Útok a obrana

nezaklNevím, jestli má smysl komentovat pořady TV Nova, ale včerejší Kaleidoskop pod názvem „Než nás smrt rozdělí“ si to určitě zaslouží.

Vedle reportáží o smutném konci některých hmyzích samečků, které samička po kopulaci okamžitě slupne, jsme mohli shlédnout krátký pořad o Varšavské smlouvě, která by právě ten den, 14. května, slavila výročí založení.

Pořad však vyzněl poněkud podivně. Samozřejmě byl prošpikován řečmi o agresivní podstatě Varšavské smlouvy, o tom, že právě naše armáda měla v plánech sovětských jestřábů jednu z hlavních rolí při útoku na západní Evropu. To se dokládalo vyprávěním jakýchsi „expertů“ o tom, jak jsme provokovali na hranicích s letadly apod., nebo o tom, že si každý voják nahrabe na Západě plno zlata. Něco takového vykládal nějaký vysoký důstojník s 10 cm širokým pásem, složeným z různých vyznamenání. Tolik vyznamenání jsem viděl na uniformách jen starých veteránů z války. Kde je získal, mi není jasné. Tomuto bylo něco kolem 40 a ty řeči slyšel na vojenské katedře vysoké školy, když studoval filozofickou fakultu (samozřejmě za socialismu. Copak se tam asi učil ? Ale to je vedlejší.). 

Jako úplný sólokapr byla animace s šipkami, jak se plánoval útok na západní země. I když jsme se prý oháněli bojem za mír, armáda prý měla jiné plány – útočné.

Jen úplný tupec si nemohl nevšimnout, že i v takovém pořadu prezentovaná fakta s tím jaksi neladí. Co se dnes cudně zamlčuje je skutečnost, že NATO vzniklo v dubnu 1949, a Varšavská smlouva o 6 let později. To zde naštěstí bylo řečeno. Pan Dumbrovský však řekl – v duchu Novy i úplnou senzaci – SSSR se snažil do NATO vstoupit! Byl samozřejmě odmítnut!

Divák, pokud neměl v hlavě piliny, se musel nutně zeptat – proč? Samozřejmě, z dnešního pohledu, je to úplně nesmyslné. Ale tehdy ? NATO totiž bylo prezentováno jako obranné společenství. Sovětský svaz žádal, aby z NATO bylo vytvořeno to, co se o něm navenek prezentovalo – tedy celoevropské obranné společenství, za účasti všech států. Tak to je, jsou o tom zápisy v OSN i jinde. Ale nestalo se tak. SSSR i ostatní východoevropské země byly odmítnuty a tím se jasně projevilo, „proti komu“ je tento „obranný“ svazek jménem NATO zaměřen.

Těžko lze dnes posuzovat tehdejší situaci. Lidé měli v živé paměti, co to byla válka a odkud přišla. I to, jak západní „spojenci“ Hitlerovi čistili cestičku na východ – Rakousko, Sudety, zbytek ČSR, Polsko. Nikdo nehnul ani prstem. A tak týden po vstupu tehdejší NSR (8.5.1955) do NATO došlo k uzavření Varšavské smlouvy.

Řečičky o agresivní podstatě VS vyzněly poněkud naprázdno, kromě jediné animace s šipičkami nebyly doloženy jediným argumentem. Třeba tím, že žádný stát VS se nezúčastnil od svého založení do konce žádné otevřené vojenské operace, kromě účasti SSSR v Afghánistánu. (Proč vůbec SSSR nežádal po svých spojencích vojenskou účast, jako se to děje nyní?) Totéž se o státech NATO rozhodně říci nedá a zájemce odkazuji na bohatou literaturu o poválečných vojenských konfliktech.

Je s podivem, že i když měl SSSR tak agresivní úmysly, přesto se zavázal, že nepoužije jaderné zbraně jako první. To by vyznělo trochu podivně a tak se něco takového v pořadu raději zamlčelo. Žádná jiná jaderná velmoc nic takového neudělala. Proč, když jim šlo jen o „obranu“?

A ještě k té animaci. Každá armáda má plány na každou situaci. Kdo byl na vojně, ví, že jednotky útočící armády mohou přejít do obrany a jednotky bránící se armády mohou útočit.

Důležité je politické zadání této armádě, vojenská doktrína – a tady je nutné říci, že NIKDY neobsahovala u SSSR a VS nic takového jako preventivní válka nebo první úder. (Což se o USA a NATO rozhodně říci nedá.) Vojenská doktrína vždy byla zaměřena na to, odrazit první úder, a přinést odvetu. Ano, pokud by k tomu došlo, i přejít do útoku. Ve válce není možné se jen bránit, obnovit původní hranice, zůstat na nich a čekat, až se agresor zformuje k dalšímu útoku. Něco takového je naivní. A zde je původ oněch šipek na mapách.

A vojenské doktríně také odpovídala skladba ozbrojených sil. SSSR nikdy neměl vojenské základny na území jiných států, předsunuté k území potenciálního protivníka. Jediným pokusem bylo umístění raket na Kubě – a byla z toho málem světová válka. Poprvé se USA dostaly do stejného postavení, jako byl SSSR už léta. Rakety byly v Itálii a v Turecku – byla snad nějaká „turecká krize“? Byla snad nějaká „blokáda“? Plánoval snad SSSR preventivní útok na tyto základny?  Kolik sovětských výzvědných letadel bylo sestřeleno nad cizím územím?

Ne, nic takového se nikdy nestalo. Kde je tedy ona“agresivita“? 

Léta poslouchám tyto vyložené lži. Lži, které usvědčují prostá fakta. Lze si je snadno sehnat a ověřit. Nebo třeba jen trochu přemýšlet i nad takovými zmanipulovanými řečičkami.

A tím se dostáváme do žhavé současnosti. Komu vadí tak malinká základnička, pár antiraket a radar? Vždyť jde jen o obranu nás všech! Není zaměřena proti Rusku, vždyť ruským silám, které mají 1000 raket, to nemůže vadit, proti tomu je tato základna směšná. Jde jen o zachycení pár raket, které by mohly vystřelit zlé státy (ty je zatím ještě nemají, ale co kdyby. Jen co je vyrobí, je budou chtít použít. A tady bude hned obrana.)

Ano, tyto řeči slyšíme stále. Ale jak je tomu ve skutečnosti ? Popusťme uzdu fantazii!

Ano, pokud by Rusko odpálilo svých 1000 raket (umístěné na pozemních základnách, k tomu ještě přistupují rakety na ponorkách a letectvo. Většina raket má také několik hlavic – od 3 do 10), žádná obrana nemá šanci. Uvádí se, že na to, aby byl zničen protivník, stačí, aby dopadlo 500 jaderných hlavic velké ráže (tedy ztráta 150 – 200 miliónů lidí, o vojenských silách, ekonomice, infrastruktuře atd. nemluvě. Zkrátka game over.) Znamená to, že je jedno, kolik máte hlavic, zda 500 nebo 5 tisíc. Pokud jste schopni zajistit, aby 100 % vašich hlavic skutečně dopadlo na cíl, můžete jich mít opravdu jen 500. Každý si pak jakékoli nepřátelské akce rozmyslí a to je také úloha jaderných zbraní – odradí od jakékoli války. Vítězství v takové válce, při zničení vlastních 500 měst, by bylo vítězstvím Pyrhovým.

Je však možné spoléhat na to, že 500 hlavic se skutečně podaří dopravit na cíl? Situace se totiž radikálně změní, pokud by někdo zaútočil první. Nebudu rozvádět technické aspekty takového útoku, ale představme si: první úder je úspěšný. Z 1000 raket protivníka jich bylo zničeno 90 %. K odvetnému úderu mu zbylo 100 raket, s průměrně 5 hlavicemi na jedné raketě. Celkem našich známých 500 hlavic. Pokud dopadnou, je konec hry. Výhoda prvního úderu je ta tam, vlastní země bude rovněž zničena.

Ale nyní nastupuje nový prvek. Maličké základničky s antiraketami. Nemusí jich být mnoho. Tu deset, tam deset … Pokud budou úspěšné, snižují razanci odvetného úderu. V našem případě 10 antiraket zabrání dopadu 50 jaderných hlavic. Stačí deset takových maličkých základniček po světě, vydržet povykování demonstrantů, podplatit politiky a zaplatit jim výlety na krásné tichomořské ostrůvky, a je to doma. Mohu si pak dělat, co budu chtít. Diktovat komukoli. Být pánem světa. Každý ví, že mohu provést první úder a nic se mi nestane.

To už stojí za pár lží, které se opakují prosťáčkům do omrzení. O obraně, o poctivých úmyslech, o agresivitě jiných, bla bla bla…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *