Nekřižujeme naději v nový socialismus?
Pečlivý čtenář Obrysu-Kmene má jistě ještě v živé paměti článek Jaroslava Kučery Tajný plán ukřižování socialismu?, otištěný v č. 12 O-K ze dne 20. 3. 2010. Když pro nic jiného, tak pro exkluzivní, autora západní thrillerové literatury hodný obrázek hluboce zakonspirované skupiny v rámci sovětských vládních struktur, krok za krokem realizující projekt likvidace socialismu ve světě.
V literatuře podobného druhu se pro tento projekt užívá pojmu, kterého se dotkl i J. Kučera, totiž „Operace Golgota“. Mimochodem, tady musím autora opravit – podle něj byly cílem této operace v podstatě sobecké, parazitní zájmy části sovětské elity a kapitalismus byl zamýšlená konečná stanice. Podle jiného článku, který jsem četl zase já (nevím už kde – podobné hlouposti si nezaznamenávám), byl jádrem plánu Andropovův nápad nechat projít sovětský lid Golgotou dočasné rekapitalizace, aby si zase začal vážit socialismu. Kdyby to bylo pravda, tak by zřejmě musel být Andropov nemocen daleko více, než jako to prezentují seriózní zdroje, což ovšem nepředpokládám. Osobně považuji Andropova za bystrý mozek a zkušeného mocipána, který pochopil bezvýchodnost vývoje první formy socialismu – protosocialismu (samozřejmě bez patřičné teoretické výbavy) a snažil se s tím něco udělat. Možná jen zachránit velikost ruské velmoci – kdo ví?
Ale teď k vážnějším věcem. Musím se přiznat, že já jsem ten „koryfej téměř veškeré teorie“ (viz článek), který při diskusi na semináři obvinil Kučeru z pučistického pojetí dějin a nafoukaně ho poučil, že je to „nemarxistický přístup, neboť dějiny nevytvářejí špioni, ale lidové masy. Amen“. K tomuto poučení se hrdě hlásím a nemám, co bych k tomu dodal.
Autor mne však příjemně překvapil. Zatímco tehdy žádné systémové příčiny zániku minulého systému neuznával (pokud vím, tak i dnes píše o pouhé „strukturální krizi“ vyplývající především ze změn ve výrobních silách), ve zmíněném článku dokonce staví úlohu lidových mas a základních systémových faktorů, jako je především vlastnictví výrobních prostředků a zájmy tříd, alespoň vedle sebe. Píše, že to „pučistické“ pojetí a pojetí systémových vad, tedy úlohy špionů a lidových mas, se nevylučují, ale doplňují. Bravo, Jardo, to je významný pokrok. Ale mně to nestačí – pokud vím, tak kladení vedle sebe faktorů se zcela odlišnou vahou a významem se obecně říká eklekticismus a ten byl Marxovi hluboce cizí. Je to jako kdybych řekl, že první světová válka vypukla jak kvůli tomu, že imperialistické mocnosti a kapitál měly své rozporné zájmy, tak pro to, že nám „zabili Ferdinanda“.
Nic nenamítám proti těm pasážím Jardova textu, kde objasňuje, že kromě systémových vad protosocialismu byly i chyby subjektivní, špatná politika sovětského vedení, zejména Chruščova (Pod Stalinem by snad lidé pracovali víc a cítili se více hospodáři a vládci ve své zemi? Nebo by se více báli gulagů?), mezinárodní tlaky apod. Marxista ovšem namítne, že se za těmito zdánlivě subjektivními příčinami skrývaly ve skutečnosti omezené zájmy různých skupin vládnoucí třídy řídícího aparátu a jejích politických a mocenských lobby, odlišující se od skutečných zájmů širokých neprivilegovaných vrstev, zejména dělnické třídy. A po tomto konstatování se už přímo derou na rty otázky: Kde se tyto zájmy vzaly? Z jaké struktury vlastnických vztahů vyplývaly? Proč byla třída řídícího aparátu skutečně třídou? Proč systém neměl korekční mechanismy? atd. atd.
Tyhle otázky Jardu Kučeru netrápí. „Bez ucelené konkrétní analýzy, jak a v jakých vnitřních i mezinárodních souvislostech se prohra socialismu od onoho systémového selhání odvíjela, nelze toto selhání jako její základní příčinu považovat za prokázané. Bez ní je jen pouhou abstrakcí, jejíž absolutizace ji už mění v nové dogma, bránící jiným úhlům pohledu.“ Bum, bác – šídlo je z pytle venku.
Již drahně let se spolu s dalšími přáteli tu analýzu systémových vad, po které Jarda Kučera volá, pokoušíme prezentovat (viz např. naše kniha – Heller, Neužil a kol. – Bojíte se socialismu?, k dostání v prodejně Futury). Pochopitelně především na půdě strany, protože oficiální, pravicí kontrolované cesty informování veřejnosti jsou pro naše pojetí neprůchodné. (Naše kniha se do oficiální distribuce nedostala). Bohužel, po těch mnoha letech musím konstatovat, že neprůchodné jsou pro naše pojetí i cesty „stranické“. Nemohu se rozhodně smířit s tím, že projev místopředsedy Grospiče k výročí 17. listopadu, kdy byla krásná příležitost prezentovat antikomunistům, v čem jsme se marxisticky poučili a vyrazit jim z ruky řadu argumentů, byl ze značné části výkladem právě onoho zmíněného „pučistického“ pojetí, které se tak líbí J. Kučerovi. Škoda promarněné příležitosti, tak jako je škoda, že pod politickými tlaky nebyl do dokumentu předloženého VII. sjezdu KSČM zařazen alespoň pokus o analýzu minulosti. Stále táž obava vedení strany z vnitrostranického konfliktu, ze které tak vydatně čerpá antikomunismus nebo předáci ČSSD, odůvodňující bohumínské usnesení. Analýza by tedy byla, jen ji chtít slyšet a diskutovat o jejích argumentačních okruzích, které Jarda Kučera dobře zná, ale raději se „ňahňá“ v dumání nad tím, kdo s kým a za čími zády co dohodnul.
Samozřejmě netvrdím, že ty faktory, které Kučera popisuje, nepůsobily. Je de facto pomluvou (za tento hřích dávám Jardovi rozhřešení), když J. Kučera tvrdí, že my, stoupenci teorie systémových příčin jako rozhodujících, redukujeme celý proces dialektického ovlivňování sfér společenského života a zprostředkování objektivního subjektivním, jen na nějaké jednosměrné působení dejme tomu ekonomicko-vlastnických procesů. My pouze konstatujeme, že v celém tomto zprostředkování odrazu procesů nedokonalého zespolečenštění výroby za protosocialismu až do hlav a jednání politických špiček vládnoucí třídy řídícího aparátu má to „zrádcovství Gorbačova či Andropova“ a „pučismus tajných služeb“ velmi odvozenou a determinovanou, i když jistě aktivní roli. Zjednodušeně řečeno – sovětští a po nich i někteří naši papaláši by nezačali spekulovat o východisku z krize (alespoň pro sebe), kdyby ta krize tkvící hluboce v neefektivnosti ekonomického mechanismu protosocialismu a omezených zájmech privilegovaných vrstev (J. Kučera se o nich dokonce zmiňuje) nebyla. Jestliže zrazuje car, pak je celá říše prohnilá, to dobře víme z marxisticky pojímaných dějin. Nic víc a nic méně říci nechceme.
Jarda Kučera celkem správně připomíná, že vlastní vypuknutí politické krize mívá své specifické příčiny, které zdaleka nelze přímo odvodit od podstatných systémových charakteristik – ano, tyto příčiny mohou rozhodnout o tom, kdy politická krize nastane, zda to ještě pár let vydrží nebo ne, zda to bude na 17. listopadu nebo někdy v prosinci, jakými konkrétními formami se bude řešit (zda sametovou revolucí nebo náměstím Tchien an men a po něm následující rekapitalizací pod vedením Komunistické strany), zda bude stát v čele Miroslav Štěpán nebo Ladislav Adamec apod.
Otázka ale zní – opravdu jsou pro nás tyhle detaily dnes tolik důležité? Samozřejmě – má-li J. Kučera i jiní o tyto věci zájem – někdo vdolky, jiný holky – nechť si bádají i v těchto otázkách, ale pro zájmy širokých neprivilegovaných mas, které prošly Golgotou rekapitalizace a nevidí dnes žádné východisko ze své tristní situace, přitom se ovšem bojí návratu některých negativních atributů minulého systému a i pod vlivem antikomunistické propagandy pohlížejí na komunisty trochu s nadějí, ale ještě hodně s obavou, je důležité něco jiného. Důležité je, aby jim strana jasně a srozumitelně, bez kliček a vytáček, řekla, že minulý systém měl své historické meze a systémové vady, které spočívaly v tom a v tom a v tom a nelze se k němu proto vrátit a dají se napravit tím a tím a tím. To bohužel dnes KSČM nedělá, pod vlivem lidí uvažujících jako J. Kučera a snažících se spíše ospravedlnit svou činnost v minulosti a dokázat, že jen ten minulý systém byl skutečně socialismem a padl jen díky různým kejklům a piklům špionů nebo, jak jsem taky jednou slyšel, proto, že si dělníci nevážili socialismu a zradili KSČ – zkrátka, že oni nic, oni byli muzikanti.
A proto jsem zase musel pozvednout svůj mnoha lidem ve straně nepříjemný hlas a o lecčems „poučit“ J. Kučeru a jeho boys and girls.
Autor: JOSEF HELLER