Zastavil J. V. Stalin boj proti fašismu?
Televize Prima odvysílala tři díly německého seriálu Stalin, poslední díl 19. října 2008.
Vedle několika zjištění, zasluhujících kritický rozbor a hodnocení, jsou tu i vyložené lži. Pochopitelně, že to vyhovovalo pravicovému zaměření v předvolební době roku 2008. Zápas s fašismem je aktuální i dnes. V našich poměrech stačí upozornění na skutečnost, že upadající kapitalismus, především v době své krize sahá po teroristické formě vlády, aby se udržel. Začíná to někdy dost nenápadně, třeba jen napadáním Židů, Romů, levicově myslících lidí apod. Útok extremistů v Litvínově je toho důkazem, dokonce i policie musela zasahovat. Do reakčního propagandistického krámu se proto hodí tvrzení, že i Stalin, přesněji komunistické strany v letech 1939-1941, zastavil boj proti fašismu.
Podívejme se na německé dokumenty z uvedených let, co o tom praví.
Situace v Čechách a na Moravě
H. Heydrich, zastupující říšský protektor v Praze, říšskému vedoucímu SS a šéfu německé policie H. Himmlerovi hlásil 20. června 1941: Bylo zjištěno, že příslušník ruského generálního konsulátu v Praze Leonid Mochov byl hlavou ruské vyzvědačské sítě v Protektorátu. O vnitropolitické situaci se hlásilo: Již před obsazením bývalého Česko-Slovenska byla komunistická strana velmi čilá, dostala se však ve své ilegálnosti k plné působnosti především po zřízení Protektorátu. Ve zmíněném hlášení je ještě jedna pozoruhodná věc. Komunistická strana Československa je uvedena pod označením KPD, tedy Komunistická strana Německa. Skutečně po vzniku protektorátu němečtí komunisté navrhovali podle zásady, že v jednom státě je vhodné, aby existovala jen jedna komunistická strana, aby KSČ se stala regionální součástí KPD. Uvedený návrh nebyl přijat, ale H. Heydrich, a také jiní představitelé nacistického režimu, si nedovedli představit, že tomu mohlo být zcela jinak. Věřili, že některá organizační schémata platí u komunistů věčně. Nebylo tomu tak a KSČ se nestala součástí Komunistické strany Německa. Tato neujasněnost u nacistů trvala dosti dlouho a 79 českých komunistů bylo popraveno a evidenčně vykázáno v popravčích knihách německých věznic jako členové KPD. V závěru nacistického hlášení, obsahujícího řadu konkrétní komunistické angažovanosti, se praví: Zjištěné oboustranné rádiové projevy jsou dokonalým důkazem neústupné revoluční myšlenky Kominterny, směřující ke zničení národního socialismu.
Francie
V hlášení o situaci ve Francii nacistické zpravodajské zdroje poznamenaly: Ani zde nehrál pakt ze dne 23. 8. 1939 žádnou úlohu, nanejvýš jen do té míry, že od tohoto data stupňovala se v nepřímé práci činnost francouzských komunistů proti Německu. Další podrobnosti se lze dozvědět v publikaci vydané i v češtině v Orbisu v roce 1941 pod názvem Úřední dokumenty o vzniku války proti SSSR.
Nemám důvod nacistickým dokumentům nevěřit, lidé zde uvedení byli skutečně zatčeni a popraveni, lze to doložit i z jiných informačních zdrojů. Ostatně tyto argumenty jsou oficiálně nacistickými místy prohlašovány za důvody k válce se Sovětským svazem. Pochopitelně, že důvodů bylo více, ale ty tady popsány nejsou, ale vědí o nich historici, věnující se tomuto tématu. V jednom nacistickém hlášení je také závěrečné hodnocení, ve kterém se píše: Důležité jest zdůraznit opět a opět konstatované poznání, že postup Sovětského svazu vůči Říši a jí obsazeným územím byl neupřímný, a že rozkladná práce Kominterny od roku 1940 horečně vzrůstala. Je tedy podivné, že němečtí tvůrci filmu o chování J. V. Stalina, při znalosti německých dokumentů, mohou tvrdit, že J. V. Stalin zastavil boj proti fašismu. Má pravice vůbec zájem na pravdě?
Mezinárodní vztahy
Také na tomto úseku dějin samotné německé dokumenty vyvracejí klamný obraz vytvořený německou politickou publicistikou. Fašistický tlak zvenčí i uvnitř Jugoslávie byl silný, podporovaný pravicovými stranami, a 25. března 1941 Cvetkovičova vláda v Bělehradě se stala spojencem nacistického Německa, přistoupila k Paktu tří. Uvedená kolaborantská akce vyvolala odpor lidu. Skupina protiněmeckých důstojníků, zejména letců vycvičených v Anglii, důstojníků orientovaných dříve na Malou dohodu, tedy i na Československo a Rumunsko, provedla státní převrat, Hitlerem označený jako puč. Nová vláda, již protiněmecká a protifašistická uzavřela 5. dubna se SSSR smlouvu o přátelství. Nacisté reagovali další den, 6. dubna 1941, vpádem do Jugoslávie. V nacistických diplomatických dokumentech se tvrdilo, a dodnes to tam může každý publicista číst, tedy i autoři německého filmu na pomlouvání Stalina. Stejnou (protiněmeckou) politiku sledovala Moskva s větším úspěchem vůči Jugoslávii, když plně po dohodě s Anglií podnítila bělehradský puč… Dále je nutno věnovat pozornost i německému zjištění, že od té doby utvářely se vztahy mezi Sovětskou unií a Anglií po politickém a vojenském snažení stále úžeji…
Potom ještě následuje zjištění senzačního druhu, jde totiž o poznatek nacistického Německa z roku 1941. Konečně jsou ještě písemné doklady o tom, že jsou v chodu též jednání mezi Moskvou a Washingtonem, jejichž cílem je užší politická spojení mezi oběma těmito státy. V dovětku se ještě říká, že Moskva to triumfálně označuje za alianci s největší vojenskou a hospodářskou mocí na světě. Mohou se tedy pravicově orientovaní štváči domnívat, že o tom J. V. Stalin nevěděl? Německá zpravodajská služba běsnila, když po porážce Jugoslávie zjistila, že sovětská služba dodávala Řecku a Jugoslávii informace o pohybu německých a italských jednotek určených k nasazení proti jedné i druhé zemi. Z mimoněmeckých zdrojů, zatím plně neověřených, přichází i sdělení, že Moskva z finančních zdrojů nevyčerpaných plně na podporu Jugoslávie, která rychle prohrála, dala prezidentovi E. Benešovi podporu na odboj v exilu.
