Kurt Tucholsky: Rady pro špatného řečníka

logoDárek Miloslava Ransdorfa českým politikům

Nikdy nezačínej začátkem, nýbrž vždy tři míle před začátkem! Asi takhle:

„Mé dámy a pánové! Předtím, než přejdu k tématu dnešního večera, dovolte mi, abych Vám krátce…“

Zde máš už v zásadě všechno, co činí krásný začátek: kostrbaté oslovení; začátek před začátkem; oznámení, o čem zamýšlíš mluvit; a slovíčko „krátce“. Tak získáš v okamžení srdce a uši posluchačů.

Nemluv zpaměti – to dělá tak neklidný dojem. Nejlépe to bude tak, že svou řeč přečteš. To je jisté, spolehlivé a také každého potěší, když čtoucí řečník se po každé čtvrté větě seshora nedůvěřivě dívá, zda tam všechny ještě jsou.

Když už ale nemůžeš poslechnout, co se Ti tu tak přátelsky radí a chceš mluvit naprosto a zcela zpaměti…. Mluv tak, jak píšeš: a já vím, jak Ty píšeš. Mluv dlouhými, dlouhými větami, takovými, při nichž máš Ty doma klid, který tak moc potřebuješ, bez ohledu na své děti, připravuješ je, přesně víš, jaký je konec, vedlejší věty krásně poskládané vzájemně do sebe jako krabice, takže posluchač, netrpělivě snící těkavě svůj sen na svém sedadle, zatímco dříve si tak rád zdříml, čeká na konec takového souvětí.

Tak, teď jsem Ti právě dal příklad. Takto musíš mluvit. Začni vždy u starých Římanů a stále uváděj u toho, o čem mluvíš, společenská pozadí věci. To není jen německé – to činí všichni obrýlení lidé. Jednou jsem slyšel mluvit na Sorbonně čínského studenta, který mluvil hladce a dobře francouzsky , ale promlouval k všeobecné potěše takto:

„Dovolte mi, abych Vám ve vší krátkosti vylíčil dějiny vývoje mé vlasti od doby 2000 před narozením Krista…“ A zcela užaslý pokukoval, protože se následkem toho lidé smáli.

Takto to musíš dělat. Máš zcela pravdu: tomu opravdu člověk jinak neporozumí, kdo by tomu mohl také porozumět bez historických pozadí…velmi správně! Lidé přece nepřišli na Tvou přednášku, aby si vyslechli věci o živoucím životě, nýbrž to, co si mohou také najít v knihách…Velmi správně! Nestarej se o to, zda vlny, které od tebe běží do publika, se také vracejí zpět. Mluv bez ohledu na účinek, na lidi, na vzduch v sále; jenom stále mluv, můj dobráku.

Musíš všechno vložit do vedlejších vět. Nikdy neříkej: „Daně jsou příliš vysoké“. To je řečeno příliš jednoduše. Říkej:“ Chtěl bych tomu, co jsem právě řekl, ještě krátce podotknout, že daně zdaleka…“ Tak to má být.

Upíjej tu a tam před lidmi sklenici vody – to lidé rádi vidí. Když učiníš vtip, směj se předem, aby se vědělo, kde je pointa.

Řeč je orchestrální kus: němá masa mluví totiž nepřetržitě spolu s Tebou. A to Ty musíš slyšet. Ne, Ty to nepotřebuješ slyšet. A tak jenom mluv, jenom čti, jenom hromuj, jenom historizuj. K tomu, co jsem právě řekl o technice řeči, bych chtěl ještě krátce podotknout, že hodně statistiky vždycky velice oživí řeč. To ohromně uklidní a protože každý je schopen bez námahy si zapamatovat deset rozdílných čísel, tak je to hodně zábavné.

Oznamuj konec své řeči dlouho dopředu, aby posluchač ze samé radosti nedostal záchvat mrtvice.

Oznam konec a potom začni svou řeč od začátku a řečni ještě půl hodiny. To se dá zopakovat vícekrát.

Nemluv nikdy méně než půldruhé hodiny, jinak se ani nevyplatí vůbec vážně začít.
Když někdo mluví, musí ti ostatní poslouchat – to je Tvoje příležitost. Zneužij ji!

Z němčiny přeložil Miloslav Ransdorf

Ze stránek http://www.ransdorf.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *