Cesta do Běloruska (8)

Gorki II

Dnes brzy ráno přichází Lena, že sehnala „maršutku“ a pojedeme na výlet. Chystáme se v rychlosti a protože nevíme co nás čeká, balíme i jídlo. Na nádraží (což je normální ulice) přijíždí auto – velký Peugot boxer a přistupují ještě další 3 výletníci.

 

 

Dozvídáme se, že pojedeme asi 30 – 40 km na hranice s Ruskem, do chrámového komplexu Pustinki, kde se prý dějí zázraky. Cesta ubíhá, sledujeme široké lány a hovoříme. Cestou se zastavujeme v obci Mstislava a fotíme chrám Alexandra Něvského (při bitvě na Čudském jezeře zničil křižácká vojska tak, že je nechal přejít přes led, který se pod těžkooděnci probořil. Byl prohlášen za svatého.) Přijíždíme do Pustinki, kde nás vítají ruiny chrámu. Dle pověsti zde ke slepému knězi promluvil anděl, aby si potřel oči z místní studánky. Když tak učinil, znovu se mu vrátil zrak. Na místě pak postavil kapličku a časem se zde postavilo několik chrámů (1300 n.l.).

 

Procházíme ruiny a máme to i s komentářem nějaké paní, co přijela s námi. Na zázraky nevěříme, ale přesto si dole u studánky potíráme oči a tělo „zázračnou“ vodou. U „maršutky“ se všichni společně fotíme a odjíždíme zpět do města, kde hledáme restauraci a dáváme si oběd. Dostávám něco, co je podobné mletému masu zapečenému s houskou.

 

 

 

Pátráme po nějakých suvenýrech ať se máme doma s čím pochlubit. Bohužel, všechno co zde nacházíme bylo vyrobeno v Číně – situace je podobná i v ostatních městech. Nekupujeme nic a tak pomalu míříme k ubytovně.

 

 

 

V půl čtvrté nás vyzvedává Ilja s jeho skupinou, a odcházíme na prohlídku muzea. Způsobujeme malou senzaci, protože Čechy zde ještě neměli. Muzeum je vlastně taková časová osa od carského Ruska, přes VŘSR, druhou světovou válku a až po obnovu země. V muzeu jsme asi půl hodiny, možná o něco déle, kdy už kolem nás začíná poletovat pokladní s větou, že už budou pro dnešek končit.

 

 

 

 

 

Loučíme se s Lenou a pokračujeme k Iljovi domů, kde se příjemně bavíme až do pozdního večera. Večer přichází Iljova matka, která pracuje jako doktorka a tak krátce hovoříme. Večer koukáme na TV a žasneme. V místní televizi se hovoří o Bělorusku jako o zemi otevřené všem. Prakticky takto: nejužší spolupráce je vedena se strategickým partnerem Ruskem, ale zároveň se čile obchoduje s EU i USA. Dále v TV běží místo komerčních reklam jejich, zaměřené na ochranu přírody a různé ekologické projekty. Je pravda, že v celém Bělorusku mají čisto – víc než u nás. Na závěr dne se zahraje státní hymna a TV přeruší vysílání až do rána.

 

Už jsme zde poměrně dlouho a tak můžu říct co mě zaujalo:

Místo aby si vyrobili kolečko na maltu, používají necky které musí nosit 2 lidé, což je trochu nepraktické.

 

 

Lukašenko se snaží o co nejvyšší zaměstnanost (zřejmě), neboť zde na úřadech vládne byrokracie ve velkém. Na jednu věc, kterou by byl schopen zařídit jediný člověk, zde musí být nejméně 2-3 lidé.

 

Lidé s kterými jsme hovořili, nevědí vůbec nic o Marxovi nebo Leninovi. Je to trochu paradoxní, vzhledem k tomu, že mají sochu Lenina na každém větším náměstí.

 

Zcela samostatnou kapitolou jsou paneláky. Hnusné, naprosto odfláknuté domy postavené bez fortele postrádají jakoukoliv údržbu. Něco jako bytový fond zde neznají. Říkáme si, že až jim jednou ty paneláky spadnou na hlavu, budou mít na krku novou revoluci.

 

 

Všechno toto jsou víceméně věci, na které si člověk postupně zvykne. Na druhou stranu je tam řada jiných věcí, které jsou lepší než u nás. Líbí se mi například jak se starají o přírodu nebo jak pronárodně smýšlejí. To nám v ČR chybí.