Dekret o znárodnění žen

logoHistorie jedné mystifikace

Psal se rok 1918. Jednoho březnového dne došlo na Horním trhu v Saratově před budovou burzy, v níž sídlil klub anarchistů, k velkému srocení rozlíceného davu. Většinou v něm byly ženy. Zuřivě tloukly do zamčených dveří a dožadovaly se vstupu do budovy. Rozléhaly se hněvivé výkřiky: „Vy stvůry!" „Chuligáni!" „Neznabohové!" „Chcete utěšitelky pro všecky?!" „Pěkně jste si to vymysleli, nestydové!"

Dav vylomil vrata a vnikl do klubu. Přítomným anarchistům se jen taktak podařilo uprchnout zadním vchodem.

Příčinou takového pobouření obyvatelek Saratova byl Dekret o zrušení soukromého držení žen vylepený krátce předtím na tamních domech a plotech. Údajně ho vydala Svobodná asociace anarchistů města Saratova.

Na tenhle svérázný dokument se v historiografii občanské války dodnes názory různí. Jedni sovětští historikové kategoricky popírali jeho existenci vůbec, jiní pomíjeli tuto otázku mlčením nebo se o tom zmiňují jen letmo. Jak to tedy skutečně bylo?

Začátkem března 1918 vyšla v listu Izvěstija Saratovskogo Sověta zpráva, že tlupa banditů vyloupila čajovnu Michaila Uvarova a zabila jejího majitele. Záhy poté, 15. března, se list k tomuto činu vrátil sdělením, že exekuci nad Uvarovem neprovedli bandité, nýbrž asi 20 členná skupina anarchistů, kterým bylo uloženo čajovnu prohledat a majitele zatknout. Oddíl se však sám rozhodl Uvarova zlikvidovat, protože považoval za nebezpečné tohoto fanatického kontrarevolucionáře držet ve vězení. V novinách se uvádělo, že k té události vydali anarchisté zvláštní proklamaci, v níž prohlásili, že zabití Uvarova je „aktem msty a spravedlivého protestu" za zpustošení anarchistického klubu a za vydání pornografického dekretu o socializaci žen jménem anarchistů.

Zmíněný dekret byl datován 28. února 1918 a svou formou se podobal dekretům vydaným sovětskými orgány moci. Obsahoval preambuli a 19 paragrafů. V preambuli se zdůvodňovaly motivy vedoucí k vydání dokumentu: v důsledku sociální nerovnosti a zákonně uzavíraných manželství jsou „všechny nejlepší exempláře krásného pohlaví" v držení buržoazie, čímž se narušuje „zdravé pokračování lidského rodu". Podle dekretu se od 1. května 1918 všechny ženy od 17 do 32 let (kromě těch, které mají více než pět dětí) vyjímají ze soukromého „držení" a jsou „vlastnictvím lidu".

Dekret dále stanovil zásady registrace žen a řád „využívání exemplářů vlastnictví lidu". Přidělovat „vyvlastněné ženy" měl saratovský klub anarchistů. Mužům se dávalo právo používat jednu ženu „ne častěji než třikrát týdně po třech hodinách". Za tím účelem však museli předložit potvrzení závodního výboru, odborové organizace nebo místního sovětu o své příslušnosti k „rodině pracujících". Bývalému manželovi se blahosklonně povoloval styk s vlastní ženou „mimo pořadí". Pokud by se ale stavěl na odpor, měl být zbaven práva na obcování s ženami vůbec.

Každý příslušník „rodiny pracujících", pokud si přál utěšovat se s některým „exemplářem vlastnictví lidu", byl povinen za to platit 9 procent ze své mzdy, a muž, který do „rodiny pracujících" nepatřil, 100 rublů měsíčně, což představovalo až 40 procent průměrného měsíčního dělnického výdělku. Z těchto plateb se měl vytvořit fond Lidového pokolení, z něhož se znárodněným ženám měla vyplácet podpora 232 rublů, dále výpomoc otěhotnělým, příspěvek na děti, které se jim narodí (předpokládalo se, že do 17 let budou vychovávány v útulcích zvaných lidové jesle) a také důchody ženám, jež natrvalo ztratí zdraví.

Dekret o zrušení soukromého držení žen  byl falzifikát, který vyrobil majitel saratovské čajovny Michail Uvarov. Co tím sledoval? Chtěl se vysmát nihilismu anarchistů ve vztahu k rodině a manželství, anebo se vědomě pokoušel postavit proti nim široké vrstvy obyvatelstva? To se už bohužel objasnit nepodaří. Smrtí Uvarova však historie dekretu o znárodnění žen  neskončila. Naopak, teprve začínala. Tento paskvil se s neobyčejnou rychlostí šířil po Rusku. Na jaře osmnáctého roku ho přetiskly mnohé buržoazní a maloburžoazní noviny. Někteří novináři ho publikovali jako kuriózní dokument pro pobavení čtenářů, jiní však s cílem zdiskreditovat anarchisty a přes ně sovětskou moc, protože anarchisté se tehdy účastnili práce sovětů.

Tak například ve Vjatce si eserský novinář Vinogradov pospíšil s přepisem textu dekretu z listu Ufimskaja žizň a pod titulem Nesmrtelný dokument ho otiskl v místním listu Vjatskij kraj. Vzbudilo to mimořádné rozhořčení. Proto 18. dubna 1918 vjatský gubernský výkonný výbor rozhodl další vydávání listu zastavit a všechny osoby, jež měly s uveřejněním dekretu co dělat, postavit před revoluční tribunál. Ale téhož dne zasedal gubernský sjezd sovětů. Na něm všechny zúčastněné strany zastávající sovětskou orientaci — bolševici, leví eseři, maximalisté a anarchisté — zveřejnění dekretu ostře odsoudili s tím, že má za cíl poštvat proti nim zaostalé, neuvědomělé vrstvy obyvatelstva a rozdmýchat nenávist vůči sovětské moci. Zároveň však gubernský sjezd zrušil rozhodnutí vjatského výkonného výboru o zákazu listu jako předčasné a příliš tvrdé a uložil výkonnému výboru, aby záležitost vyřešil důtkou šéfredaktorovi.