Jiné státy
Nacistické prameny si drsně stěžují na sovětský stát, že mařil jejich světovládné plány i činy i v řadě dalších zemí. Bylo to snad nesprávné, nebylo to v duchu světového boje proti fašismu žádoucí? Proč stejnou cestou nepostupovala řada kapitalistických států? Jistě by to lidstvu prospělo.
Například ve zprávě zahraničního úřadu nacistické Říše se doslova píše: Ve Francii bylo Moskvou systematicky rušeno úsilí francouzských politiků, kteří po porážce třetí republiky snažili se získat francouzské obyvatelstvo pro politickou spolupráci s Německem a pro politiku evropské solidarity. Nutno dodat v podřízenosti nacistickému Německu pod heslem Nová Evropa . Německá stížnost pokračuje tím, že členové Pétainovy vlády byli líčeni jako prodejní zrádci a žoldáci velkokapitalistických skupin… Nebyla to pravda?
Dokonce i v Řecku, podle zpráv tamějšího zmocněnce Říše, v několika málo týdnech, které uplynuly od německého vstupu, snažili se bolševici již poštvat řecký národ, ponechaný Anglií na holičkách, pozvolna proti Německu a Itálii. To přece není zastavení bojů ze strany J. V. Stalina v zápase s fašismem!
Na dalším místě zjišťujeme, že Moskva pracovala proti připojení Bulharska k Paktu tří mocností. Koncem listopadu 1940 byl ke králi Borisovi vyslán zvláštní delegát SSSR, aby zabránil přiblížení Bulharska k mocnostem Osy. To přece není zastavení boje! Nutno jen na okraj připomenout, že Bulharsku se skutečně později nechtělo do války se sovětským státem s poukazem na historickou skutečnost, že Rusko vytvořilo podmínky již za cara, aby se Bulharsko osvobodilo z turecké nadvlády. Nakonec Bulharsko se skutečně válce proti SSSR vyhnulo. Bulharského cara Borise nacisté otrávili po návštěvě u Hitlera. Berlín také zlobně komentoval situaci ve Švédsku, že tamní vláda nezakázala komunistickou stranu.
Nacistické Německo prosadilo v duchu mnichovské diktátorské praxe, aby Rumunsko ve prospěch Maďarska se vzdalo v roce 1940 Sedmihradska. Berlín tak chtěl připoutat maďarské fašisty jako válečné spojence Berlína. O sovětském stanovisku se v nacistickém dokumentu vyslovuje následující sdělení: Nacionalistické vášně, rozpoutané rozřešením sedmihradské otázky, jsou využívány ke štvaní proti vídeňskému rozhodčímu výroku, a tím proti říšské vládě. Dodám, že dnes je Sedmihradsko opět součástí Rumunska. Podle německé rozvědky se tak dělo formou letáků tištěných v Sovětském svazu. Toto všechno němečtí dokumentaristé znají, a přece tvrdí ve filmu o Stalinovi, že v roce 1939 zastavil zápas s nacismem. Opak je pravdou.
Pravicová propaganda ve světovém měřítku obviňuje Moskvu z toho, že v roce 1939 podepsala dohodu o neútočení, ale mnohem významnější bylo rozhodnutí SSSR, že odmítl před svým napadením ze strany Německa Hitlerovu nabídku, aby se podílel po boku Německa na likvidaci britské říše. Sovětský svaz se nestal spojencem Německa, to bylo rozhodující, ale Velká Británie a Francie v době mnichovské tragédie se proti Československu staly spojenci nacistického Německa, to nelze popřít. Ještě připomenu, že Berlín Moskvě nabízel zábor ve směru na Afghánistán a Indii. Byl v tom lišácký trik, sovětský stát by tím zasáhl do sféry vlivu, kterou si nárokovalo Japonsko. Hitler se těšil, že by mohl tyto dva státy vydírat střídavou podporou jednoho či druhého. Tokio poněkud prohlédlo nacistickou lest a byla to jedna z příčin, proč si i Japonsko udělalo se Sovětským svazem smlouvu o neútočení a také, ani přes naléhání Hitlera, SSSR během druhé světové války nenapadlo. Nicméně k válce sovětsko-japonské nakonec na žádost USA došlo v roce 1945. To by ovšem chtělo další podrobnější vysvětlení, stejně jako otázka připravenosti či zanedbání obranyschopnosti SSSR v roce 1941, což německá pravice opět svádí neoprávněně na J. V. Stalina. Vysvětlení je někde jinde.
Jiří FRAJDL
Haló noviny, 19. ledna 2009, Jiří FRAJDL