roku 1410 se mezi českými bojovníky účastnil i malý jihočeský zeman Jan Žižka z Trocnova.

Jestliže u Grunwaldu se srazily dvě v podstatě feudální armády, pak v husitských válkách naráží stará, „ryzí“ feudální vojenská organizace na armádu zcela novou jak co do složeni a morálky, tak co do výzbroje a vojenského umění. Jestliže křižácké vojsko bylo složeno z mocné železné šlechtické jízdy, ze zkušených válečníků královských, šlechtických a řádových, z najatých profesionálů – pak husitské vojsko mělo své jádro v bojově nezkušené vesnické a městské chudině, v měšťanských bojovnících, v cechovním řemeslnictvu a zemanstvu. Jestliže na straně pánů byly argumenty síly v těžkých kovových oděních, v kopích, dlouhých dvojbřitých mečích a v mase těžkooděné jízdy, potom neobstály proti husitské vozové hradbě, proti jednoduchým zbraním pro pěší boj, proti lehké jízdě a především proti palným zbraním všeho druhu, které rozvíjející se cechovní výroba v městech byla s to produkovat. Husité škrtli celou dlouhou etapu feudálního rytířského válečnictví a nastolili nové prvky vojenského umění a bojové techniky. Po husitských válkách již nebylo možno bojovat jinak než „husitsky“. Začíná nová kapitola evropských vojenských dějin.

Tato kapitola je spjata s osobou Jana Žižky z Trocnova. „Co válečník stkví se Žižka v řadě oněch slavných a celému dějinstvu velmi řídkých vojevůdcův, kteří honositi se mohli, že podstoupivše bojův velikých i malých téměř bez počtu, nikdy s porážkou nepotkali se, tudíž plným právem nepřemoženými slují.“ (František Palacký.)

Historie vskutku svědčí o Žižkových vynikajících vojevůdcovských vlastnostech. Žižka, jako ostatně žádný velký vojevůdce před ním i po něm, není sám tvůrcem nových vojsk. Tato vojska vznikla z určité sociálně ekonomické situace, z obrovské masy, uvolněné revolucí. Začátky husitských vojsk nacházíme v prvotních „táborech“, kde „na horách“ kázali kazatelé pravé slovo boží. Často bylo nutno se bránit proti královské a panské moci, a proto poutnici přinášeli s sebou zbraně, jež měli při ruce – selské nástroje — nebo ony zbraně, jimiž jako tradiční pomocný druh feudálního vojska — pěšáci — uměli vládnout. Žižkovým úkolem bylo takto vyzbrojené síly zorganizovat ve vojsko. Uskutečnil to, dovedl využit možnosti lidových mas v ohledu mravním i bojovém, tomuto vojsku dal zásady organizační a taktické. Vytvořil z různorodé masy skutečně moderní středověké vojsko, jehož síla byla zmnožena využitím nejprogresívnějších prvků městské vojenské organizace (vozová hradba) a bojové techniky (palné zbraně).

Z množství bitev velikých i malých, které Žižka svedl, vybíráme dvě – bitvu u Sudoměře 25. března 1420 a tažení Kutná Hora — Německý Brod 21. prosince 1421 až 9.ledna 1422. Patři ke slavným bitvám nikoli proto, že nějak podstatně ovlivnily společenský vývoj, ale protože velmi výrazně ukazuji hlavni zásady Žižkova vojenského umění.

Bitva u Sudoměře

Na počátku roku 1419 nacházíme Žižku v Praze. Se svými druhy Mikulášem z Husi, Plibíkem z Klenové a Janem z Vicemilic patři k radikálnímu hnutí a odmítá jakákoli jednání se Zikmundem.

Praha tehdy byla skutečným ohniskem husitského revolučního hnutí. Žižkovy vojenské zkušenosti se zde bohaté uplatnily v říjnu a listopadu při útocích na královskou posádku na Vyšehradě a Malé Straně. „Od té doby se pevnila a rostla sláva i působnost jeho válečnická.“

Již v té době však začínají v pražském měšťanstvu prorážet různé kompromisnické živly, jimž jde o přiměří s králem, a které později zcela ovládly Prahu. 13. listopadu bylo příměří skutečně uzavřeno a Žižka odchází. Odcházi z Prahy do Plzně, Města Slunce, kde chce vytvořit nové středisko ozbrojeného radikálního boje. Avšak i zde se setkává s obojetností měšťanů.

Je třeba hledat nové sídlo, nové centrum revolučního boje. Když se Žižka dovídá a dobyti Hradiště poblíž Sezimova Ústí v jižních Čechách, je rozhodnut odejít z Plzně sem, do budoucího Tábora. Odesílá na Hradiště část svých sil pod Chvalem Řepickým, uzavírá příměří s královským vojskem, které mezitím oblehlo Plzeň, a vydává se se zbytkem svých sil do jižních Čech.

Jedna část královských sil obléhá Plzeň. Druhá část, v níž jsou síly Petra ze Šternberka, Mikeše Divůčka, Jindřicha z Hradce a mistra strakonických křižáků, dobyla zatím Písek a měla též vyrazit k Plzni. Jakmile se však páni dověděli, že Žižka se skrovnými silami táhne z Plzně, s radostí uvítali možnost ho zničit.

Aritmeticky to bylo naprosto logické. Královské vojsko mělo od dvou do pěti tisíc mužů (zde se údaje rozcházejí), Žižkovo čítalo kolem čtyř set hlav, dvanáct bojových vozů a devět jízdních koní. Soudobý kronikář vystihuje velmi výstižně náladu královských:

„ … ve mnohé hlasy lidé mluvili, řvouce, že by jich ničímž nezabili, jenom koňmi tlačili, tehdy je na koňské kopyta rozberú…“

Žižka brzy poznal nebezpečí a snažil se uhnout v pochodu nikoliv proto, aby utekl, ale aby on sám si mohl zvolit bojiště. Dobře věděl, že nebude možné boji se vyhnout. Bylo třeba zvolit takový terén, který oslabí dva nejvýraznější činitele nepřítele: 1) jeho množství, 2) údernou sílu jeho těžkého jezdectva.

Takový terén se vyskytl u Sudoměře v prostoru rybníků Škaredý a Markovec. Oba rybníky se v určitém místě dotýkají hrázemi a za tímto místem je mírně se rozšiřující suchý trojúhelníkovitý prostor. Rybník Škaredý byl vypuštěn a jeho dno bylo pokryto hlubokým mazlavým bahnem. Za oběma rybníky se rozprostíraly močálovité louky.

Do onoho trojúhelníkovitého suchého prostoru u hrázi, krytého z obou stran rybníky, rozmístil Žižka vozy. Čelo postavení nebylo široké, a mohl je proto dostatečně osadit bojovníky. Nepřítel, nechť se rozvine jakkoli, může čelně na toto postavení útočit jen malou částí svých sil pro nedostatek místa. A tato malá část nebude schopna dobýt vozů. Bude stísněna hloubkou vlastní sestavy tlačící se vpřed k nepříteli. Nebude mít možnost ústupu. Tak bude otupen úder železné jízdy. Množství sil, které nepřítel zasadí do boje, se stane spíše přítěží. Bahniska znemožňují použit jízdy, protože jakmile koně vejdou do bahna, budou spoutány vlastní vahou i vahou železného jezdce. Jezdci musí sesednout a bojovat pěším způsobem. Pro těžko oděného bojovníka bojovat pěšmo a v bahně — to je nesmírná nevýhoda a nebezpečí. Tyto předpoklady se v průběhu boje, který vypukl 25. března odpoledne, dokonale splnily.

Bitva byla krutá a trvala až téměř do noci. Panské vojsko odtáhlo z bojiště s hanbou. Mnohonásobná převaha rytířů nebyla s to porazit čtyři sta sedláků. V houstnoucí mlze a šeru nastal zmatek a královští „sú se sami viece zbiti než nepřátelé.“

Žižka setrval na bojišti přes noc a druhého dne pokračoval v cestě na Tábor.

Bitva u Sudoměře byla pro Žižku úspěšná I v jiném smyslu — ve svých dozvucích. Pro pány jsou až tragikomické. Na Veliký pátek 5. dubna 1420 odpočívala totiž velká část sudoměřského královského vojska pod velením pana Mikeše Divůčka ve Vožiči. Slavila velikonoční svátky, hojila se z ran a plánovala nové „potřeni“ Žižky. Bylo jich na dva tisíce.

Jejich oddech však Žižka rázně ukončil. Uskutečnil totiž operaci, které bychom dnes asi dali název „překvapivý přepad“. Zcela nečekán objevil se před Vožicí, dobyl ji velmi rychle, zapálil a především sebral velikou kořist: jezdecké koně a odění. Jimi vyzbrojil nový rodící se druh vojska na Táboře – jezdectvo. „A tu hned jezdcov sobě naděla, a kteréhož podobného pacholka viděl, na toho odění dada i koň podeň, vycvičil jeho k jízdě a k boji.“ (Staré letopisy české)

Pokračování

Plán bitvy – http://www.husitstvi.cz