SOCIALISMUS PRO 21. STOLETÍ (8)

Ke krizovému zauzlení situace může v soudobém kapitalismu dojít v zásadě kdykoliv.

8. VSTUP NA CESTU K SOCIALISMU

Naplňování vize socialismu si lze představit jen jako tvůrčí proces uskutečňovaný demokratickou cestou. Náčrt obrazu socialistické společnosti jako strategického cíle komunistů zahrnuje i prostředky a cesty dosažení tohoto cíle a objasnění, jak bude samotná systémová změna probíhat, jaký bude její charakter a kdo bude jejím rozhodujícím subjektem.

V procesu globalizace sílí potřeba koordinované činnosti mezinárodní levice a komunistického hnutí. S tím souvisí schopnost integrovat zájmy občanů různého typu, utváření solidarity s více transnacionálním rozměrem. Sklouzávání do nacionalismu by bylo pro perspektivu socialismu velkou bariérou.

Vznik socialismu nemůže být jednorázovým procesem. Půjde o kumulaci různých předpokladů pokroku v čase i v prostoru, o vzájemně se podmiňující procesy evoluce a revoluce, v nichž systémové změny a přetvářející lidská činnost spadají v jedno.

Ke krizovému zauzlení situace může v soudobém kapitalismu dojít v zásadě kdykoliv.

Ohnisek potenciální revoluční situace je mnoho: neustávající hrozba válečných konfliktů, nevratné negativní změny klimatu, energetické krize, neschopnost udržet v přijatelných rozměrech využívání přírodních zdrojů a zachovat životní prostředí, přijatelné pro život příštích generací, stupňování hospodářských a sociálních rozporů mezi chudou a bohatou částí světa, pokračující sociální polarizace i uvnitř hospodářsky vyspělých států samotných, neschopnost soudobého kapitalismu zabezpečit fungování politické demokracie a občanských svobod, čelit totalitárním tendencím. Kdekoliv může vzplanout jiskra.

Možnost otevření procesu socialistické revoluce v některé části světa je významným politickým činem, který vytváří novou základnu působení v dalších zemích a může přispívat k předpokladům celkového úspěchu. V současných podmínkách není však vybudování socialismu – a dnes už ani dlouhodobě udržitelný úspěch socialistické revoluce – v možnostech jediné země, byť i rozsahu bývalého SSSR. Vedle hospodářsky vysoce vyspělých existují i země procházející teprve stadiem industrializace a země, které vlastním vývojem nedospěly ani ke kapitalismu.

Konkrétní revoluční situace v zemích vysoce rozvinutých bude mít se vší pravděpodobností jinou podobu než v zemích méně rozvinutých. Na »periferii« se spojuje horší sociální situace se silnějším národním, protiimperialistickým odporem, což vede k radikálnějšímu postupu.

Ve vyspělých zemích je naopak možnost dovršit socialistické změny bližší. S ohledem na globální propojenost se tyto změny navzájem ovlivňují a spoluvytvářejí obecné podmínky přechodu k socialismu.

Různé startovní čáry a různé bezprostřední cíle revolučních hnutí v jednotlivých zemích
a jejich sdruženích vyvolávají potřebu rozdílných revolučních přístupů. Bylo by opětně tragickou chybou očekávat u jednotlivých zemí jednotné konkrétní postupy. Rozdílnost a rozmanitost, přihlížení ke zvláštnostem i jedinečným podmínkám při uplatňování stejných obecných zásad je naopak nenahraditelnou inspirací a zárukou trvalého dalšího rozvoje socialistických myšlenek.

Komunisté v ČR vycházejí při úvahách o socialismu 21. století logicky z poměrů
v hospodářsky nejvyspělejších zemích, protože odrazovým můstkem socialismu jako vyššího společenského řádu jsou právě ony. V těchto zemích jsou materiální předpoklady socialismu nejrozvinutější a demokratické principy vlády běžnější. Nejpříznivější budou tyto podmínky tam, kde se podaří odrazit nápor antisociální ofenzívy kapitálu a ubránit podstatné prvky sociálního státu. Přestože i zde bude znamenat překonávání kapitalismu řadu zásadních sociálních přeměn, předpokládáme, že se odehrají pokojnou cestou. Nejde o pouhé vylepšování kapitalismu, ale o podporu sil pokroku, které jsou nositelem budoucí socialistické přeměny.

Revoluce je zpravidla chápána jako násilné svržení vlády určité třídy nebo společenské skupiny a nastolení politické moci jiného společenského subjektu. Ve velkých revolucích minulosti byla jejím dominantním rysem právě násilná stránka, velmi často provázená proléváním krve. Marxisté však socialistickou revoluci s násilím nutně nespojují. Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, totiž volebním vítězstvím.

Sociálně-ekonomická stránka socialistické revoluce, tj. reálná přeměna společenského řádu, je pak dlouhodobý proces, trvající desetiletí. Socialistické přeměny, mají-li být trvalé, musí mít většinovou, neustále obnovovanou podporu obyvatelstva, být jím přijímány jako žádoucí pokrok oproti kapitalistické minulosti.

Prvek demokratického donucení je v přechodu k socialismu 21. století omezenější rozsahem i časově. Je nahrazován organizačními a kulturními funkcemi politické moci i institucí občanské společnosti. Většinová vůle společnosti přitom bude plně respektovat práva menšin. I při řešení sociálně patologických jevů nepůjde o pouhou represi, větší akcent bude kladen na prevenci.

Na cestě k socialismu (i později, dokud bude socialismus existovat v menší části světa) zůstane nepochybně aktuální otázkou jeho ochrana před vnějším útokem, terorismem apod.

Jde o to skloubit hodnoty míru s vyčleněním nezbytných ekonomických zdrojů na obranu, existencí zbrojního průmyslu, ale i koncipovat mezinárodní systémy kolektivní bezpečnosti i domácí branné moci socialistického společenství.

Co se týče přežívajících zastánců kapitalistického režimu, odpůrců socialismu podporovaných případně ze zbývajícího kapitalistického světa, bude se proti nim socialistická revoluce bránit především svými hospodářskými, politickými i kulturními úspěchy, svým demokratismem a sociální solidaritou, které postupně vezmou nepřátelům socialismu půdu pod nohama.

Kdo bude aktivním společenským subjektem socialistické revoluce, hlavním nositelem revolučních změn a jakým nárokům bude muset dostát? Je skutečností, že v hospodářsky vyspělých zemích se počet průmyslových dělníků, tradičních nositelů revolučních myšlenek i revolučních akcí, snížil na méně než třetinu zaměstnaného obyvatelstva. Změnil se také charakter jejich práce, změnila se i snížila úroveň jejich solidarity a organizovanosti. Na druhou stranu však výrazně roste počet pracovníků ve službách i dalších skupin vykořisťovaných zaměstnanců. Významná část dělnické třídy získává znaky tzv. znalostního proletariátu. K nim si představitelé nekapitalistických
a protikapitalistických sil teprve razí cestu. K těmto neprivilegovaným vrstvám se začleňují a přiklánějí lidé s potřebou svobodnějšího rozvoje a s výraznějšími hodnotami duševně bohatého života.

S rozvojem hospodářské samosprávy a participace se bude formovat také skupina samosprávných vlastníků, překonávající odcizení vlastnictví v tradičních státních podnicích a vystupující s novou úrovní sebevědomí.

Na vědomí pracujících ve vyspělých zemích působí i fakt spíše relativního než absolutního zbídačování. Tlak hmotné nouze není tak silný jako dříve, mj. i proto, že dělnická třída vyspělých zemí se chtíc-nechtíc také podílí na vykořisťování chudé části světa. Avšak nejen to – objevují se pracovníci, jejichž práce je utvářena v podmínkách technologické, informační revoluce.

To má na jejich organizovanost a vědomí specifický vliv.

Potenciální revoluční fronta se rozšiřuje o účastníky různých sociálních hnutí, alterglobalisty, o ochránce životního prostředí, o přemýšlivé intelektuály, o revoluční mládež, o zastánce sociálního státu a o další skupiny osob, z nějakého důvodu nespokojených se stavem věcí za kapitalismu. Přestože většina z nich nemusí mít a ani nemá socialistické cíle a stranictví se i záměrně vyhýbají, svou činností kapitalismus objektivně oslabují. Mnohé z nich prostá logika vývoje posléze dovede k přesvědčení, že svých cílů mohou dosáhnout jenom při celkové změně společenského řádu.

Socialistická revoluce nemusí začínat jako socialistická, může se rozvinout z revoluce národní, demokratické, environmentální či jiné. Jejími nositeli mohou být v jejích různých fázích různé společenské vrstvy či skupiny a její socialistická orientace se může prosadit až po delší době.

Levicově orientované strany mohou utvořit socialisticky orientovanou vládu, která po získání většinové politické moci naváže na nejlepší stránky předchozího společenského vývoje (např. využitím pozitivních prvků ideje a praxe sociálního státu) a bude postupně uskutečňovat socialistické změny v ekonomické a sociální oblasti. Zvolí hospodářskou, zejména daňovou a pracovně-právní politiku, omezující vykořisťování zaměstnanců a vnese do hospodářství prvky strategického řízení. K dalším krokům patří postupný výkup strategicky významných podniků tam, kde nad nimi byla ztracena společenská kontrola (zejména v oblasti dopravy, energetiky, informací, vybraných finančních oborů). Tím omezí ekonomickou svévoli soukromého vlastnictví a vliv soukromého nadnárodního kapitálu.

Touto nenásilnou, právní řád plně respektující cestou která nijak nenaruší běžný chod ekonomiky, bude postupně sílit socialistický sektor a stávat se základním pilířem národního hospodářství. Postupně budou vznikat a působit i socialistické nadnárodní a celosvětově působící instituce.

Politický postup socialisticky orientované vlády bude bezpochyby obtížný. Bude muset být koordinován s postupem vlád dalších stejně orientovaných zemí, aby nedocházelo k nežádoucí ekonomické, ale i politické migraci; bude muset čelit odpůrcům socialistického vývoje stejně jako těm, kteří ho budou chtít zbrkle urychlit; bude se muset vyrovnávat s dezinformacemi a politickými kampaněmi, s cílevědomou manipulací i s živelnými tlaky v zahlcených informačních sítích. Nebude však diktaturou proletariátu v žádné z jejích dosud realizovaných podob; bude demokratickou vládou většiny, obhajující zájmy této většiny a snažící se tuto většinu vést k politické aktivitě, k pochopení vlastní zodpovědnosti za svůj život.

Pokračování