Je jednoduší hádat se mezi sebou

Mám za to, že dnešní politika postrádá poslání, pocit, kdy občané budou mít jasnou představu o tom, kam jako společnost směřujeme. Bohužel to, co dnes předvádí naše současná vládnoucí třída, vypovídá o všem možném, jen ne o poslání.

Zřejmě pokládá rozkradení všeho, co vybudovaly generace před námi, také za jistý druh poslání. Tak nevím. Čím víc se jim ale jejich snaha o rozbití daří, roste význam poslání, které mají komunisté. Vybudovat zdravou, sociálně spravedlivou společnost, vysoce kultivovanou, pokrokovou a inteligentní, kdy občan nebude jen v závěsu několika desítek lidí, kteří rozhodují o osudech miliónů, ale bude se podílet aktivně na moci. Žijeme v době, kdy jsou komunisté stavěni na stejnou úroveň s fašisty, ostrakizováni a zaháněni do kouta. Historie se překrucuje. Naproti tomu je pozice KSČM. Nejisté přešlapování, sem tam nějaká tisková konference a nedostatečná opoziční kritika vlády. Schůze míjí schůzi, usnesení, závěr. Praktická politika pro lidi chybí. Komunista se bojí komunisty a často vůbec říct nahlas svůj názor. I to je důvod, který KSČM udržuje ve stavu strnulosti a neschopnosti dělat konstruktivní opozici. Nálepkování, to funguje. V době, kdy se hnutí snaží přežít, kdy se ohrazujeme proti historickému překrucování faktů, jsou debaty typu »Kdo je lepší komunista a kdo ne« ukázkovým příkladem »jednoty«. Bohužel, i na levé straně politického spektra se nyní najdou strany i lidé, které se považují za ty lepší, za ty osvícené. Ale pochopit, že každý má právo na názor, který zrovna nemusí zapadat do škatulky a představy některých, je někdy složité. Ono je vlastně výhodnější bojovat mezi sebou, než proti kapitalismu. Nic to nestojí.

Bohužel, podobná situace ani historicky nikdy nikomu neprospěla. Husité pod vedením Prokopa Holého také »dojeli« na totéž. Tehdy rozklad a spory v polních vojscích vedl k oslabení pozice tohoto vojevůdce. A nevytěžil z toho nikdo jiný, než šlechtická opozice, které se opět podařilo spojit s pražskými městy. Po zlomení odporu radikálů z Nového Města se začalo rýsovat zásadní střetnutí mezi oběma křídly husitů. Tedy rozpory a klín v husitské jednotě, znamenal počátek likvidace hnutí. Umírnění husité tak mohli vytvořit koalici s českými katolíky a uzavřít mírové dohody s koncilem v Basileji i s císařem Zikmundem Lucemburským. Myslím, že dnešní vnitřní pozice KSČM do jisté míry připomíná boj mezi umírněnými a radikály. Raději se hádat mezi sebou, navíc od kolegů nic nehrozí, takže bude lepší hledat vzájemné rozpory než bojovat navenek. Z vnitrostranických bojovníků se tak de facto stávají spojenci kapitalismu, protože napomáhají nejednotě a snaze dělat konstruktivní opozici. Být stranou, která osloví masy, předpokládá, začít se chovat otevřeně a konstruktivně. Doufám, že chystaný sjezd KSČM napomůže větší vnitřní i vnější otevřenosti, vyvětrá zatuchlinu a vyburcuje všechny k většímu úsilí. Existují jen dvě varianty – semknutí v případě ohrožení a nebo postupný zánik.