Co se dělo v Pekingu ?

KONTRAREVOLUČNÍ VYSTOUPENÍ NA NÁMĚSTÍ NEBESKÉHO  KLIDU

Zatímco je skutečností, že v důsledku podvratných aktivit proti socialismu, které probíhaly ve jménu komunismu po roce 1956, mohlo být těžké zmobilizovat masy ve jménu komunismu, je rovněž pravdou, že masy mohly být ještě dost daleko toho, aby je vzrušila vidina hladovění a bídy, kterou jim dříve nebo později nabídne obnova kapitalismu. Masy, jsou v důsledku záludné politiky prostě zmatené a tím i apatické. 

 

Když dáme stranou hrubý antikomunismus, i v některém buržoazním tisku můžeme najít pravdu. Například v anglickém: „O koho zde šlo byl sochy svobody vedle velikého portrétu Mao Ce-tunga za nespoutané radosti a bláznivého pokřiku, podněcovaného vůdci demonstrantů, kteří byli léta známi jako zastánci obnovy kapitalismu v Číně, v zemi s více než 1,2 miliardami obyvatel.

Čas plynul a osoby cizí socialismu stále aktivněji využívaly demonstrující studenty pro své cíle, dodávaly jim smělosti, aby bojkotovali vyučování, organizovali další velké demonstrace a hladovky rovněž v jiných velkých čínských městech. V průběhu dvaceti dnů, které vyústily do událostí 3.-4. června, se situace v Pekingu stále více zhoršovala. Zatímco vláda projevovala krajní zdrženlivost vůči novým a novým provokacím, které na místě sledovali západní žurnalisté a přenášeli je okamžitě na zahraniční televizní obrazovky a stránky novin, na druhé straně vedoucí demonstrantů byli stále drzejší ve svých požadavcích. Dokonce se odvážili obléhat sídlo strany a vlády, aby je paralyzovali a zablokovali. Vláda mohla stěží dál pokojně přihlížet k takovým nepřátelským akcím. Trpělivost byla vyčerpána. Premiér Li Pcheng vyhlásil 20. května výjimečný stav a požádal demonstranty, aby opustili náměstí, avšak marně. Demonstranti a ti, co se k nim přidali, začali stavět barikády a zastavovat automobily s vojáky, kteří se přesunovali k Pekingu.

Nakonec vláda důrazně upozornila, že v probíhajících nepokojích jde již o vážnou věc a vyzvala lidi, aby „si chránili životy" a rozešli se domů. Ani to nepomohlo. Proto 3. června vláda vyslala vojska přímo na náměstí Nebeského klidu. Odpovědí demonstrantů byl výsměch a napadání vojáků. Někteří násilnící zapalovali přítomnou vojenskou techniku a rvali se s vojáky. Dokonce západní média přinesla dostatek faktů o tom, že vojáci se pustili do demonstrantů až po sérii těchto provokací, kdy již hořela vojenská vozidla a jejich posádky. Existuje dostatek fotografických důkazů na obou stranách o tom, kteří a kolik vojáků Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) bylo upáleno nebo jinak zlynčováno. Dokonce noviny „The New York Times" 6. 6. napsaly, že čínská televize odvysílala záběry, kde „dav mladíků hází kameny na vojáky a vojenská vozidla s vypnutými motory. Házeli kameny do kabin, kde prokazatelně zabili dva vojáky".

Televizní programy dále sdělovaly, že násilnící a kriminálníci ztloukli několik desítek vojáků, několik z nich zabili, zapalovali vojenskou techniku a hlava nehlava kolem sebe pálili a ničili. Dlouho předtím, než armáda použila zbraně, snažila se vyklidit náměstí přesvědčováním, domlouváním, slzným plynem a výstřely do vzduchu. Váhání armády použít zbraně ovšem organizátoři násilností a jejich podporovatelé zvenčí považovali za známku slabosti, projev rozkolu v armádě apod., namísto toho, aby pochopili, že šlo jen o ohled k lidem a to na základě přísného rozkazu použít veškeré mírové prostředky k rozptýlení davu. Většina studentů po dohodě s armádou opustila náměstí, kde však zůstali nejzarytější násilníci podpoření kriminálními živly s jediným cílem – přivolat radikální společenskou změnu. Ti dokonce násilím bránili mnohým studentů odcházet z náměstí a nutili je, aby se přímo zapojili do dalších násilných potyček nebo se stali jejich objekty.

V takové situaci, kdy organizátoři odmítali nenásilné řešení, již nebylo možné déle váhat. Vyvstala otázka – kdo z koho. Armáda přistoupila k rozsáhlejší akci. V Pekingu samotném bylo zabito několik desítek vojáků, 5 000 jich bylo zraněno a když došlo k rabování stovek zbraní demonstranty a k jejich použití proti dalším vojákům, armáda rovněž použila zbraně. Vláda projevila až příliš, mnoho trpělivosti a zdrženlivosti, nemluvě již o tom, že zbytečně tolerovala rovněž přítomnost a přílišnou aktivitu stovek buržoazních žurnalistů v Pekingu a jinde, kteří stále více inspirovali a dodávali odvahu organizátorům a konspirátorům při hrubém narušování čínských zákonů.

Čínsky lid se osvobodil od imperialismu v roce 1949 po dlouhém a strastiplném boji. V jeho průběhu milióny Číňanů zahynuly. Po osvobození lid završil demokratickou etapu revoluce a pod vedením KS Číny – předvoje dělnické třídy – začal s výstavbou socialismu. Byla to cesta velkých obětí a hrdinství, než lid dosáhl současné etapy, kdy v Číně nikdo neumírá hlady, byl vymýcen analfabetismus, zdravotní péče je bezplatná pro každého, a co vůbec není nijak druhořadé, kdy Čína již není pro imperialismus snadnou kořistí. Imperialistické mocnosti nemohou dnes vést opiové války proti Číně nebo drancoval Nankin či Peking. Po dosažení tohoto stupně vývoje, čínský lid se svou dlouhou revoluční tradicí a historií boje se přece jen tak zlehka nepoddá stovkám násilníků, kriminálníků Či jiných nepřátelských individui, ať jsou jejich vazby na mezinárodni imperialismus usilující o svržení socialistického systému v Číně jakkoliv silné. ČLOA je zárukou úspěchů čínského lidu, údernou pěstí diktatury proletariátu a na podobné urážky a snahy o potupu je – jak vidět – připravena odpovědět tak, jak si jejich strůjci zaslouží. Jestli rozhodná   akce   čínské   vlády   a   ČLOA   vyvolala   záchvat u maloburžoazních „socialistů" – trockistů a „eurosů" či dokonce u některých rádoby marxistů-leninisťů, to jen znovu dokazuje, jak jsou tito lidé na každé křižovatce světového revolučního hnutí propojeni se zájmy a podporou imperialistické buržoazie.

Není divu, že imperialistická média začala zlobnou kampaň lží po událostech na náměstí Nebeského klidu s cílem diskreditovat socialistickou Čínu, avšak zároveň vytvářela další zmatek či dokonce podněcovala občanskou válku v Číně. Vystoupila s řadou výmyslů a nesmyslů. Například rozhlasová stanice „Hlas Ameriky", ale i další komunikační sítě včetně faxových a telefonních, chrlí nadále řadu účelových protičínských informací, které financují americké korporace. Čínští studenti v bostonském předměstí Newton, ve státě Massachusetts, kteří soustřeďují a vyhodnocuji zprávy ve známém „Walker Centre for Ecumenical Exchange" a „krmí" informacemi z Číny právě „Hlas Ameriky", měli volný éter a telefonní linky směrem na Čínu již od 24. května, kdy tyto událostí teprve začínaly.
„Hlas Ameriky" jako propagandistický nástroj americké vlády zasahoval do těchto událostí bezostyšněji, než jiná americká média. „The New York Times" napsaly 9. Června, že na vrcholu této krize „stanice Hlas Ameriky vysílala televizní signály do Číny, což bylo prvně, kdy právě tato rozhlasová stanice podnikla takový krok. Tento televizní signál šel přímo na kolem 2 000 satelitních antén v Číně, které působí většinou v řadách čínské armády." Noviny pokračovaly tím, že „vysílání těchto zpráv do vojenských jednotek bylo důležité vzhledem na informace, že jednotky podporující pro-demokratické demonstranty by mohly opětovat palbu" na jednotky podporující socialistickou vládu v Číně. Zkratka imperialistická média byla velmi zaneprázdněna usměrňováním proudu dezinformací, výmyslů, lží a polopravd, aby mohla přiživovat vznik občanské války v rámci ČLOA v naději, že tak prospějí kontrarevolučním sílám.

Čas však ukázal, že jejich výmysly a lži byly naprosto účelové, že přání bylo otcem jejich myšlenek. To je přinutilo změnit tón a korigovat některé předchozí lži. Noviny „The Washington Post" k tomu 12. června napsaly: „Čínská vláda líčí zásah na náměstí Tchien an-men jako ukázku umírněnosti tváří v tvář divokým provokacím a ztrátám téměř výhradně na své straně. Toto tvrzení je podepřeno faktem, že v určitých oblastech demonstranti zaútočili na vojáky, kteří neodpověděli a tyto případy byly zaznamenány na video-pásku. V televizi vidíme každý večer jak protestující hází kameny na vojáky, mlátí je tyčemi a v určitých zvláště dramatických záběrech zapalují automobily, autobusy či dokonce ozbrojená vozidla. V některých případech skutečně v nich byli vojáci. Na jedné třídě v Pekingu demonstranti zapálili celý vojenský konvoj o více než 100 automobilech a obrněných vozidlech. Tyto záběry hořících kolon silně podporují argument vlády, že jednotky v těchto událostech jsou obětí a ne katem. Jiné scény zas ukazují mrtvé vojáky a opět demonstranty, kteří stahují automatické zbraně s nebránících se vojáků."

12. června noviny „The New York Times" přebraly z hongkongských novin „Wen Weí Po" rozhovor s „nejmenovaným 20 letým studentem", který byl na náměstí Tchien an-men. Rozhovor byl plný strašidelných detailů, krveprolití, mlácení a střelby do studentů, plný bojů hrdinů na Tchien an-men, kulometů na střeše Muzea revoluce atd. Toto „svědectví" bylo zfabrikováno do takové míry, že to hrozilo diskreditací novinám „The New York Times". Nakonec věc musel uvádět na pravou míru redaktor Nicholas Kristoff, kteří se plně distancoval od takového líčení, událostí a fakticky potvrdil správnost verze čínské vlády: „Hlavním objektem zveřejněného článku z 12. Června jsou jednotky, které bijí a střílejí z kulometů na neozbrojené studenty seskupené kolem Památníku lidovým hrdinům na náměstí Nebeského klidu." (…) Mnozí další svědkové, jak na čínské, tak i na zahraniční straně tvrdí, že k tomu nedošlo. (…) Není rovněž důkazů o kulometech umístěných na střeše historického muzea. Svědkové tvrdí, že obrněná vozidla neobklíčila památník. (…) Další tvrdí, že studenti a populární zpěvák Hon Dežian vyjednávali s vojáky a rozhodli se, že náměstí opustí ráno mezí 5.-6. hodinou."

Aby člověk prověřil pravdu v buržoazních médiích, musel by se pustit přímo do archeologických vykopávek. Kromě jediného -jednotného antisocialistického a protičínského postoje – se jejich údaje velice rozcházejí. Daleko blíž k pravdě znějí například údaje čínské vlády o 300 mrtvých v důsledku těchto událostí, z nichž byla přibližně polovina vojáků, kteří tam zahynuli. Z dalších, kdo zahynul, bylo 30 studentů, ostatní byli náhodní chodci či diváci, kteří se stali obětí chaosu, jenž v té době zavládl na ulicích.

Čím více zkoumáme fakta, tím více docházíme k závěru, že protest na náměstí Nebeského klidu byl kontrarevolnční rebelií s jasným politickým cílem: Vyvolat zásadní společenské zrněny v této zemi. To ostatně potvrzuje i zlobná reakce USA a jiných západních zemí, jakož i štvavá kampaň, kterou rozpoutaly proti údajnému porušování lidských práv čínskou vládou. Víme, jaká lidská práva mají na mysli imperialistické státy. Je to zejména právo vykořisťovat jiné lidi, právo utiskovat jiné národy, využívat rezerv a plundroval zdroje slabších zemí.

V polemice s Kautským Lenin řekl: „Je přirozené, že liberál mluví o demokracii všeobecně; nicméně marxista se nikdy nezapomíná zeptat – ,právo pro jakou třídu?’" A pokračuje: „Jestli si netropíme žerty z běžného úsudku a historie, je evidentní, že nemůžeme mluvit o čisté demokracii do té doby, pokud existují různé třídy; v takových podmínkách můžeme mluvit jen o třídní demokracii. Čistá demokracie je jen prolhaná fráze liberála, který má dělníky za blázny."

A to se týká rovněž uvedených událostí v Číně, jakož i jiných přístupů zastánců buržoazní ochrany lidských práv bez ohledu na to, zda se jedná o přívržence imperialismu z řad maloburžoazních ideologů, trockistů či o revizionisty zahalujícími se „levými" nebo dokonce marxistickými frázemi.

Jedna věc je i zde jasná: Kdyby kontrarevoluční rebelie v Číně zvítězila, následoval by jí bezprecedentní masakr, který by imperialismus a jeho příživníci považovali za pouhou cenu návratu k „demokracii", tzn. cenu za svržení socialismu a obnovu základních „lidských" práv na kapitalistický způsob, tedy hlavně práva vykořisťování člověka člověkem. Právě tomu nakonec zabránilo rozhodné vystoupení ČLOA na náměstí Nebeského klidu.

Poslední otázkou, které se dotkneme, je – proč došlo k tomuto kontrarevolučnímu vystoupení? Ve snaze modernizovat Čínu, její vedení se již desetiletí snaží prolomit monopol na technologie, který si udržuje Západ a japonský imperialismus. Dělá to i lim, že jim poskytuje zvláštní ekonomické zóny a společné podnikání (joint ventures) Dochází přitom k oslabování centrálního hospodářského plánování, k rozpouštění či oslabování komun, k větší diferenciaci v odměňování mezi masami, manažéry a intelektuály. Tento proces podrývá socialistickou ekonomiku, vede k inflaci, nezaměstnanosti, vypuzování velkého počtu dělníků a rolníků. Hospodářské faktory doprovází ideologické uvolňování a snižování důrazu na principy marxismu-leninismu. Děje se tak v čase, kdy rostoucí počet Čínských studentů studujících v Americe a v západních zemích získává nejen technickou a vědeckou odbornost, ale jejich hlavy jsou stále více naplňovány i buržoazní ideologií. (Kolem 73 000 čínských studentů je k datu psaní těchto řádků v Americe a dalších 250 000 jsou různí návštěvníci.)

Komunistická strana Číny nemůže nesledovat velice pečlivě tyto hospodářské a ideologické faktory, které společně vzato napomáhají vzniku kontrarevolučních vystoupeni. Lze jen věřit, že na základě minutých zkušeností skoncuje s ekonomickými a ideologickými praktikami, které přivedly zemi k uvedené krizi. Upřímně přejeme čínské dělnické třídě plný úspěch v řešení problémů.

Z knihy : Brar, Harpar: Prestrojka. Praha 2005 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *