KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (9)

logoDějiny píší vítězové.

 

 

 

V čem spatřují ti, kdo „tržní globalizaci" uvedli do chodu a profitují z ní, ,budoucnost svobody"? V knize, vydané právě pod tímto názvem, se tím pozoruhodně zabývá Fareed Zakaria. Řídí mezinárodní vydání týdeníku Neewsweek a sám často vystupuje na jeho stránkách i v americké televizi ABC. Dokud šlo o to, zbavit se rozhodující překážky, jež stála v cestě frontálnímu revanši kapitálu proti demokracii, na „svobodných volbách" v aranžmá, v němž si kapitál – nejlépe rovnou zahraniční – hravě koupí kýžený výsledek, se trvalo s nadmíru pedantickou akribií a velkým karatelským humbukem. Derniérou těchto komedií jsou „oranžové", „tulipánové" a všechny ostatní „revoluce", jež právě „spontánně" přeskakují z jedné z bývalých sovětských republik do druhé. A protože tady je, za dnešního světového poměru, o výsledku rozhodnuto předem, už se ani příliš neskrývá, že tyto převraty řídí specializované agentury – a ze zahraničních fondů se platí nejen stany po náměstích, párky, pivo a vodka, ale i dolarový „denní honorář" každému, kdo vydrží skandovat, co se po něm žádá, od rána až do večera. Tam však, kde „globalizace" lidi zahání až pod práh vší důstojnosti – a na žádné „bývalé nomenklaturní kádry" to nelze svést ani s nasazením vší fantasmagorie – prý rázem hrozí „problém přílišné demokracie".

Fareed Zakaria je muž nemálo sečtělý. Čtenáře s bravurou bombarduje tím, co o „tyranii většiny" v důsledku „přebytku demokracie" soudili už Aristoteles, v trochu jiné poloze Immanuel Kant a jiné veličiny. Pokud jde o země, jejichž náboženstvím je islám, ty žádá rovnou pojmout jako „výjimku" en bloc: „Arabští vládcové Středního východu jsou autokratičtí, zkorumpovaní a mají tvrdou ruku. Stále jsou však liberálnější, tolerantnější a pluralističtější, než co by k moci přišlo místo nich. Volby v mnoha arabských zemích by katapultovaly politiky názorově bližší Usámovi bin Ládinovi než jordánskému liberálnímu monarchovi králi Abdulláhovi." Dnes se ovšem může dvojí metr užívat bez uzardění a nejmenšího omezení: „Dokážete si představit volby, které budou svobodné a spravedlivé, avšak vyhrají v nich rasisté, fašisté a separatisté? V tom tkví naše dilema!" cituje Zakaria amerického diplomata Richarda Holbrooka na adresu Jugoslávie rozpadající se právě – za aktivní účasti Richarda Holbrooka. Zakaria ví dobře, co také v knize barvitě dokládá: proč se musí jako čert kříže bát v desítkách a desítkách zemí právě „svobodných voleb" – Amerika, pasující se za ideál i globálního věrozvěsta demokracie. Pro region, který už ráčil arbitrárně shledat „výjimkou", z toho vyvozuje bez skrupulí: „Západ musí
především uznat, že mu na Středním východě nejde o demokracii – přinejmenším prozatím." Zakaria samozřejmě ví i to, že takhle natvrdo to lze jen s velkým rizikem podávat jako univerzální recept. Že ti, jejichž jménem své učené piruety vytáčí, potřebují i méně skandální variantu, jak ze šlamastyky, kterou si navařili chamtivým triumfalismem „vítězů studené války". Řešení je to právě tak elastické, jak si těžká doba žádá; nelze-li upřít demokratický postup komukoli z těch, kdo Zakariovým klientům nevoní, tyto země třeba ocejchovat jako – „neliberální demokracie". Do tohoto kotlíku svévole se Zakariovi vejde jak většina rozvojových zemí, tak Rusko, Čína nebo Venezuela za Huga Cháveze. Prostě všichni, koho lze sotva hanobit rovnou jako „totáč", neklaní se však také u těch správných vrbiček. Tuhle radost zase dělají Washingtonu – a všem, koho je lídrem – desítky zemí, jež nelze spojovat s demokracií ani s očima hodně přivřenýma.
Přesto však mají právě ony slout vzorem – „konstitučního liberalismu".

Zakaria ví, jak tenounký je led, na kterém má přistát tenhle trojitý rittberger. Tam, kde by to ohrozilo zájmy, jichž je advokátem, neradno žádat „všeobecné revoluce". Tady je namístě jen – „postupná politická reforma". Ta má dobroty liberalismu zavádět nejen po kapičkách, ale především lékárnicky selektivně. V podstatě jenom „ekonomické reformy", „zárodky skutečné vlády práva (kapitalismus potřebuje smlouvy), otevřenost svétu, přístup k informacím a, cožje možná vůbec nejdůležitější, rozvoj podnikatelské třídy". Čím se to liší – od washingtonského konsenzu"? Co to má společného – s demokracií?

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *