S černým křížem proti východu (2)
Vraťme se zpět ke Grünwaldu, do 15. 8. 1410.
Polsko-litevské vojsko v síle 91 korouhví (tj. oddílů) bylo v jádře vojskem slovanským. Bojovali v něm Poláci, Litevci, Bělorusové, Rusové, Ukrajinci, Češi a Moravané. Pravé křídlo u Tannenbergu tvořilo 40 litevských korouhví pod Witoldem. Poláci pod Zbigniewem z Brzezia stáli na levém křídle u Lodwigowa. Vrchním velitelem byl sám Jagiello se svou vojenskou radou, v níž vynikal zkušený vojevůdce Zyndram z Haszkowic a v níž byl i náš Sokol z Lamberka. Jakmile polsko-litevské vojsko spatřilo seši kované křižáky, s nadšením vyžadovalo zahájení bitvy. Král však boj odkládal. Dal sloužit mše, pasoval šlechtické syny na rytíře a tímto zdržením o tři hodiny sledoval přesné cíle: nechat odpočinout vlastní vojsko, unavit a znervóznět nepřítele. Ten se v šiku „pekl“ v paprscích srpnového dopoledního slunce, které pražilo do železných plátů rytířů i koní.
Řádové vojsko zaujalo své výhodné postavení na hřbetu mírných pahorků již brzy ráno a zajistilo se proti nepřátelské jízdě i „vlčími jámami“. Pravé křídlo vojska (20 korouhví) pod velením komtura Kuna z Lichtensteinu mělo vést zničující úder proti polské jízdě a rozhodnout tím bitvu. Levému křidlu (15 korouhví) velel maršál řádu Friedrich von Wallenrode a velení zálohy (16 korouhví) si ponechal sám velmistr. Před čelem sestavy stálo 100 hlavní dělostřelectva a lučištníci, kteří měli zahájit salvou boj. V křižáckém řádu rostla netrpělivost, a proto byli vysláni heroldi k Jagiellovi.
Předali mu dva obnažené meče jako provokativní výzvu k boji.
V tu dobu, před polednem, vystupovaly již polsko-litevské oddíly z lesa, a rozvíjely se v bojovou sestavu.
Bitvu zahájila z obou stran palba z děl. Než se rozplynul oblak kouře, řítila se již na řádové vojsko lavina lehké tatarské a litevské jízdy, bravurně se vyhnula vlčím jámám a zahnala lučištníky i dělostřelce. Proti ní vyrazila jízda Wallenrodova a zatlačovala Tatary i litevské korouhve. Současně se na obou křídlech rozvíjel boj těžkých jezdců. Litevské křídlo je zatlačováno stále hlouběji zpět a nakonec se dává na útěk. Bok polských korouhvi chrání jen tři pluky smolenské pěchoty, vedené Wítoldovým bratrem. I přes vlastní ohromné ztráty vzdoruji ve třech sledech šestí křižáckým korouhvím rytířů a zabraňují jim vpadnout do boku Polákům. U Lodwigowa polská jízda zatlačuje křižáky; změnila se situace i na litevském křidle, jednak se tam chrabře bije ruská pěchota a poutí bojem část Wallenrodových sil, jednak se část jízdy křižáků včas nezastavila v pronásledování Litevcú, vtrhla do jejich tábora a plenila. Zatím Witold podchytil ústup, znovu zorganizoval korouhve a tuto část křižáků obklíčil a pobil.
Ta část Wallenrodova křídla, která zastavila pronásledováni Litevců, zasáhla do boje na polském křídle a snažila se o obchvat. Smolenská pěchota jej i nápor znovu pozastavila a zatím se na bojišti objevily polské zálohy. Situace se změnila ve prospěch Poláků, kteří se nyní sami chystali k obchvatu. V této nebezpečné situaci, bylo kolem 18.00, rozhodl se velmistr zasadit do boje svůj trumf — 16 korouhví. Pro Poláky byly skutečně nepříjemným překvapením a bylo třeba přivést poslední posily. Nyní vlak rozhodla Litva. Witoldem zorganizované korouhve vyšly znovu do boje.
Křižáci byli v prudkých bojích zatlačováni, obchvacováni a pobíjeni, padl velmistr Ulrich, velký komtur Lichtenstein, maršál Wallenrode a výkvět křižáckého rytířstva. Zbytek vojska byl pobit ve vozové hradbě, kam se uchýlil.
Bitva po desetihodinovém boji skončila strašnou porážkou Řádu německých rytířů, který u Grünwaldu ztratil 18 000 padlých a 14000 zajatých. Také polsko-litevské ztráty byly přibližně stejně vysoké, co se týče padlých.
Grunwald znamenal zánik vojenské moci řádu. „Následujícího dne již nastávají dny jeho bídy, záhuby a úpadku na věčné časy,“ píše sám kronikář řádu. Státní a národní existence Polska a Litvy byla zachráněna. Na čas byl ochromen i násílnický „Drang nach Osten“, neboť nejenže byla rozbita vojenská a hospodářská síla Řádu německých rytířů, byl i rozbit mýtus o jeho neporazitelnosti a „dějinném poslání“. Pro Polsko má grünwaldské vítězství nesmírný význam, je jeho nejslavnějším vítězstvím v dějinách, velkou tradicí. Bitva má však význam i pro české dějiny. Porážkou nejsilnější feudální moci Řádu německých rytířů byly vytvořeny i výhodnější mezinárodně politické podmínky pro budoucí boj českých husitů.
Konečně je třeba si všimnout bitvy i ze stránky vojenské. Uplatňují se zde totiž i některé nové formy vojenského umění a způsobu boje. Projevuje se význam pěchoty, což dokázala zvláště pěchota ruská, která dovedla úspěšně bojovat s rytířskou jízdou. Zvláštní místo zaujímá lehká jízda Tatarů a Litevců v první fázi boje i po zformování v průběhu boje na nejohroženějších místech. Zálohy díky umu krále Jagiella přestaly být nouzovým opatřením. Král je před bojem plánovitě rozmisťuje a živí jimi bitvu v průběhu tím, že je ve vhodný okamžik zasazuje, takže jimi svým způsobem manévruje.
Dokončení