JEŠTĚ K POLITICKÉ KRIZI V MAĎARSKU

logoOdhalení kultu Stalinovy osobnosti, způsob, jakým byl vyhlášen i prakticky jeho odsouzení těmi samými lidmi, kteří se na jeho kultu podíleli – to vše vyvolalo zmatek v celém socialistickém táboře.

To, co se léta vydávalo za jedinou pravdu, bylo nyní jinak. Mnozí se z toho nemohli vzpamatovat a řada lidí odhalení nemohla uvěřit a v podstatě se s tím nesmířila. Byli to zejména ti, kteří se dříve předháněli ve velebení a chvalozpěvech. (V ČSR to byl např. známý „ultralevicový básník“ Pavel Kohout, jehož básně z té doby mohou být vzorem podlézavosti a servility, pro něhož žádná červená barva nebyla dost rudá. V roce 1968 jej však najdeme v prvních řadách „bojovníků za demokracii“, a po příjezdu sovětských vojsk přešel do tábora nesmiřitelných odpůrců socialismu.) 

Vedoucí skupina maďarské komunistické strany (Maďarská socialistická strana) byla v roce 1953 povolána do Moskvy a její politika zde byla podrobena drtivé kritice. Poté se sešel ústřední výbor, na němž nový předseda vlády Imre Nagy pronesl obdobnou kritiku a vyslovil se pro demokratizaci strany i státu. Dalším logickým krokem by bylo odstoupení Rákosiho a Geroho. Mezitím však byl zatčen Berija, Rákosi zůstal prvním tajemníkem a po dvou letech se mu podařilo dosáhnout nejen Nagyovo odvolání, ale i jeho vyloučení ze strany.

Tak zůstala v podstatě u moci stará garnitura.

Odhalení kultu Stalinovy osobnosti, nezákonností, potlačování demokracie – to vše byla zkouška odolnosti vládnoucích komunistických stran. Slabé pozice měla zejména maďarská strana.

Když se v roce 1955 Rákosimu s podporou Moskvy podařilo zbavit Nagye funkce předsedy vlády, znamenalo to konec nového kursu, i když návrat do doby před rokem 1953 byl nemožný. Dříve postižení komunisté, jako např. popravený Rajk, byli rehabilitováni, uvězněný János Kádár byl propuštěn. Represe nebyly obnoveny. Ale nepodařilo se provést ekonomický obrat. Přetrvávaly vysoké daně zejména v zemědělské výrobě. Útlum investic do těžkého průmyslu postupoval též nedůsledně a situace na trhu spotřebního zboží se dále zhoršovala. Ze všeho nejvážnější však bylo, že obnova „starého kursu“ vedla k rozčarování a ztrátě nadějí i u veliké části strany, zejména v inteligenci a u širokých vrstev dělnictva, a to zvláště v Budapešti.

Toto neorganické přerušení reformy zvýšilo hladinu v nádrži nespokojenosti. Strana byla vnitřně rozvrácena – její nemalá část stála v opozici proti rákosiovské recidivě, a nebyla proto s to zaujmout včas ani aktivní postoj k narůstající celospolečenské krizi. A právě zde je důležitý moment, který v mnohém objasňuje příčiny dalších neblahých událostí.
Po XX. sjezdu KSSS (1956) se pozice Rákosiho ukázala být už zcela neudržitelnou. Když strana neprojevila schopnost politické iniciativy, chopil se jí Petófiho kroužek. Tato původně malá skupina intelektuálů – komunistů i nekomunistů – organizovala diskuse, jichž se brzy účastnily tisíce lidí a z nichž vzešel požadavek odchodu Rákosiho. Ten se rozhodl zatknout předáky opozice. Ale politbyro KSSS se takového postupu zaleklo a jeho člen Mikojan přijel v červenci do Budapešti, aby doporučil Rákosiho demisi. Rákosí odstoupil, ÚV zvolil několik rehabilitovaných komunistů do politbyra a Jánoše Kádára tajemníkem ÚV, ale prvním tajemníkem se stal Gero – Rákosiho pravá ruka.
Dne 23. října demonstrovalo v Budapešti čtvrt miliónu lidí. Žádali nezávislou politiku na základě socialismu a demokracie, svobodné volby a návrat Imre Nagye do vedoucích funkcí.

Gero promluvil v rozhlase a označil přívržence demokratizace a nezávislosti za protisocialistické živly. Tím přilil oleje do ohně – demonstrace přerostla v ozbrojené povstání. Začaly pogromy na komunisty, na ty, kteří byli označeni za přívržence starého vedení. Ozbrojené bandy však nerozlišovaly. 

Povstalci tvořili širokou politickou škálu – od Nagyových stoupenců až po fašisty. Ani okamžité jmenování Nagye předsedou vlády už nezastavilo boje, a protože vedení nemělo sílu zvládnout situaci vojensky, požádalo o zákrok sovětské jednotky. Jejich zásah však vyvolal ještě větší vlnu odporu, převážně už provázenou nacionalistickými pohnutkami. Nagyova vláda ztratila moc. Tu měla na jedné straně sovětská vojska, na druhé straně různé rady (nazývající se dělnické, revoluční nebo národní), které ne vždy a ne zcela stály za Nagyem. Ani vystřídání Geróho Kádárem ve funkci prvního tajemníka už nemohlo přinést očekávané uklidnění. Po pěti dnech bylo dosaženo dohody o zastavení bojů, pozice Nagyovy vlády se tím však neupevnila. Ozbrojené bojůvky byly už jasně politicky obrácené doprava a na mnoha místech byli komunisté lynčováni. Když Nagy ohlásil přechod k systému více politických stran a proklamoval neutralitu, rozhodlo se politbyro KSSS po konzultaci s J.B.Titem pro nový zásah. Současně se i Kádár rozešel s Nagyem a navázal kontakt se sovětskými představiteli.

V noci na 4. listopad nastoupily žádost „dělnicko-rolnické vlády“ vedené J. Kádárem sovětské divize k útoku. Ozbrojené bandy byly poraženy po několika dnech, některé skupiny kladly odpor ještě několik týdnů. Stávky trvaly v některých závodech až tři měsíce.
Kádárova vláda začala vládnout prakticky od nultého bodu. Země ztratila jednu čtvrtinu ročního důchodu, ztráty na životech byly oficiálně vyčísleny na 2,5 3 tisíce osob (bez ztrát Sovětské armády).

Imre Nagy byl později popraven, desetitisíce lidí bylo uvězněno a sto až dvě stě tisíc lidí emigrovalo. Strana se rozpadla a začala se vytvářet znova pod názvem Maďarská socialistická dělnická strana. Nechuť spolupracovat s vládou jen pomalu opadávala. János Kádár nepřipustil návrat Rákosiho a jeho společníků do země, postupně upevňoval svou pozici a vytvářel předpoklady, aby si v budoucnu získal podporu značné části společnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *