Vrahové Španělska a jejich pomahači (1)

18. července 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku

„Tímto způsobem dosáhneme ještě těsnějších styků s velmi roztomilým a loajálním komisařem,“ stálo v dopise, který španělská filiálka koncernu IG Farben, Union Quimica y Lluch, zaslala 14. prosince 1933 frankfurtskému ústředí. Trust IG Farben se totiž rozhodl, že spolu s Deutsche Uber-seeische Bank (Německou bankou pro zámoří, finančním ústavem Německé banky) a s darmstadtským chemickým koncernem Merck bude vyplácet pravidelně plat prvnímu vůdci nacistů ve Španělsku a Portugalsku, jistému F. W. Burbachovi. Když později Burbach nastoupil v zahraničním oddělení NSDAP v Berlíně, Siemensův trast dal k dispozici jako jeho nástupce jednoho ze svých předních úředníků Waltera Zuchristiana. Týž Siemensův trast dal dovolenou svému madridskému řediteli Carlu Cordsovi, aby zorganizoval takzvanou přístavní službu, která byla ve skutečnosti agenturou gestapa ve Španělsku. Po dobu této činnosti dostával Cords svůj plat stále od Siemensova trastu.

Tuto těsnou spolupráci prováděly největší podniky německého finančního kapitálu nejen s nacisty ve Španělsku (jako v Německu), ale i se španělskou reakcí. Cíle německých milionářů a Hitlerovy byly totožné. Šlo jim o to, aby pro plánovanou válku zřídili na jižních hranicích Francie spojeneckou fašistickou vládu, aby se sami pevně usadili ve strategicky důležitém Španělském Maroku na Gibraltarské úžině a zmocnili se velkého španělského a marockého nerostného bohatství.

Když republikánská vláda v červenci 1936 odrazila fašistický pokus o puč v Madridě a v Barceloně, byly při domovních prohlídkách v bytech německých a španělských fašistů nalezeny neobyčejně zajímavé dokumenty. Z nich mimo jiné vycházelo najevo, že frankfurtská Metali AG od roku 1934 vyjednávala s tehdejším vůdcem španělské reakce Gilem Roblesem o španělské doly. Tak byl nalezen Roblesem podepsaný dokument, v němž sděluje, že je ochoten „povolit důlní koncese německým průmyslníkům, kteří o to požádají“. Roku 1935 přijala společnost Metali AG tuto velkorysou nabídku a rozhodla se, že společně s italskými koncerny vytvoří sdružení k převzetí a exploataci španělských dolů, aby Německo „dosáhlo naprosté nezávislosti na Anglii, Francii a Švédsku“, jak se praví v jednom z nalezených dokumentů. K této společnosti Metali AG, jejíž kapitál byl 42 miliónů marek a v níž jsou zúčastněny největší německé banky, především pak trast IG Farben a jiné průmyslové koncerny, se ještě vrátíme.

Zalistujeme-li v „Ročence porúrské uhelné oblasti“ (Jahrbuch fur den Ruhrkohlenbezirk), vydané zájmovým sdružením důlních podnikatelů, ve vydáních z prvních let Hitlerovy vlády najdeme neobyčejně poučné údaje. Pod heslem. „Vereinigte Stahlwerke AG“ se mj. dočteme: „Společnost (tedy ocelářský trast — A. N.) vlastní doly na rudy, keramické hlíny a na křemenec, které leží ve Španělsku, Švédsku a Brazílii. Je zároveň spolumajitelem velkého počtu takových dolů.“

V kapitole „Friedrich Krupp AG“ se lze dočíst: „Krupp AG je zúčastněna na různých tuzemských i zahraničních rudných dolech. Aby zvýšila odbyt materiálu pro stavbu železnic a lodí, navázala firma Krupp prostřednictvím loděnice Germania,.. těsnější kontakty se skupinou španělských firem, které se sdružily v Union Naval de Levantě v Madridě.“

V čele tohoto sdružení španělských firem však nestál nikdo jiný než proslulý dobrodruh a multimilionář Juan March, jeden z největších pašeráků dějin, který byl odedávna hlavním finančníkem španělské reakce. Ve Španělsku už dlouho zuřil rozhořčený boj mezi silami pokroku a reakce, v němž nastal rozhodující obrat vítězstvím lidové fronty v parlamentních volbách dne 16. února 1936. March a generál San Jurjo přijeli do Berlína, kde společně s Hitlerovou vládou vypracovali do všech podrobností plán puče ve Španělsku, a za slib, že vydají nacistickým trastům španělské a marocké důlní monopoly, dosáhli na oplátku záruky, že wehrmacht jim poskytne velkorysou pomoc dodávkami zbraní a vysláním vojenských jednotek.

Zničená Guernica

Puč vypukl ve stanoveném termínu, dne 18. července 1936, ale v rozhodujících průmyslových centrech lid fašisty rychle porazil. Sanjurjo hned na začátku puče zahynul při leteckém neštěstí. Bylo jisté, že španělský lid zvítězí. Tu zasáhla Třetí říše. Jediný velký a organizovaný bojový svaz španělské vojenskofašistické reakce byl ve Španělském Maroku a je příznačné, že se skládal jen z malé části ze Španělů, ve zdrcující většině z rifských Kabylů a příslušníků cizinecké legie. Nemohli být převezeni do Španělska, protože téměř celé španělské obchodní a válečné loďstvo bylo solidární se zákonitou republikánskou vládou. Za této situace se pruský ministerský předseda generál polní maršál Goering a náčelníkem zpravodajské služby generálního štábu admirál Canaris začátkem srpna 1936 rozhodli, že Frankovi okamžitě poskytnou dopravní a bojová letadla, aby mohl své jednotky přepravit do Španělska. (11) „Němečtí letci to tedy byli, kteří za několik málo dní přepravili 15 000 mužů cizinecké legie a marockých střelců s jejich výzbrojí na letadlech Ju-52 do Jerezu.“ (12)

Franco, velitel této marocké armády, se tedy dostal do Španělska jedině díky Hitlerovu letectvu. Povstání, ve Španělsku už potlačené, nabylo tak hned na začátku rázu intervenční války, protože jádro vojenských sil reakce tvořili zahraniční vojáci, které zahraniční letadla dopravila do Španělska. Mezitím v jihošpanělských přístavech, které se Frankovi podařilo dobýt, se každý týden vyloďovaly celé letky německých bojových letadel, tankové jednotky wehrmachtu, německé dělostřelectvo, jakož i letectvo a pěchota, které vyslal Mussolini. Jenom z hitlerovského Německa „přijelo počátkem listopadu 1936 do Cádizu 6500 dobrovolníků … Tito dobrovolníci, legie „Condor“, byli dopraveni do Sevilly, kde na ně už čekala letadla, baterie protiletadlového dělostřelectva, radistické přístroje, zbraně a motorová vozidla. V krátké době byly vytvořeny :

1 peruť bojových letounů v síle 3 letek typu Ju-52,
1 peruť stíhacích letounů v síle 3 letek typu He-51,
1 letka výzvědných letadel s 12 letouny typu He-70,
4 protiletadlové baterie 8,8 cm,
2 lehké protiletadlové baterie,
1 zpravodajský oddíl složený z rot: radistické, telefonní a letecké zajišťovací, l letecká skupina s leteckým parkem a s dvojitě vybavenou dílnou a

1 velitelský štáb.

K těmto silám dále přistoupily jedna bojová peruť Ju-52, bojující už několik měsíců ve Španělsku, jedna stíhací peruť typu He-51, námořní peruť typu He 59 a He 60 a l protiletadlová baterie 8,8 cm.“ (13)
Jak dlouho německý a italský fašismus připravovaly intervenci, dokazuje Sperrlovo přiznání, že „už v červenci němečtí a italští stíhači ovládali vzdušný prostor nad Madridem, Zaragozou, Viktorií a Leonem“. (14)

Internacionální brigáda

Protože puč vypukl 18. července 1936, znamená to, že současně byly do Španělska vrženy jednotky obou fašistických leteckých zbraní. Neintervenovalo však jenom letectvo. Svobodný pán von Funck, plukovník generálního štábu hitlerovského wehrmachtu, píše: „V září 1936 bylo rozhodnuto, že se armáda zúčastní války ve Španělsku, a také tam byly ihned poslány „velitelská armáda“ a velitel tankového oddílu, následujícího rychle za ní, který se skládal ze štábu, dvou tankových rot a dopravní roty… Téměř současně se vytvořil zpravodajský útvar… Na jaře roku 1937 požádalo španělské velení, aby německá strana v daleko větším rozsahu převzala výcvik mladého velitelského dorostu. K tomu byla vytvořena rozvětvená výcviková organizace … Dokonce i španělské válečné námořnictvo navrhlo a dosáhlo toho, že její praporčíci a poddůstojníci procházeli pěchotním výcvikem. Velitelem výcviku byl německý plukovník … Němečtí vojáci se účastnili útoků ve vlastních pancéřových vozech.“ (15)

Početní síla vojska fašistické Itálie se udávala na 50 000 mužů, kterým veleli italští generálové Roatta, Bastico, Berti a Gambara. Ve skutečnosti byla asi daleko vyšší. Podle oficiálních údajů měli italští interventi 3022 mrtvých a přes 11 000 raněných. (16)

Kdo pozorně sleduje zprávy německých vojenských hodnostářů o průběhu vojenských operací ve Španělsku, zjistí, že strategické velení intervenční války nevykonával Franco, ale němečtí generálové. Při různých příležitostech, jako například v bitvě u Brunete a za vítězné ofenzívy republikánů u Madridu, zachránil Franka před zkázou jen zásah těžkých německých zbraní, především letectva.

Při španělské invazi šlo německému imperialismu především o španělské nerostné bohatství a kapitálové investice, jakož i o vytlačení druhých imperialistických mocností ze Španělska a Maroka, které bylo tehdy ještě španělskou kolonií. To prohlásil Hitler dne 27. června 1937 ve Wúrzburku se zcela střízlivou otevřeností, bez nejmenší snahy zastřít své motivy pláštíkem nějakého světového názoru: „Potřebujeme ve Španělsku národní vládu, abychom si zajistili španělskou rudu.“ (17) Intervenční válka byla tedy rozpoutána proto, aby se německé zbrojařské koncerny zmocnily španělských surovinových zdrojů.

K těmto motivům přistoupily především pohnutky vojenskostrategické. Agrese sloužila k obklíčení Francie a vyzkoušení hitlerovského vojenského potenciálu. Guernica musela lehnout popelem, statisíce Španělů muselo být vyvražděno, jenom aby wehrmacht mohl v „malé“ válce projít výcvikem na velkou světovou válku. „Dva roky válečných zkušeností byly užitečnější než deset let výcviku v dobách míru,“ cynicky prohlásil pozdější nacistický generál polní maršál voň Reichenau v létě 1938. (18)

A skutečně: agrese proti Španělskému lidu byla pro wehrmacht třetí říše přípravným kursem pro zkoušku druhé světové války.

Rozhodující účast obou evropských fašistických diktátorů ve Frankově dobrodružství nebyla ovšem od začátku žádným tajemstvím. Již koncem července 1936 byl světový tisk, nikoli v neposlední řadě buržoazní tisk francouzský, anglický a americký, plný zpráv o transportech hitlerovských letadel, zásob střeliva a vojska do Španělska. Když se velvyslanec USA v Berlíně Dodd 5. prosince 1936 osobně dotazoval na zahraničním úřadě, připustil ministerský ředitel dr. Dieckhoff, že je pravda, že v Cádizu přistálo 5000 německých vojáků. (19)

A jak se chovaly Anglie a Francie, které byly hrozícím Frankovým, a tedy i Hitlerovým a Mussoliniho vítězstvím uvedeny v největší nebezpečí? Jestliže Bismarck kdysi chtěl „nasadit Francouzům do týla španělskou mušku“, jak se jednou vyjádřil, pak Hitler jenom pokračoval v této politice, i když šlo tentokrát o mušky nejmodernějších palubních zbraní. Co bylo tedy samozřejmější, než aby Francie pomohla legální španělské vládě? Celou Francii zachvátila bouřlivá vlna lidového hnutí pro podporu Španělska. Předsedou francouzské vlády lidové fronty byl tehdy sociálně demokratický předák Leon Blum. 25. července 1936 však zakázal vývoz zbraní do Španělska, a nejen to: přivítal plán „nevměšování“ navržený anglickou vládou a stal se nadto i mluvčím, podobné dohody, pokud možno v celoevropském měřítku.

Sovětská vláda, která se 23. srpna 1936 v zájmu zachování světového míru a ve snaze znemožnit německo-italskou intervenci připojila k dohodě o nevměšování, zastávala názor, že má dohoda vstoupit v platnost teprve tehdy, až se k ní připojí Německo, Itálie a Portugalsko. Vyslání sovětského zástupce do výboru pro nevměšování umožnilo Sovětskému svazu, aby světovou veřejnost varoval před nebezpečím fašismu; na druhé straně mohl Sovětský svaz použít práva veta k tomu, aby zabránil jakýmkoli mezinárodním akcím, které by situaci španělské republiky ještě více zhoršily.

Pokračování