SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (6)

logoODSUN

V německé literatuře je pro tuto událost používáno jednoznačně pojmu vyhnání, k tomu však došlo nepřesným překladem do němčiny (Němci však tohoto pojmu rádi používají, jelikož lépe ilustruje jejich pocity). V deklaraci na níž se usnesli účastníci Postupimské konference a která má v otázce odsunu primární platnost, je jednoznačně použito výrazu ODSUN, jakožto legálního názvu.(3, str. 94)

I. fáze – tzv. "divoký" odsun

Bezprostředné před osvobozením pobývalo na území ČSR zhruba 3,2 – 3,3 mil. německých starousedlíků (všech Němců – 3,5 mil.). Ne všude se s Němci na osvobozených územích jednalo a zacházelo tak, jak bylo dohodnuto v mezinárodních dohodách. Mnohdy docházelo k samostatným aktům zlovůle a násilí. Tyto činy byly motivovány silným nacionálním cítěním a z pohnutek příkoří, jehož se nacistické Německo za okupace na českém národě dopustilo. V neposlední řadě ale také z pohnutek materiálních. To vše se dělo bez ohledu na osobní vinu či nevinu. Do nemalých obtíží se mnohdy dostali také příslušníci smíšených manželství, německy mluvící Židé, či členové předválečných demokratických stran. Ve veřejných projevech politiků taktéž byly exponovány nacionální akcenty. Častokrát zazněla tvrzení typu "zbavit se národnostních menšin jako takových" (8, str. 53) Argumentem byl především akt kolektivní viny. Za nekompromisní přístup vůči německému obyvatelstvu se svorně stavěly všechny politické strany. K výše zmíněným projevům se dal rovněž nejednou strhnout i sám prezident Beneš. Tyto projevy vyvolaly mezi německým obyvatelstvem na našem území značný strach. Docházelo k pouličním lynčům, "samosoudům" a krutým exekucím. Oficiální zástupci státu sice posléze vyzývali k dodržování elementárních humánních zásad, rozbouřený lid však nebylo lehké zklidnit. K jedné z nejotřesnějších masových vražd došlo 18. – 19.6.1945 poblíž Přerova na Moravě, kde bylo postříleno 265 karpatských Němců, kteří se vraceli domů na Slovensko (120 žen, 74 dětí – materiál Vrchního vojenského soudu v Bratislavě ze 14.1.1949 (8, str. 96). V Ústí nad Labem došlo k nařčení německého obyvatelstva ze založení požáru. Posléze bylo zhruba 40 Němců naházeno z mostu do řeky a kdo se neutopil, byl zastřelen (3, str. 88) Takovýchto zpráv existuje samozřejmě velké množství. V některých případech byli Němci ze sabotáže nařčeni spravedlivě, v dalších šlo o smyšlenou lež. Jak přesně události probíhaly, již dnes nezjistíme, jisté však je, že k jednotlivým aktům zlovůle a násilí docházelo.

Počet obyvatel (z největší části německých), kteří byli v roce 1945 – 1946 internováni, vzati do vazby nebo uvězněni, se odhaduje na 200 000. Údajně bylo u nás využito 1215 objektů jako internačních táborů, 215 jako věznic, 846 jako pracovních středisek. V červenci až srpnu došlo k největšímu počtu divokých odsunů, které mnohdy provázely drastické podmínky (rozdělení rodin, zavazadla 30 – 50 kg, 100 – 300 říšských marek na osobu, mnohdy však jen 50 marek).(8, str. 83). Z částí ČSR obsazených Rudou armádou byli Němci odsouváni do sovětské okupační zóny. Část vystěhovalců přijímali Američané. Ti se však důrazně stavěli vůči násilnému zacházení s vystěhovalci. Ze Západu se začaly vůči odsunu ozývat kritické hlasy, ale k oficiálním diplomatickým zásahům vlád nedošlo, aby nebyla oslabena pozice prezidenta Beneše.

Postupimská konference (17.7. – 2.8.1945) uznala v XII. čl. závěrečné zprávy za nutné "spořádané a lidské" vysídlení německého obyvatelstva, které dosud zůstalo v Polsku, Československu a Maďarsku. Byla však vyžadována důkladná příprava celé akce za součinnosti zainteresovaných vlád a Spojenecké kontrolní rady pro Německo (SKR). Je více než pravděpodobné, že spojenci chtěli v Postupimi s vědomím "hotových skutečností" a s přihlédnutím k nutnosti dorozumění se Sověty zabránit dalšímu a chaosu (viz. dopis H. S. Trumana státnímu sekretáři Byrnesovi "v Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit. Byl to svévolný akt násilí"). (8, str. 91)

Od května 1945 se postavení německého obyvatelstva na československém území značně zhoršilo. Vládní nařízení ze 17.5.1945 vymezovalo kategorii Němec pro potřeby zásobování (přiděly potravin pro Němce byly na stejné úrovni na jaké byly za okupace pro Židy) (8, str. 86). Do začátku srpna 1945 bylo vydáno několik dekretů prezidenta republiky, jež v masovém měřítku změnily majetkové poměry Němců (19.5. dekret o státní správě, 21.6. dekret o konfiskaci a rychlém rozdělení zemědělského majetku, 19.6. dekret o potrestání válečných zločinců, 17. a 20.7. dekret o principech a jednotném řízení vnitřního osídlení). Veškeré platy ve prospěch Němců byly převáděny na vázaný účet příjemce (kromě sociálních dávek do 2000,- Kčs měsíčně), všechny cenné věci musely Němci odevzdat do vázané úspory, byly uzavřeny německé školy, byla omezena možnost uzavření smíšených sňatků. Němci nosili zvláštní označení – bílé pásky na rukávech, nesměli používat veřejné dopravní prostředky, kromě antifašistů museli odevzdat rozhlasové přijímače, byly pro ně ustanoveny zvláštní nákupní doby v obchodech, krátce před zavírací dobou.

Ústřední směrnice k provedení soustavného odsunu Němců schválila československá vláda 14.12.1945. K soustředění Němců před odsunem mělo sloužit celkem 107 sběrných středisek. Ústavní dekret prezidenta republiky z 2.8.1945 č. 33 Sb., zbavoval českého státního občanství všechny osoby, jež po Mnichovu a za okupace získaly německou příslušnost. Byly zrušeny německé spolky a jejich majetek byl zkonfiskován. 25.10.1945 by! vynesen dekret prezidenta republiky o konfiskaci nezemědělského majetku. Šlo o konfiskaci veškerého majetku movitého i nemovitého (výjimky tvořil pouze majetek antifašistů a majetek nutný pro obživu rodin). Složitá byla rovněž situace antifašistů, kteří, ač byli zpočátku aktivně zapojeni v revolučních Národních výborech, byli postupem času izolováni. Na základě usnesení vlády z 23.11.1945 vydalo ministerstvo vnitra 26.11. výnos o vystěhování antifašistů do sovětské okupační zóny v Německu. Dle některých údajů do konce listopadu 1945 uteklo, bylo evakuováno, nebo vysídleno celkem 730 000 Němců.

II. fáze – organizovaný odsun

Dne 26.1.1946 vydalo ministerstvo vnitra výnos, jímž se zastavovaly všechny odchody Němců z československého území. Odsun měl proběhnout ve třech etapách. 1. etapa měla být ukončena v pol. roku 1946 vyčerpáním stanovených kvót v okresech (výjimku tvořily osoby zaměstnané v prům. podnicích v pohraničí – kategorie A – již tvořily důležité podniky, zemědělství a lesnictví). V druhé etapě měli být odsunuti všichni zbývající Němci s výjimkou antifašistů, národnostně smíšených manželství, specialistů a jejich rodinných příslušníků. Ve 3. etapě mela být řešena otázka kvalifikovaných pracovních sil. Dle statistik bylo v českých zemích ke konci ledna 1946 registrováno 2 142 203 Němců (z toho l 884 699 v pohraničí). Ze Slovenska mělo být odsunuto zhruba 40 000 osob. První transporty do americké okupační zóny v Německu byly vypraveny z Mariánských Lázní a z Českých Budějovic. Ze začátku byl vypravován jeden transport denně (40 vagónů, l 200 cestujících ). Posléze se počet transportů měl zvýšit na 2 – 4 denně. Američané věnovali značnou pozornost vybavení (potraviny, zavazadla 30 – 50 kg, l 000 marek na osobu, řádné ošacení, zdravotní prohlídky, odsunovou jednotku tvořila jedna rodina). I přesto se vyskytly výhrady Mezinárodního červeného kříže (jenž mimochodem nebyl vůbec přizván k dohledu nad odsunem) a amerických orgánů vůči nedostatečnému vybavení a špatnému zacházení v táborech. Opět docházelo místně k přehnané perzekuci (tábory v Kladně a Mostě prý byly srovnatelné s nacistickými koncentračními tábory) (8, str. 102).
Z české strany byl prioritní požadavek co nejrychlejšího odsunu. Ve společnosti byl neustále propagován radikální nacionalismus (protiněmecký), jehož se držely všechny politické strany a hojně využívaly rozjitřené národnostní vnímání českého národa. Politické strany se začaly předhánět v tom, kdo má větší zásluhu na odsunu a to v zájmu svého politického úspěchu. Většina Němců vysídlených v této době, směřovala do amerického okupačního pásma (tempo se zvýšilo na 6 transportů denně), rovněž bylo započato s odsunem antifašistů. Do sovětské zóny byli stěhováni pouze antifašisté. Životní podmínky Němců na území ČSR neustále vzbuzovaly mezinárodní zájem, především ze strany USA a Velké Británie (kde byl podněcován především stoupenci W. Jaksche). Přestože na Západě bylo mnoho odpůrců masového nuceného vysídlování, oficiální představitelé se v případě ČSR vyhýbali zásadnějším výhradám.

Nová fáze odsunu započala počátkem června 1946. Ač se začaly různit názory české veřejnosti na události spojené s odsunem (narůstal vnitropolitický tlak), požadavek urychleného odsunu byl stále aktuální. Dne 8.5.1946 byl vydán zákon 115 Sb., jenž stanovil, "že činy, jež by byly jinak trestné, které byly spáchány na německém obyvatelstvu a jiných státně nespolehlivých osobách od Mnichovské dohody až do 28.10.1945 a které se daly kvalifikovat v tom smyslu, že je vedla spravedlivá touha po odplatě, nejsou trestné" (s výjimkou trestných činů spáchaných ze zištnosti, vilnosti a jiných nízkých pohnutek). (1, str. 240)

Tento zákon je dodnes připomínán těmi, kteří obhajují zájmy sudetských Němců.
Od 10.6.1946 měly být opět zahájeny transporty do sovětské okupační zóny (počítalo se s odsunem zhruba 650 000 lidí). Odsun do obou okupačních pásem byl něj intenzi vnější v červenci 1946 (12 transportů denně). Protiněmecké nálady byly, zvláště v pohraničí, stále velmi silné ("Byl jsem za války v koncentračním táboře, nemohu se za to Němcům pomstít. A právě proto vám říkám chlapci, kdyby jste uviděli umírajícího Němce, kopněte do něho! I kdyby to byl člověk nevinný, nezasloužil by nic jiného, protože to je Němec." – to byla slova učitele přetisknutá v týdeníku Dnešek) (8, str. 119). Tento úryvek je pro ilustraci rozjitřeného nacionální cítění a ovlivnění prožitým příkořím.

V republice se již následkem odsunu začal projevovat reálný nedostatek
pracovních sil. Přibývalo také stále více mezinárodních kritik masového odsunu, jejichž následkem se Západ začal odvracet od jeho podpory. Oficiální zakončení hlavní etapy masového transferu se stalo příležitostí hodnocení této historické události. Na velké manifestaci 28.10.1946 promluvili na toto téma E. Beneš a K. Gottwald. "Ode dneška nejen po právu, nýbrž i ve skutečnosti je náš stát státem národním – státem Čechů a Slováků" – řekl E. Beneš. K. Gottwald prohlásil – "Zakončení odsunu Němců z republiky, to současně znamená dovršení našeho národního obrození a zakončení stoletého zápasu našeho národa s cizím nepřátelským živlem, proniknuvším na Českou půdu. "(8, str. 122) Převážná část Čechů a Slováků reagovala na zakončení odsunu se zadostiučiněním.

Národní banka uvolnila na vybavení odsunovaných osob l mld. marek. Celkové finanční výdaje na zajištění transferu byly zhruba 500 mil. Kčs. Závěrečná nóta o zakončení odsunu do sovětského pásma byla podepsána dne 13.11.1946. Podle oficiálních údajů klesl počet Němců v našich zemích do konce roku 1946 na 225 000 (z nichž mělo opustit republiku ještě 74 000 osob). Na Slovensku zůstalo údajně 25 000 – 39 000 Němců. V roce 1947 se vzhledem k začínající studené válce již nepodařilo hromadný transfer do americké zóny obnovit. V letech 1947 – 51 opustilo republiku (v této době se již i sami Němci snažili vysídlit) ještě přes 67 000 Němců. Od roku 1947 se začaly odvolávat nejtíživější restrikční opatření vůči německé národnostní menšině v Československu. (8, str. 124 -126)

Dle dokumentace Spolkového archivu v Koblenci přišlo v ČSR po květnu 1945 prokazatelně násilným způsobem o život více než 6000 Němců. Celkové ztráty na životech z tzv. bezprostředních následků "vyhnání" odhaduje historik Bauer na 20 000 – 50 000 obětí (1, str. 240)

Pro srovnání uveďme, že za oběti nacistického násilí a zlovůle na československém území padlo 360 000 lidí, jež byli občany ČSR. Měli bychom si z těchto čísel vzít ponaučení a do budoucnosti se snažit předcházet takovýmto tragédiím.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *