SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (5)

logoODSUNOVÝ PLÁN

Chování sudetských Němců v druhé polovině 30. let, v době Mnichova a později v době okupace, vyvolalo v různých politických kruzích hluboké rozhořčení. Je nesporné, že sudetská menšina a zvláště pak SdP, dopomohla ke konečnému rozbití Československa. Stačí si připomenout Henleinovy Freikorps, což byly dobrovolnické oddíly sudetských Němců, jež se zabývaly sabotážní Činností (do 1.10.1938 měl Freikorps na svědomí více než 300 záškodnických akcí a přepadů, 110 lidských obětí, přes 2 000 občanů ČSR bylo odvlečeno do Německa). (3, str. 27) Na druhé straně byl v Sudetech největší antifašistický odpor v českých zemích a se sudetskými antifašisty bylo zacházeno hůře, než s kýmkoliv jiným. Nesporné je, že německá menšina v českých zemích působila jako pátá kolona, která výrazně pomohla rozbití ČSR. Neměli bychom však v rámci objektivity zapomínat na proslulou říšskou propagandu, která slavila nemalé úspěchy v ovlivnění smýšlení sudetských Němců. Sudetští Němci zcela jednoznačně svůj díl viny na rozbití ČSR měli, je ale také pravdou, že jejich problémů bylo zneužito hitlerovskou politikou.

Různé politické kruhy se začaly zabývat plánem trvalého oslabení "německého živlu" v budoucí republice. Prezident Beneš spolu se svými stoupenci se touto otázkou zabýval již delší dobu. Počítalo se s další existencí německé národnostní skupiny u nás, avšak po značné početní redukci. Tyto plány byly nejdříve méně radikální – korektura hranic, dílčí vystěhování atd. Po 15.3.1939 a zvláště po zahájení války, se začaly v československém odboji možnosti odsunu značně radikalizovat. Tlak na přijetí radikálnějších opatření (začalo se hovořit o principu kolektivní viny) narůstal ke konci roku 1940. E. Beneš, který neměl jistotu v britských stanoviscích o státoprávní kontinuitě ČSR, byl oficiálním zastáncem tzv. minimálního programu. Situace doma ho však nutila zabývat se i tzv. programem maximálním, v němž se počítalo s masivním vysídlením spolu s eliminací obyvatelstva, s obnovou předmnichovských hranic a s konfiskací majetku, právě na principu kolektivní viny. Plány londýnské reprezentace se zprvu shodovaly s názorem německých sociálních demokratů (Treugemeinschaft) v čele s W. Jakschem, kteří rovněž cítili potřebu řešení německé otázky v poválečné ČSR, (počítali s jakýmsi federalisticko-autonomistickým statutem Sudet) a Beneš Se proti tomu veřejně nestavěl, k čemuž ho vedla nejistota u stanoviska britské vlády. Později se však názorově rozešli (v souvislosti s radikalizací plánů na vysídlení) a stali se z nich protivníci.

V létě 1941, kdy došlo k výrazným zvratům ve válce, po uznání československé vlády Velkou Británií a USA, a po uzavření československo-sovětské smlouvy, se prezident Beneš začal výrazněji přiklánět k alternativě masového transferu německého obyvatelstva z obnovené republiky i ve veřejných projevech. Důležitým krokem k upevnění pozic této československé zahraniční akce bylo britské prohlášení z 5.8.1942, v němž se Velká Británie definitivně distancovala od Mnichova a jeho následků. Tato akce rovněž dostala předběžný souhlas britské (s podmínkou, že tento krok bude uznán za nevyhnutelný všemi členy protihitlerovské koalice) i sovětské vlády. Při návštěvě USA v květnu 1943 dostal E. Beneš rovněž od F. D. Roosevelta obecnou podporu své myšlenky (zřejmě na základě Benešova ujištění, že ani SSSR není proti transferu sudetských Němců). KSČ a němečtí antifašisté zastávali stanovisko diferenciovaného řešení dle aktivity sudetských Němců v odboji.

Při návštěvě E. Beneše v Moskvě v prosinci 1943, vyslovili sovětští představitelé souhlas s odsunovým plánem (počítalo se zde s odsunem zhruba 2 mil. osob, z nichž mělo být 600 000 odloučeno od státu v důsledku dílčích územních změn). Tyto návrhy byly moskevským vedením KSČ vcelku akceptovány. Rovněž v otázce výstavby poválečné ČSR jako národního státu bez neslovanských minorit, došlo mezi oběma stranami ke konsensu. 13.12.1943 obdržel Beneš od Stalina souhlas k vykázání Němců. Ve vládních garniturách v USA a Velké Británii se s transferem německého obyvatelstva z východu počítalo, ale odmítalo se nediferenciované, chaotické, hromadné a bezohledné vysidlování. Prezident Beneš ve svém vzkazu domácímu odboji ze dne 16.7.1944 uvádí, že zatím nelze počítat s vysídlením 3 mil. Němců, ale že cíl snížit jejich počet (alespoň o 2 mil.) se nemá opouštět. Ve zprávě se poukazovalo na to, že vláda musí být ve formulaci svých požadavků zdrženlivá, že je třeba brát ohled na mínění spojenců, ale současně se doporučovalo, aby lidé doma byli připraveni na zúčtování s nacisty a jejich pomahači a aby i pokud jde o vyhnání značného počtu Němců, postupovali ihned po osvobození radikálně. Tím se vlastně celá věc měla postavit před světovou veřejnost jako "hotová skutečnost", ze které se bude moci následně vycházet. "Je nutné, abychom v prvních dnech po osvobození mnohé vyřídili sami, aby co nejvíce provinivších se nacistů v prvních dnech revoluce od nás uprchlo…… a aby bylo v revoluci zabito co nejvíce těch, kteří se stejně jako nacisté budou bránit a klást odpor." (8, str. 29)

Výrazným předělem ve formulaci československých požadavků se stalo memorandum z 23.11.1944, jež bylo určeno spojencům. Odmítala se v něm možnost řešit národnostně menšinové vztahy úpravou hranic, s poukazem na historické zkušenosti. Memorandum předpokládalo, že československé území opustí 2/3 z celkového počtu 3,2 mil. Němců. Dle tohoto plánu mělo zůstat v ČSR zhruba 800 000 Němců, a to zvi. antifašistů a jiných loajálních osob. Rozhodně se vylučovala garance kolektivních menšinových práv, až na určité jazykové úlevy. Majetkové konfiskace se měly týkat trestně stíhaných Němců. Hodnota zanechaného jmění se měla vysídleným neprovinilým Němcům hradit na účet německého státu (z československých reparačních pohledávek)(8, str. 35). E. Benešovi se však od západních mocností nepodařilo získat konkrétní stanovisko, byl dokonce upozorněn, aby v této záležitosti nepodnikal samostatné kroky. Beneš uvažoval tedy o možnosti dohodnout se o transferu pouze se SSSR a s jeho pomocí pak své plány prosadit u západních spojenců. V březnu 1945 došlo k paralelním jednáním E. Beneše se sovětskými politiky a představitelů londýnské emigrace s komunisty. Sověti se vyjádřili kladně. Rámcová pravidla postupu vůči německé menšině stanovil Košický vládní program z 5.4.1945.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *