SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (4)

logoMNICHOVSKÁ DOHODA

Mnichovská dohoda představitelů Francie (E. Daladier), Velké Británie (N. Chamberlain), Itálie (B. Mussolini) a Německa (A. Hitler), ze dne 29.9.1939, byla jen logickým vyústěním předchozích událostí. Její hlavní záminkou bylo údajné bezpráví páchané na sudetských Němcích, a snaha o zlepšení jejich životních poměrů. Mnichovská dohoda znamenala připojení pohraničních území ČSR, obývaných německou menšinou, k Německé říši. Podpisu dohody předcházela několikaměsíční kampaň Německa spolu s SdP o útisku 3. mil. Němců v českém pohraničí. Mnichovské dohodě přímo předcházela schůzka A. Hitlera s britským ministerským předsedou Chamberleinem, dne 15.9.1938 v Berchtesgadenu, jejíž výsledkem byly tzv. Berchtesgadenské podmínky (v nich bylo požadováno odstoupení okresů s více než 50% německého obyvatelstva a zrušení spojenecké smlouvy ČSR se SSSR). Dne 20.9.1938 byly tyto podmínky československou vládou odmítnuty, avšak 21.9.1939 je pod francouzským a britským nátlakem byla nucena přijmout. Hitler dále stupňoval požadavky vůči ČSR, jež byly deklarovány v tzv. Godesberském memorandu (jednání v Bad Godesbergu 22.-24.9.1938, kde se mělo původně rozhodnout pouze o způsobu připojení českého pohraničí k Německu, ale Hitler zde vystoupil s dalšími, ještě radikálnějšími požadavky). Toto memorandum bylo českou vládou odmítnuto, dokonce se proti němu vzepřely i hlasy Francie a Velké Británie. Stoupenci appeasementu o několik dní později dosáhli svého cíle podpisem Mnichovské dohody, již česká vláda 30.9.1938 pod vedením E. Beneše přijala. Na základě Mnichovské dohody přišla ČSR o rozsáhlá, vojensky a strategicky, ale i ekonomicky významná pohraniční území. V konečném důsledku (na německé požadavky navazovaly územní požadavky Maďarska a Polska) přišlo Československo o 41 098 km2 území, 4 872 000 obyvatel, z toho l 250 000 Čechů a Slováků a 33 % prům. závodů…

Po Mnichově bylo už jen otázkou Času zabrání celého území ČSR německými okupačními vojsky. K tomu došlo 15.3.1939. Poté, co se vlády nad našimi zeměmi ujalo nacistické Německo, bylo pronásledováno a persekuováno rovněž mnoho německých antinacistů. Paradoxem je, že vzhledem k poctu Němců v ČSR byl odpor proti Třetí říši Sudetech dokonce silnější, než v ostatních německy hovořících zemích.

Polemiky ohledně Mnichovské dohody souvisí v nemalé míře s ukončením její platnosti.
Stanoviska velmocí, které MD podepsaly: Francie – Charles de Gaulle (předseda fr. nár. výboru) uznal dne 29.9.1942 dohodu za neplatnou od počátku (ad tunc). Toto stanovisko je zakotveno i v čs.-francouzské smlouvě z roku 1991.

Itálie – hrabě Sforza (min. zahr. věcí) uznal dne 26.9.1944 smlouvu za neplatnou ad tunc. Toto stanovisko bylo potvrzeno v Čs.-italské smlouvě z roku 1991.

Velká Británie – 30.8.1940 zaslal W. Churchill poselství československému lidu, v němž mimo jiné tvrdí, že Mnichovskou dohodu zničili Němci. Británie dále uznává neplatnost Mnichovské smlouvy až od 15.3.1939 – tedy ad nunc (od určité doby). Při konzultacích, které kdysi naše diplomacie vedla v Londýně, britská strana uvedla, že MD nemůže prohlásit za neplatnou ad tunc z prostého důvodu: v minulosti uzavřelo britské impérium tolik nespravedlivých smluv, že anulování jedné by mohlo vyvolat řetězovou reakci (3, str. 195). NDR – Ve smlouvě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ze 17.3.1967 se uvádí, že Mnichovská dohoda byla neplatná ad tunc. O bývalé SRN – byla patrná snaha o eliminaci MD z jednání o vzájemných vztazích. Argumentace : MD byla platnou smlouvou, ale po březnu 1939 se stala bezpředmětnou, prohlášení dohody za neplatnou ad tunc by vyvolalo řadu právních důsledků pro mnoho lidí (např. problematizace občanství sudetských Němců a na to navazující občanskoprávní akty). Morálně-politické odsouzení smlouvy skrývá nebezpečí jednostranného uznání německé viny a legalizaci vyhnání sudetských Němců. Zde jsou obavy německé strany zcela neopodstatněné, jelikož odsun "vyhnání" sudetských Němců byl schválen na Postupimské konferenci. Mnichovská dohoda nemá s odsunem souvislost právní, nýbrž politickou a morální.

Právní jistotu odsunutých Němců v období od Mnichova po květen 1945 vyřešila však již čs.-německá smlouva z roku 1973, v níž se mimo jiné praví "…tato smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým, nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30.9.1938 do května 1945. Vyňaty z toho jsou účinky opatření, která obě smluvní strany považují pro jejích neslučitelnost se základními zásadami spravedlnosti za nulitní." Zdá se tedy, že problém, jímž německá strana při uznání neplatnosti MD od samého počátku argumentuje, tedy otázka německého občanství odsunutých Němců, je problémem umělým. MD znamenala především změnu čs. hranic, je tedy možné, že jestliže německá strana tvrdí, že MD po určitou dobu platila, jde jí o možnost zpochybnění právního základu čs. hranic. Zároveň by byl pro budoucnost zachován neodvolatelný právní precedens, že Sudety patřily určitou dobu Německu. Opět se tedy po rozkrytí širších souvislostí ukazuje, že problém sudetských Němců byl použit jako záminka pro jiné mocenské cíle (v případě Mnichovské dohody již podruhé).

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *