Kdo byl Lev Davidovič Trockij ? (1)

Právem můžeme soudit, že Lev Davidovič Trockij (1879—1940) nebyl v letech své aktivní stranické činnosti (1917—1924) nepřítelem revoluce a socialismu. Už tehdy byl však nepřítelem Stalina.

Trockému je třeba vzdát čest za to, že na rozdíl od mnoha jiných se nesklonil před Stalinovou diktaturou. Do posledních dní svého života si vážil Lenina. Měl ovšem v revoluci raději sebe než revoluci samu. Kořeny jeho osobní tragédie netkví ani tak v boji proti stalinismu jako spíše v boji proti Stalinovi, v boji o moc.

 

 

Dne 21. srpna 1940 přijel Stalin do své pracovny v poledne kolem dvanácté hodiny. Zatímco jindy ho pomocník začal ihned informovat o aktuálních záležitostech, tentokrát mu mlčky a s jakýmsi neurčitým pousmáním podal telegram: „Trockij smrtelně raněn, možná zabit. Podrobnosti později."

Dlouho očekávaná, a přece překvapivá zpráva. Skončil tak souboj dvou „vynikajících vůdčích osobností" (jak je charakterizoval V, I. Lenin ve své politické závěti — Dopisu sjezdu — kde upozornil členy strany na vážné záporné vlastnosti každého z nich), který trval téměř dvanáct let.

Zpráva ze zámoří se potvrdila. Dne 24. srpna 1940 Pravda v redakčním článku „Smrt mezinárodního špióna“ sdělila: „Odešel na věčnost člověk, jehož jméno pronášejí s opovržením a proklínáním pracující na celém světě… Skoncovali s ním právě ti teroristé, které učil zabíjet zpoza rohu, zrazovat dělnickou třídu a sovětskou zemi a páchat na nich zločiny …"

Stalin si článek pozorně přečetl. Pak se zamračil. Všechno svedli na „špionáž". Cožpak celá ta léta bojoval jenom proti nějakému špiónovi? A proč tak jednoznačně prohlašují, kdo ho zabil. Jako by k vraždě došlo v Moskvě a my tu o všem spolehlivě věděli. Pár hloupých vět může všechno zmařit… Stalin odhodil noviny. Vzpomněl si na první setkání s Lvem Trockým v Londýně a ve Vídni, ještě před revolucí 1917 …

Tehdy to vlastně ani osobní schůzky nebyly: skvělý řečník Trockij, obklopený nadšenými posluchači, si mlčenlivého muže z Kavkazu s upřeným pohledem nehybných očí prostě nevšiml. Mohlo snad Trockého napadnout, že po desetiletích o člověku, jehož tehdy vůbec nevzal na vědomí, napíše: „Stalinův vzestup se odehrával jakoby za neproniknutelnou politickou clonou. V určité chvíli v plné mocenské zbroji nečekaně sestoupil z kremelské zdi…" Do konce života bude Trockého trápit myšlenka, že on sám k tomu svou pasivitou Stalinovi dopomohl.

Proč si teď Stalin připomněl začátek historie vztahů s Trockým? Uvědomil si totiž, že smrtí jeho osobního nepřítele končí jedna z nejdramatičtějších etap boje, která začala už na počátku století.

Trockij založil v Ženevě byro menševické (1) strany a spolu s jinými menševiky označoval Lenina za diktátora a uzurpátora a útočil na bolševickou stranu hned zleva, hned zas zprava. Je pochopitelné, že Lenin při hodnocení těchto extrémů v únoru 1917 zvolal: „Takový je tedy Trockij! Nikdy se nezapře — uhýbá, švindluje a tváří se jako levičák, a přitom kde může, tam pomáhá pravici…" V předvečer Říjnové revoluce se však Trockij připojil k Leninovi (což vždycky popouzelo Stalina) a v letech revoluce a občanské války udržoval s Leninem těsnější vztahy než budoucí generální tajemník strany Stalin.

Za revoluce a občanské války byl Lev Trockij po Leninovi druhou nejpopulárnější vůdčí osobností.

Politický intrikán a neukojený diktátor, myslel si teď o něm Stalin. Dosud si pamatoval, jak ho podráždilo Trockého chování, když jako lidový komisař vojenství a námořnictva za občanské války objížděl ve zvláštním vlaku fronty. K vlaku byly připojeny jeden nebo dva obrněné vozy s mladými stoupenci „proletářského vůdce", oblečenými od hlavy k patě v kůži. Příčilo se mu, že brzy po revoluci se Trockij obklopil početným štábem poradců a tajemníků, kteří mu pomáhali udržovat velký archív, vést korespondenci a připravovat teze a materiály k jeho četným vystoupením. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, Trockij do roku 1927 vydal jedenadvacet svazků svých prací. Podle Stalina to byli právě Trockého spolupracovníci, kdo šířili zvěsti o tom, že vůdcem a organizátorem říjnového povstání byl Trockij, nikoliv Lenin. Argumentovali tím, že Trockij vytvořil 16. října vojenský revoluční výbor, který odmítl splnit rozkaz Kerenského a vyslat z Petrohradu na frontu posádku hlavního města. Bylo to prý nekrvavé, „tiché ozbrojené povstání, kdežto „povstání 25. října (tj. 7. listopadu podle nového kalendáře) mělo pouze doplňkový charakter".

A když po Leninově smrti vypukl mezi oběma vůdci otevřený boj, Stalin napadal Trockého pod záminkou, že obhajuje Lenina, jehož Trockij začátkem století nazýval „Maxmilienem Leninem", čímž narážel na diktátorské manýry Robespierra.

Když Stalin obviňoval Trockého, obratně využíval citátů z jeho mnoho-slovných prací. V době, kdy se diskutovalo na téma „trockismus, nebo leninismus?", Stalin prohlásil: „Strana zná Lenina jako nelítostného revolucionáře. Ví však také, že Lenin byl opatrný, že neměl rád hazardéry a nezřídka tvrdou rukou zarazil ty, kdo vyznávali teror, včetně samého soudruha Trockého. Soudruh Trockij se tímto tématem zabývá ve své knize „O Leninovi“ (O Lenině). Z jeho charakteristiky však vyplývá, že Lenin prý ,při každé vhodné příležitosti prosazoval myšlenku nevyhnutelnosti teroru‘."

Doslova Trockého dorazil tím, že vytáhl na světlo boží jeho brožuru z raného období, nazvanou „Naše politické úkoly“ (Naši političeskije zadači). Byla totiž věnována menševikovi a Leninovu odpůrci Pavlu Axelrodovi. Stalin za hlasitých protestů v sále vítězoslavně přečetl věnování: Drahému učiteli Pavlu Borisoviči Axelrodovi. „Tak vidíte," zakončil svou řeč, „jak si byli s ,drahým učitelem‘ blízcí. Tak teď to vidíte!"

Trockij, sám velký mistr intrik a převleků, si uvědomil, že tato zdrcující Stalinova tiráda znamená jeho konec. Později v Mexiku napsal, že po Stalinově projevu přímo fyzicky pocítil nad hlavou ostří gilotiny.

V boji se Stalinem uplatňoval Trockij myšlenky socialistické demokracie, i když k nim měl sám značně daleko.

Nejen Stalin, ale i ostatní členové strany si pamatovali, jak v době zápasu kolem NEPu Trockij prohlásil: „Dělnická třída se může přiblížit k socialismu jedině za cenu velkých obětí, s vypětím všech sil, za cenu své krve a svých nervů." Tento soupeř, který je dnes už poražený, tehdy neustále opakoval, že bez „dělnických armád", bez „militarizace" práce a „mimořádného uskrovnění" revoluce riskuje, že nikdy nepřejde z „říše nutnosti do říše svobody". „Jestliže je pravda, že donucovací práce je vždycky a za všech okolností neproduktivní, pak veškerá naše výstavba je odsouzena k neúspěchu. Neexistuje pro nás totiž jiná cesta k socialismu, než je mocenské disponování hospodářskými silami a prostředky země, než je centralizované rozdělování pracovních sil podle celostátního plánu… Co jiného než rozklad dělnické třídy a naprostá ekonomická anarchie mohou vzejít z nesmyslné snahy spojit buržoazní svobodu práce s proletářským zespolečenštěním výrobních prostředků?… Je nutné si jednou provždy uvědomit, že sama zásada pracovní povinnosti nahradila zásadu svobodného zaměstnaneckého poměru stejně radikálně a nezvratně, jako zespolečenštění výrobních prostředků nahradilo kapitalistické vlastnictví."

Vyzýval k tomu, aby se průmyslové oblasti změnily v miliónové divize, aby vojenské okruhy splynuly s výrobními jednotkami, aby byly na zvlášť důležité objekty poslány „úderné prapory, které by osobním příkladem i represemi zvýšily produktivitu…"

Je pravda, že i Stalinovi imponovala myšlenka uspořádat poměry tak, aby byli lidé ochotni dobrovolné obětovat „svou krev a své nervy". Možná proto se Trockij několikrát zmínil o Stalinovu „epigonství": „Stalin zosobňuje nejlepší průměrnost naší strany… Stalinova frakce žije z úlomků a odštěpků myšlenek opozice. Sama je z tvůrčího hlediska bezmocná."

Pokračování

(Obr. L.D.Trockij zcela vpravo)