Koncem dubna a v první polovině května vzrůstající anarchie a nedostatek potravin situaci v Rusku značně přiostřily. V mnoha městech docházelo k nepokojům a hladovým vzpourám. Zveřejňování dekretu o znárodnění žen v různém tisku přispívalo k stupňování politického napětí. Za této situace přistoupily sovětské orgány k radikálnějším opatřením vůči novinám, které dekret otiskly.

Avšak šíření dekretu se už mocenským orgánům vymklo z ruky. Začaly se objevovat jeho nejrůznější varianty. Tak třeba ve Vladimíru vyhlašoval dekret znárodnění žen od 18 let:

„Každá dívka, která dosáhla 18 let a dosud se neprovdala, je povinna se zaregistrovat v kanceláři volné lásky, jinak bude trestně stíhána. Po registraci bude mít právo vybrat si muže ve věku od 19 do 50 let jako druha, s nímž bude manželsky žít."

Zejména v leckterých zapadlých vesnicích různí nadmíru rozverní a málo vzdělaní činovníci považovali falešný dekret za pravdivý a v tehdejším víru revolučních nálad se ho snažily uvést do života. Oficiální místa na takové projevy reagovala velmi tvrdě.

V únoru 1919 dostal V. l. Lenin stížnost z vesnice Měďany v kurmyšském újezdu na tamní výbor chudiny. Pisatelé žaloby Kumysnikov, Bajmonov a Rachimovová v ní psali, že předseda chudinského výboru rozhoduje o životním osudu mladých žen, rozdává je svým přátelům, aniž by si vyžádal souhlas rodičů nebo se aspoň řídil hlasem zdravého rozumu. Lenin ihned poslal telegramy Simbirskému (Simbirsk — poté Uljanovsk) gubernskému výkonnému výboru a gubernskému velitelství Čeky (Čeka — Všeruská mimořádná komise, od konce roku 1917 do roku 1922 orgán pro boj s kontrarevolucí — pozn. red.): „Okamžitě informaci co nejbedlivěji prověřte, a potvrdí-li se, zatkněte viníky. Ničemy je třeba tvrdě a rychle potrestat a uvědomit o tom všechno obyvatelstvo. Telegrafujte splnění úkolu."

Simbirská gubernská Čeka se pustila do šetření stížnosti. Dospěla však k závěru, že se v Měďanech žádné znárodnění žen nekonalo, což velitel Čeky už 10. března 1919 telegrafoval Leninovi. Za dva týdny nato předseda Simbirského gubernského výkonného výboru Gimov hlášení Čeky potvrdil a dodal, že stěžovatelé Kumysnikov a Bajmanov žijí v Petrohradě a Rachimovovou prý v Měďanech nikdo nezná.

Za občanské války byl dekret o zrušení soukromého držení žen silnou zbraní bělogvardějců. Připsali autorství tohoto falzifikátu bolševikům a rozsáhle ho využívali k agitaci proti sovětské vládě. Pro zajímavost poznamenejme, že když byl v lednu 1920 zatčen admirál Kolčak, našel se text tohoto dekretu v kapse jeho uniformy.

Výmysl o tom, že bolševici znárodňují ženy šířili protivníci nového zřízení také v pozdější době. Jeho dozvuky zněly ještě za kolektivizace, kdy kolovaly fámy, že vesničané, kteří vstoupí do kolchozu, budou spát pod jednou společnou duchnou.

Dekret o zrušení soukromého držení žen vešel však ve známost rovněž v zahraničí. Do povědomí lidí na Západě se vštěpovala představa bolševiků jako hanobitelů rodiny a manželství a přívrženců volné lásky. Dokonce někteří přední buržoazní političtí a veřejní činitelé těmto výmyslům věřili. Dokresluje to tato epizoda:

V únoru či březnu 1919 jednala zvláštní komise senátu USA o situaci v sovětském Rusku. Tehdy se tam odehrál porozuhodný dialog mezi členem komise senátorem Kingem a panem Simonsem, který právě přijel z Ruska.

King: Měl jsem možnost vidět na vlastní oči originální ruský text a anglický překlad některých sovětských dekretů. Fakticky likvidují manželství a zavádějí takzvanou volnou lásku. Víte o tom něco?

Simons: Jejich program najdete v Marxově a Engelsově Manifestu komunistické strany. Ještě než jsme odjeli z Petrohradu, už zavedli — můžeme-li věřit novinovým zprávám — velmi jasná pravidla, podle nichž probíhá tzv. socializace žen.

King: Takže otevřeně řečeno rudoarmějci a bolševičtí samci chytají, násilní a zneuctívají ženy, jak se jejich chtíči zamane?

Simons: Ovšem, právě tak.

Tento dialog se stal součástí oficiální zprávy senátní komise a byl zveřejněn v roce 1919.

A tak se kdysi majitel saratovské čajovny Michail Uvarov pokusil zdiskreditovat anarchisty a tento pokus mu byl osudný.

Zfalšovaný dekret se stal pouhou historickou kuriozitou.

Profesor Alexej VELIDOV,doktor historických věd

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *